Nepovedený žert autora červené knihovny

A tak jsem zůstala sama (01):
Nepovedený žert špatného autora červené knihovny

Jednoho dlouhého zimního večera jsem otevřel internet a napadlo mě, že bych se po dlouhé době mohl podívat na komentáře k povídkám a třeba si s někým chvíli psát. Zaujala mě dáma, očividně velmi inteligentní, u které mě překvapilo, že je i přes svůj relativně nízký věk sama. Začali jsme si vyměňovat písmenka a zdálo se, že nás to baví víc a víc. Až se nakonec rozpovídala o sobě. Její životní příběh mi přišel velmi zajímavý. Protože už mám drobnou zkušenost s vyprávěním příhod ze života žen (příkladem budiž mé nedávno znovuzveřejněné Zakázané vztahy), neodolal jsem a navrhl, že bych se mohl pokusit její životní peripetie převyprávět. Domluvili jsme se, že pokud se jí bude výsledek mé práce líbit, a pokud tento první díl u vás, čtenářů povídek tady na Amatérech uspěje, dá mi svolení, abych její příběh zveřejnil celý. Na její přání jsem některé reálie pozměnil, aby nebylo až tak moc snadné identifikovat jednotlivé aktéry. Sama svůj dosavadní život označuje za nepovedený žert špatného autora červené knihovny. S tím však absolutně nesouhlasím. Pokud člověk prožije aspoň jednu skutečnou velkou a naplněnou lásku, dostalo se mu oné z nejúžasnějších výsad, které život na Zemi nám, obyčejným smrtelníkům, může nadělit. Ale dost mých řečí, nechť promluví sama hlavní aktérka.

Mé jméno je María. Ano, čtete správně, dlouhé í tam skutečně ve jméně mám. Rodiče mi dali jméno po babičce z maminčiny strany. Aby bylo jasné, proč jsem se dostala tam, kde teď jsem, musím své vyprávění začít od dětství. Budu parafrázovat mého oblíbeného autora Roberta Fulghuma a ano, i já jsem se všechno, co opravdu potřebuji znát, naučila už v mateřské školce. Tedy pokukovat po klucích, číst a také počítat. Z toho je jasné, že základka mě pak nemohla bavit. Všechno jsem uměla a byla jsem navíc jasná ošklivka. Hubená, trošku tmavý typ po rodině z babiččiny strany, navíc samotářská, protože nebylo o čem si s mými spolužáky povídat. O to víc jsem se ze školy těšila domů právě na babičku, že si spolu budeme hrát a také že mi bude vyprávět a učit mě svou velmi libozvučnou mateřštinu. Děda si totiž babičku přivedl v roce 1937 ze Španělska, byl tam jako interbrigadista, ale poměry občanské války ho zcela zbavily ideálů, se kterými do Španělska odcházel. Připravoval se ve své jednotce skončit a jeho odhodlání odejít určitě uspíšila i babička, které bylo tehdy čerstvých 18 let. Divokost oné doby a místa způsobily, že babička ze své nejbližší rodiny zůstala na živu jediná. Odešla do většího města, údajně bezpečného, za vzdálenou sestřenicí své maminky. Měla slíbenu stravu a byt, což bylo na tehdejší poměry velmi lukrativní. Babičku si oblíbila a byla ráda, že je schopná, a že ji zastane i v obchodě. Navíc se babičce v krátké době podařilo zvýšit počet zákazníků, protože byla moc milé a hezké děvče. Děda ji tam hned první měsíc jejího pobytu zachránil před nebezpečnou skupinou násilníků. Po té hrůzné záležitosti se spolu začali scházet. Při jedné nesmyslné akci byla díky chybám velení jeho skupina skoro celá rozprášena. Rozhodl se proto již déle nečekat a občanskou válkou zmítané Španělsko neprodleně opustit. Nebylo to vůbec jednoduché a jako skoro nemožné se ukázalo vycestovat společně i s babičkou. Podnikli proto velmi krkolomnou cestu přes hranice do Francie a pak do Paříže, kde chtěli získat potřebné doklady pro cestu do Československa. Byla to cesta plná dobrodružství, o kterých uměla babička velmi poutavě vyprávět. Tak jsem se už jako malá naučila přirozenou cestou španělsky (správně, španělština jako jazyk se ve Španělsku nepoužívá, onou španělštinou je nejrozšířenější kastilština, castellano; ve Španělsku se používají ještě další jazyky, jako jsou například katalánština, galicijština, baskičtina a další). Díky získanému přízvuku jsem se mohla bez potíží prezentovat jako rodilá mluvčí. Jen má slovní zásoba, a především některá slovní spojení, byla poněkud archaická. Měla jsem moc ráda příběh, ve kterém mi vyprávěla, jak poprvé uviděla dědečka. Velmi vysokého a statného muže v uniformě, který jí svým nekompromisním zásahem zachránil počestnost a pravděpodobně i život. Prý ani nemohla promluvit kvůli stavu, do kterého se dostala hned, jak se na něj poprvé podívala. V břiše se jí začaly dít podivné věci, sevřelo se jí hrdlo, že nemohla vydat ani hlásku. Cítila mrazení v zátylku, a to ne proto, co jí hrozilo, ale proto, že se na první pohled bláznivě zamilovala. Dědeček si myslel, že díky prožité hrůze babička upadla do šoku. Snažil se jí rozmluvit a zbavit následků traumatizujícího napadení. To však netušil, že příčinou babiččina stavu je právě on sám. Žila jsem v přesvědčení, že popisované emoce může způsobit jen hrůzná atmosféra války a že se mi nic podobného v klidné zemi, jakou tenkrát Československo bylo, stát nemůže. Babičce jsem její krásné zamilování moc záviděla, a ano, záviděla jsem jí také dědu. Pro mě byl vzorem skutečného muže a nebojácného hrdiny. Takového, jací se již dávno nerodí.

