Celý víkend jsem se snažil ten okamžik vymazat z hlavy. Polibek s Klárou. Její tělo tak blízko… a ta věta na konci. Tohle není konec.
Daniela nic nepoznala. Byla jako vždy milá, klidná, nic netušila. Jenže já jsem si její sestru nemohl dostat z hlavy. A jak se ukázalo — ani ona mě.
V úterý večer mi přišla zpráva z neznámého čísla:
„Dneska jsem sama doma. Kdyby ses chtěl omluvit. Za to, co jsme nedokončili.“
Srdce mi poskočilo. A pak se rozběhlo jako splašené. Neodpověděl jsem. Ale o hodinu později jsem už stál před bytem. Dveře otevřela ve spodním prádle a županu, jako by věděla, že přijdu.
„Nemusíš nic říkat,“ zašeptala a zavřela za mnou dveře.
Byla rychlá. Přitáhla si mě k sobě, župan sklouzl na zem. Tělo měla horké a napjaté očekáváním. Polibky byly hladové, beze slov. Když jsme se ocitli v ložnici, čas přestal existovat. Každý pohyb byl tichou výpovědí o chtíči, který jsme oba drželi pod pokličkou příliš dlouho.
Její ruce mi svlékly košili, jako by už to udělala stokrát ve své hlavě. Já přejížděl rty po její šíji, po klíční kosti, slyšel její dech zrychlovat, její steny tlumené, jak se zakousla do polštáře.
Milovali jsme se dlouho. Nešlo jen o sex. Bylo v tom cosi nebezpečného, surově opravdového. Něco, co se nemělo stát, a právě proto to chutnalo tak silně.
Když ležela vedle mě, z polospánku zamumlala:
„Vždycky jsem věděla, že jednou nebudeš její.“
A tehdy mi to došlo. Nešlo jen o touhu. Klára si mě chtěla přivlastnit. A já — byl čím dál méně jistý, komu vlastně patřím.
