Ráno bylo tiché. Eliška se probudila na matraci u nohou postele. Nahá. Tělo bolelo, mezi stehny cítila suchý otisk cizí touhy. Ale co bylo horší — cítila, že se těší, co ji čeká dnes.
Ivana stála u zrcadla a malovala si rty. Červené jako krev.
„Vstaň. Dnes tě budu učit pokoře. Ne tělesné. Ale úplné. Dnes nebudeš subinka. Dnes budeš věc.“
Elišce projel tělem strach. Ale byl to ten typ strachu, který vlhne mezi stehny.
V apartmánu Ivana připravila místnost. Obojek vyměnila za kovový prsten kolem krku. Putovní řetěz vedl od něj až ke zdi. Délka? Dva kroky. Dál nesmí. Na ruce jí nasadila kožené pásky. Nespoutala ji, ale ponižovala tím, že jí znemožnila být „normální“.
Pak přinesla misku. Obyčejná miska na podlaze. Vedle ní láhev vody.
„Dnes se plazíš. Mluvíš jen, když se tě ptám. A piješ z té misky. Jíš z ní. A sloužíš jazykem. Chápeš?“
„Ano, Paní,“ špitla Eliška, tváře rudé, oči vlhké.
Ivana si sedla na židli. Roztáhla nohy, pomalu, jakoby znuděně. Bez jediného slova poklepala prstem mezi stehna.
Eliška se plazila, prsa táhla po zemi, zadek se houpal. Když dorazila mezi Ivanina stehna, začala. Pomalu. Pečlivě. Bez nároku na odměnu. A Ivana ji nechala. Dlouho. Olizuj. Čisti. Slouž.
Poté jí postříkala obličej vodou z lahve.
„Tohle je tvá sprcha, coura.“
Eliška cítila kapky stékat přes tvář, nos, rty. A olízla je jazykem. Zahanbená. A vlhká.
Pak přišlo další kolo.
„Venku na balkon. Čtyři úrovně. Lidé tě uvidí. Ale budeš zvíře. Ne člověk.“
Na balkoně Eliška poklekla. Měla na sobě jen psí ocas – kolík v zadečku s chlupatou koncovkou. A u krku štítek: MAJETEK P. IVANY. Lezla po čtyřech, ocas se houpal. Když pod nimi prošel pár, muž se zasmál a žena řekla: „To je… skutečné odevzdání.“
Ivana jim kývla. „Chcete ji nakrmit sušenkou? Z úst do úst?“
Žena přikývla. O chvíli později měla Eliška v puse sladkou, rozmočenou sušenku z cizích rtů, kterou musela polknout, jak se na zvíře sluší.
Večer zakončila čistící služba. Ivana si lehla do vany, zapařená tělem dne. A Eliška, stále na čtyřech, dostala hadřík a ústa.
„Vydrhni mě. Všude. A jazykem dočisti všechno, co hadr nezvládne.“
Když skončila, Ivana jen vzdychla: „Dnes jsi byla méně než člověk. A byla jsi krásná.“
Eliška ležela na podlaze koupelny, tělo unavené, duše prázdná a zároveň naplněná. Nikdy nebyla níž. Nikdy nebyla víc Ivany.
„Dnes přestaneš být Eliška,“ řekla Ivana chladně, když jí stahovala obojek. „Tvé jméno už není potřeba. Odteď budeš jen číslem. Pouhým záznamem v rozpisu. A budeš používaná. Ne milována. Ne vedena. Jen využita.“
Eliška, klečící nahá na chladné dlažbě, polkla naprázdno. V očích se jí míhaly strach, vzrušení, pokoření. A očekávání.
„Ano, Paní.“
Bylo to místo, o kterém se nemluvilo. Ani mezi těmi, kdo už ho navštívili. Skryté pod prázdným skladištěm, zvenčí obyčejné. Uvnitř? Zcela jiný svět.
U vchodu Ivana odevzdala podepsané papíry. Když ukázala na Elišku, recepční, žena v přísném latexu, jen přikývla.
„Subjekt bez jména?“
„Ano. Odteď číslo. Připrav ji.“
Recepční vzala Elišku za bradu a prohlédla si ji. „Má krásné oči. Škoda. Zavřeme je.“
O deset minut později už Eliška neměla jméno. Ani pohled. Ani hlas.
– V ústech roubík.
– Přes oči kožená maska.
– Na těle jen popruhy, které držely zadek vystrčený a stehna rozevřená.
– Na prsou přicvaknutá visačka: SUBJEKT 38.
Na zápěstí dostala plastový náramek s čárovým kódem. Ten rozhodoval. Kam půjde. Na jak dlouho. A kdo si ji smí vzít.
Ivana ji zavedla do místnosti ticha – prostoru, kde subjekty byly pouze „k dispozici“. Položila ji na záda do kožené kolébky s rozevřenými nohami, připoutala ruce i kotníky, a zmáčkla tlačítko na zdi. Nad hlavou se rozsvítilo světlo:
SUBJEKT 38 – VOLNÁ
Pak odešla. Ale ne úplně. Seděla za jednosměrným zrcadlem a pozorovala.
První přišli dva muži. Neřekli nic. Vložili si čtečku pod její náramek, pípnutí potvrdilo přístup. Jeden jí zvedl hlavu, druhý si otevřel kalhoty. Když skončili, vytřeli se o její tvář.
Další byl starší. S sebou přivedl submisivní ženu, kterou nechal lízat Eliščin klín, zatímco ji zezadu bral přes kolík. Dlouho. Beze slova.
Pak ji umyli. Ne kvůli důstojnosti. Kvůli další použití.
Po čtvrté dvojici byla v polospánku, tělo se jí třáslo, a roubík byl celý nasáklý slinami. A v ten moment vešla Ivana.
Zastavila světlo. Odpoutala ji. Sundala masku.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se chladně.
Eliška otevřela ústa, ale jazyk se jí nezvedl. Nevěděla. Neodvážila se. Nebyla si jistá, jestli ještě má právo na jméno.
„Správně,“ řekla Ivana a přitiskla její hlavu mezi své prsy. „Jsi 38. Jsi nádoba. A patříš mně.“