Mé první setkání s tím, co lze nazvat láskou, se odehrálo první školní den roku 1990. Do naší 7.A přišel nový kluk a jak jsem ho poprvé uviděla, z nepochopitelných příčin mě zachvátila panika. Byl tak krásný! Ani dýchat jsem z něj nemohla. Co se mi to děje v břiše? A zátylek? Vždyť to jsou přesně ty pocity, o kterých mi tak poutavě vyprávěla babička! Ano, po klucích jsem pokukovala už ve školce a přemýšlela, který by mohl být můj manžel, a i ve třídě na mě aspoň dva působili příznivě a pozitivně, ale takovou smršť emocí a tělesných projevů jsem prožila poprvé. Až později jsem se dozvěděla, že tento stav způsobuje vyplavení hormonu fenylethylaminu produkovaného septem limbického mozkového systému. Bláznivě jsem se zamilovala, samozřejmě že platonicky, a on mě ani nevnímal. Prťavou, tmavou a hubenou holku, která se s nikým moc nekamarádí, a ostatní o ní mluví jen jako o šprtce. Působil tak na mě i v následující 8. třídě. Se svou situací jsem však již byla zcela smířena, neboť jsem měla načteno mnoho knih o romantické a nenaplněné lásce. A také i o lásce tělesné. Jen jsem tenkrát úplně nechápala, proč zamilovaný hrdina s děsivou pravidelností, hraničící téměř s jistotou, umírá. Ať už se jednalo o Goethova Werthera, Reného od Chateaubrianda, Puškinova Lenského nebo Máchova Viléma. To jsem mému spolužákovi samozřejmě nepřála. Snažila jsem se ho odradit od toho, aby se do mě zamiloval, což by mu, jako pravému romantickému hrdinovi, jistě způsobilo dlouhé a velmi nepříjemné umírání. Nužno říci, že mi to odrazování zase tolik práce nedalo. Holt jsem pro něj byla jen vzduch nebo maximálně ta divná šprtka.

Základku jsem skončila v 8. třídě. Když jsem přešla na gympl, tak jediné, co se v mém životě změnilo, bylo to, že jsem ve třídě za šprta nebyla sama, byly jsme tam takové tři. Z kluků ani jeden. No a prsa ani zadek jsem dál nenosila, byla jsem hubená, s krátkými vlasy a oblékala jsem se hodně sportovně. Lidé si mě díky tomu často pletli s klukem, a to mi moc ženského sebevědomí nepřidalo. Ani v tanečních to nebylo o moc jiné. Obě babičky i maminka jsou přirozeně štíhlé, i když toho dokáží spořádat požehnaně. Něčím ženským, jako je velký zadek, stehna a viditelná ňadra, tak tím ani jedna z nich nedisponuje. A z tatínkovy strany to jsou samí vysocí štíhlí sportovci. Tak kde bych ty tolik žádané proporce mohla ve svých genech najít a řádně je nastartovat? Odpovím si sama - kde nic není, ále, dál to znáte sami…

