Kapitola 4 – Když dovolíš vstup, ale ne kontrolu
„Je rozdíl mezi tím pustit péro do kundy. A pustit chlapa do sebe. Já to dnes chtěla jen napůl. A přesně jsem věděla, co dělám.“
,............
Byla jsem roztažená na kapotě, šaty vyhrnutý, kundaička připravená. Mokrá. Dychtila.
David stál přede mnou. Klidný. Neuhnul pohledem.
A to mě rozpalovalo víc než jakýkoliv dotyk.
Ukázala jsem mu prstem. Přistoupil.
Chytila jsem ho za pásek, stáhla si ho mezi nohy.
Přitiskla si jeho péro k sobě.
Tvrdý. Nabitý. Přesně tak, jak jsem chtěla.
„Beze slov,“ zašeptala jsem. „Strč ho do mě. Pomalu. Ale dokud neřeknu jinak, drž hubu.“
Rozepnul si kalhoty. Bez spěchu.
Vytáhl ho ven. Hladké péro, tvrdé jak kámen, tepající mi do stehna.
Já byla připravená.
Rozevřená.
A nadržená ....
Když do mě vklouzl, pomalu, jedním dlouhým tahem, zachvěla jsem se.
Zastavil se až na doraz.
Cítila jsem ho všude. Každičkou žílu toho péra v sobě.
Těsně. Plně. Dokonale.
A on se ani nehnul.
Já začala.
Pomalý pohyb. Nahoru. Dolů. Vlna po vlně, péro hluboko ve mně, břicho se mi napínalo v očekávání výbuchu.
Tiskl mě za boky, ale pořád držel – žádný náraz navíc, žádný svévolný pohyb.
Byl jak kámen.
Já byla voda.
.......
„Řekni mi něco zvrácenýho,“ vydechla jsem.
„Jsi hezčí, když tě šukám pohledem. A nedám ti nic navíc.“
„A dál?“
„Až s tebou skončím, už nebudeš chtít nikoho jinýho.“
„Podívej se na mě,“ sykla jsem.
Zvedl oči. A v nich byla touha tak syrová, že jsem si málem sedla sama.
„Teď mě můžeš začít šukat. Ale jen tak, jak ti dovolím.“
,...............
Pak to prasklo.
Začal přirážet. Tvrdě. Rytmicky. Ale nešel přes čáru.
To moje tělo ho přijímalo. Ale moje hlava ho pořád řídila.
Držel mě. Tiskl mě k autu. Šukal mě jako zvíře, ale s mozkem zabodnutým do každýho pohybu.
„Řekni, že mě chceš v sobě, i kdybych tě zlomil,“ zavrčel mi do ucha.
„Chci tě v sobě, i kdybys mě roztrhal na kusy,“ zaskučela jsem.
Strčil mi prst do pusy. Hluboko.
A já ho sála jako děvka.
Otočil mě.
Zvedl mi nohu na zpětné zrcátko.
A pak mi ho tam zarazil zezadu, tvrdě, bez varování.
Zasténala jsem.
Ten úhel. Ta hloubka. To péro mě plnilo do posledního milimetru.
Začal mě šukat. Tvrdě. Hlouběji. Přesně na ten bod, kde se člověku zatmí.
Každý jeho náraz byl jako příkaz.
A pak mě chytil za vlasy, přitáhl mi hlavu dozadu a zašeptal:
„Udělej se. Teď.“
A já poslechla.
Explodovala jsem. Kundička se mi stáhla kolem jeho péra, křičela jsem bez zvuku, vlna za vlnou.
Roztřesená. Zničená.
A naprosto šťastná.
Nevystříkal se.
Zůstal tvrdý, napjatý, ještě pořád ve mně.
Naklonil se a zašeptal:
„Příště se udělám já. Do tebe. A ty to budeš prosit.“
.........
„Nejlepší šukání je to, který si nevyprosíš, ale zasloužíš. A nejvíc se děláš, když víš, že ještě není konec.“
