Bylo to jako droga. Zakázané, dráždivé, opojné.
Po tom úterním večeru jsem se snažil držet zpátky. Kláře jsem nepsal. Nevolal. Ale pokaždé, když jsem se miloval s Danielou, zavíral jsem oči… a představoval si její sestru. Ten jiný dech. Ty drzejší ruce. Ten pohled, který říkal: „Přijď blíž, nebo tě zničím.“
Týden na to mi Daniela oznámila, že jede na víkend pryč. „Klára bude doma, kdyby něco, může ti klidně pomoct s prací,“ řekla nevinně, aniž by tušila, co právě způsobila.
V pátek večer jsem zazvonil u bytu. Měl jsem si u Kláry vyzvednout knihu. Byl to jen hloupý důvod. Když otevřela, byla jen v košili, která končila těsně pod zadkem. Na tváři nic než úsměv.
„Věděla jsem, že přijdeš. Máš žízeň?“ zeptala se a kývla směrem k láhvi vína na stole.
Ani jsem se nebránil. Ve vzduchu bylo horko. Z každého pohledu jiskra. Když mi podávala sklenku, prsty mi zůstaly na jejích o vteřinu déle, než měly. A pak to prasklo.
Přirazil jsem ji ke zdi, hladově jsem ji políbil. Její stehna se mi obtočila kolem boků. Byla připravená. Vlasy v ruce, nehty na zádech, dech na krku.
Odnesl jsem ji do ložnice. Sundala ze mě všechno během vteřin, jazykem mapovala moje tělo, jako by si pamatovala každý centimetr. A když se mě dotkla tam, kde už všechno hořelo, jen zašeptala:
„Dneska ti ukážu, co to znamená patřit.“
Zavázala mi oči. Neviděl jsem, co dělá, ale cítil jsem všechno. Ledový dotek na hrudi. Teplý dech u klína. Hladké provázky, kterými mě jemně svázala k čelu postele. Každý dotyk byl promyšlený, pomalý, mučivě pomalý.
Přiváděla mě na okraj znovu a znovu… a pokaždé se zastavila. Držela mě v napětí tak dlouho, až se mi třásly ruce. A pak si na mě sedla, pomalu, kousek po kousku, dokud mě nepohltila celého.
Pohybovala se pomalu, krutě pomalu. V očích měla moc. V bocích měla ďábla.
A já jí patřil. Celý. Bez výmluv. Bez výčitek.
Když ležela vedle mě, tichá a zadýchaná, rozvázala mi oči a řekla jediné:
„Řekni to.“
„Co?“ vydechl jsem.
„Že už nejsi její.“
A já…
Jsem nic neřekl. Jen jsem ji políbil. Protože to bylo silnější než pravda.