Nezmínila jsem se, že mám o čtyři a půl roku staršího bratra. Jemu vadilo, že jsem stále taková ušlápnutá, že sice chodím do tanečních a na judo a že se vůbec ráda hejbu, ale že se nějak straním kluků, i když se s nimi dokážu bavit.
„Kiki,“ povídá mi jedno odpoledne, co mě jen těsně porazil v tenise, „já na to přišel. Na tebe jsou všichni ti kluci hloupí, proto tě ani moc nezajímají. Ty potřebuješ někoho k sobě, někoho, o kom si okolí myslí, že je šprt, a on se při tom vůbec neučí, protože mu všechno jde samo stejně tak, jako to jde samo i tobě. Že mám pravdu? Není přece možné, aby krásná holka, co jí bude za pár dní 18, žila jako řádová sestra z nějakého 19. století.“
„Krásná? Kam jsi to dal oči? Nemám žádné oblé ženské křivky. Prsa nemám, stehna a ani zadek, v knihovně si mě pletou s klukem.“
„To se ti jenom zdá. Kikino, z toho pulce, kterým jsi ještě před dvěma roky v tanečních byla, se vyklubala moc krásná žabička. Počkej, nečerti se, opravdu. Já vím, jak je těžké si někoho najít, a že se musí napnout všechny síly. Ale možná znám zkratku. Měla bys zájem?“
„Co tím myslíš?“
„Dohazovače. Funkce, která je v dnešní přetechnizované společnosti velice opomíjená. Máme doma počítač s diskem, kam se vejdou tisíce knih, a který je telefonem propojený s dalšími počítači z celého světa, fax, všude jsou auta, televize se satelitem, spousta rozhlasových stanic, a určitě budou co nevidět i barevné přenosné počítače. Máme nespočet titulů časopisů, a to víš, že se bude otevírat kino, ve kterém bude hned 6 kin? To je, co? Ale kde najít lásku, to se v reálném světě nedozvíš.“
„Ty nějakého znáš, toho dohazovače?“
„No, jak se to vezme, ale ty jednoho znáš, myslím, že dokonce dost dobře.“
„Já? Jak bych k němu přišla?“
„Máš ho před sebou a má i koho nabídnout.“
„Cože? Ty? A koho a jak jsi k němu přišel?“
„Se mnou v kruhu je jeden vážně spolehlivej kluk. Všechno mu jde úplně samo, jenom s holkama má problém, že jsou trhlé a nedá se s nimi vydržet. A na kluky není, znáš Viktorka od nás, tak ten ho nesbalil.“
„Jak to, že o něm nic nevím? Proč jsi o něm nemluvil už dřív?“
„No já s ním začal kamarádit až nedávno. Považoval mě za jednoduššího týpka, takže jsme spolu vždy prohodili jen základní zdvořilostní fráze.“
„A co to zlomilo?“
„V menze byla nějaká zahraniční skupinka, holky ze všech koutů západní Evropy, no a já jim začal radit co a jak, a znáš moji španělštinu a francouzštinu, a to jsou jazyky, které v takové kvalitě, co je mám od babičky a dědy, nejsou na ČVUT úplně běžné. No a Marek se přidal s hodně dobrou němčinou, na kterou jsem celkem obstojně také navázal. Dělali jsme si legraci, proč mluvit anglicky, když mluvíme obstojně jejich rodnými jazyky. To byl impuls, kdy jsme se spolu začali bavit, protože mě přestal brát jako nějakého omezeného technokrata, co jen dokáže memorovat normy a tabulky a k tomu trochu obstojně počítá.“
„No a co jsi se o něm dozvěděl?“
„Samé ne moc podstatné věci. Hlavně že je nešťastný, že nikde nemůže najít normální holku. Chce po mně, abych s ním vyrážel na lovy, jak tomu říká.“
„A byli jste na lovu?“
„Jo, studentský klub. Třikrát, on je docela fešák, holky by ho chtěly, ale stačil pouhý desetiminutový rozhovor s celkem sympatickou slečnou a vždycky se při něm nějak divně šprajcnul. Nebyl schopný se s ní bavit dál. Prý i když vypadaly k světu, najednou nebylo, co si dál říct, nebo prý plácaly úplné nesmysly, které ho jenom rozčilovaly.“
„Zajímavé… A panic?“
„To bych neřekl. Měl nějakou starší, od nich, ale skončilo to.“
„Víš o ní něco víc?“
„Větší věkový rozdíl. Nějaká lékařka, z městské nemocnice. Proč skončili, to opravdu nevím.“
„Jak nás chceš odborně dohodit?“
„Zorganizuji ti oslavu 18. narozenin. Pozveš někoho ze školy, někoho z juda, tenisu, jen mi musíš říct koho, abych hosty aspoň přibližně namixoval tak, aby bylo zhruba stejně holek a kluků.“
„No ze školy jenom Janinu, s nikým se tam jinak moc nebavím, a ta nikoho nemá. Z juda určitě Andreu, ta si sebou vezme Igora no a zkusím pozvat ještě Jindru, ten přijde sám. Z tenisu vyber někoho ty. A určitě pozvu ještě pár lidí z divadeláku.“
„Lidi z divadla namícháš sama? A ta Janina Jindru zná?“
„Jo, namíchám, a nebude jich víc jak 4. Ne, Janina, moc na sportování není.“
„Ok, mám tedy jasno. A nevadí ti taková dohazovací párty?“
„Ani moc ne, dokonce začínám být zvědavá. Máš jeho fotku?“
„Ale no tak, kde bych ji vzal? Já nejsem na kluky.“
„No a co to tvoje Casio, ta digitální QV-10, cos teď přivezl ze Států? Nepochlubil ses s ní u vás na technice a neudělal pár snímků?“
„Víš ty co mě ten foťák stál peněz? Zaplatil jsem za něj 850 dolarů! Ještě jsem ho tam nevzal. No, možná ho budu mít s sebou na tvojí oslavě. Fotky z oslavy na disketách, to nezní špatně, zvlášť když nejde o scan z negativu. A do něj se má vejít stejně fotek, jako na 4 kinofilmy! Tolik fotek, to je bomba. Ještě jsem ho ani zkušebně tolika snímky nenaplnil.“
„Budeš mi ho muset pořádně ukázat. Zní to úžasně, žádná sběrna negativů, jen škoda, že co nafotíš, je vidět pouze na kompu.“
„Neboj, už jsou i tiskárny, ale jsou drahé.“

Tak začal běh událostí, který měl už navždy změnit můj život. Tenkrát jsem si připadala nejchytřejší na světě, úplně všechno mi bylo jasné a neměla jsem potíž najít řešení jakéhokoli problému. Jediné pochybnosti, které mě zužovaly, byly v souvislosti s mojí atraktivitou a přitažlivostí pro muže. Pochybovala jsem o své schopnosti vyvolat v mužích lásku, ač jsem si to moc přála.

Oslava narozenin byla úžasná. Marek se mi líbil. Vydrželi jsme si povídat celý večer. A hlavně, pozval mě hned druhý den na zmrzku. Pak do kina, no a další den na procházku na Pražský hrad. Cítila jsem, že oba máme chuť se poznat blíž. Jenže mě zachvátila panika. Že budu neobratná, že se se mnou nebude chtít líbat, že se mu nebudu líbit jako žena. Svěřila jsem se se svými obavami Janině. Vyprávěla jsem možná až příliš barvivě, s jakým randím klukem. Přidala jsem i mé nejtajnější obavy. Že je o víc než 4 roky starší a neobyčejně zkušený, protože měl dlouholetý vztah se starší ženou, doktorkou. Mladé holky ho nezajímají, asi proto, že ta jeho paní doktor musela být určitě hodně náruživá, přímo sexuální dračice, když chtěla nádherného vysportovaného zajíčka, kterým on bezesporu byl. A že mě, která je totálně nezkušené dřevo, asi ani nebude chtít. Byla jsem tehdy opravdu hodně nešťastná.
Janina při jednom mém takovém lamentování přišla s nápadem. První listopadový víkend pojedou její rodiče za známými na Slovensko, od pátku na celý víkend. Zůstane sama doma, aby se mohla učit. Protože také nemá žádné zkušenosti, tak bychom se spolu mohly vzdělávat ve vášnivém líbání, mazlení po chlapsku a vůbec zkusit všechno, co se mezi muži a ženami dělá. Rozhodně to byl od ní zajímavý nápad. V hlavě jsem si pokusila představit, jak Janinu vášnivě líbám. Moc mi ta představa nešla. Ale nebylo to ani nic primárně odporného. Řekla jsem si, že se to poddá, že to překonám. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Doma jsem nahlásila, že se od pátku 3. až do neděle 5. budeme s Janinou u nich doma učit.
Jen pro upřesnění. S Markem jsem se poznala 13.10.95, byl to pátek. Ano, pátek 13., ale já to tenkrát tak nebrala. Vídali jsme se od oslavy skoro každý den. No a praktické školení s Janinou mělo proběhnout po 3. týdnu randění s ním. Už jsem si nemohla dovolit dál oddalovat naše líbaní a možná i další věci. Musela jsem být dokonale připravená. Asi tak, jako na zápas v judu, nebo na svou roli v divadelní hře.

K Janině jsem se vypravila vybavená stejně jako Karkulka, když šla na pověstnou návštěvu babičky. Měla jsem bábovku, co upekla maminka, láhev vína (raději ve trojím provedení) a kytičku. Tu kytičku Karkulka nesla také. Já proto, abych byla vůči Janině aspoň trošku romantická. Chtěla jsem při výletě na ostrov Lesbos navodit přiměřeně zamilovanou atmosféru. Nechtěla jsem, aby to bylo s přemáháním, s až moc násilným chtěním, i když jsme tak byly původně domluvené. Proto mě napadlo, že bych jí měla dopředu napsat SMS:
‚Jani, budu u tebe za cca půl hodiny. Mám takový nápad. Hned od začátku, co dole zazvoním, budeme hrát, že jsem tvůj kluk, co za tebou přijel. Budeme se snažit nevypadnout z role. V sobotu večer si to prohodíme a až do neděle odpoledne, než odjedu, budeš mým klukem ty.‘
Vzápětí mi přišla odpověď:
‚Dobře.‘
Byla jsem trochu zmatená. Co znamená Janina SMS? Tak nezní radostná odpověď od potenciální milenky. Potažmo milenky, která sama takový vztah navrhla. Když s tímto druhem školení přišla, trochu se červenala. Zpočátku se mi zdálo, že se na náš společný víkend těší mnohem víc než já, ale včera skoro nemluvila. A také jsem pozorovala, že si mě od svého návrhu mnohem víc prohlíží. Že by začala litovat? Že bych se jí nelíbila? Že je natolik silně hetero, že se jí představa našeho mazlení stala odpornou? Že jí to vše došlo až teď a že se připravuje naše školení zrušit? Ne, na tuto SMS odpovídat nebudu. Rozchody po SMS bývají pohodlné, a proto také rychlé. Nechtěla jsem jí dát ani kousíček prostoru pro snadné zrušení našeho společného nadcházejícího školícího víkendu.
Zazvonila jsem a nic. Začala jsem být nervózní. Janina se ozvala až po mém pátém zazvonění. Čekala jsem, jaké budou její výmluvy. Ale přesto jsem zkusila hrát svou roli:
„Ahoj, to jsem já, Marian. Pustíš mě nahoru?“ řekla jsem trošku hlubším, snad mužským hlasem do zvonkového komunikátoru. A zase prodleva. To čekání mě pomalu utvrzovalo v přesvědčení, že je něco hodně špatně.
„Ahoj, zmáčkni to do pátého. Hned tě pustím,“ slyšela jsem její ne moc nadšený hlas. Proč mě zve nahoru, když jí něco očividně vadí? Jak mám postupovat? Mám být sama sebou nebo Marianem? Nedostala jsem signál, kým mám být. Budu vycházet z posledního pokynu, tedy že ‚Dobře‘. To vše se mi honilo hlavou, když jsem jela pomalým starým panelákovým výtahem nahoru.
„Ahoj Jani,“ pozdravila jsem a hned bez jakékoli přípravy dala Janině mezi dveřmi pusu na pusu. Zůstala mezi dveřmi stát úplně elektrizovaná.
„Můžu dál?“ zeptala jsem se trochu netrpělivě.
„Jo, promiň, pojď.“
Za dveřmi jsem se zula a snažila se z držení Janina těla poznat, co se děje. Když jsem se narovnala, podívala jsem se jí do očí, a zkusila na to jít přímo.
„Jani, co se s tebou děje? Ale pravdu!“
„Mně se o tobě zdá. Musím na tebe teď furt myslet. Jsem zoufalá. Chceš mě?“
S tím jsem nepočítala. Je to skutečné? Je to jen součást domluvené hry? To je vlastně jedno. Budu zamilovaná holka, co ve vztahu dělá kluka. Podle domluvy. Jsem přece zkušená ochotnická herečka. Zkusím si to užít a dělat to, co by zamilovaná holka mohla od druhé očekávat. Vyjdu vstříc její touze po dokonale romantickém vztahu mezi ženami. Jen teď nevím, zda z Janiny strany skutečně jen vztahu substitučnímu.
„Chci. Moc. Vzbuzení bylo pro mě mnohem radostnější než třeba včera. Nemůžu ani říct, jak hodně se těším. Počkej, pojď ke mně,“ skoro jsem šeptala. Natáhla jsem se k ní. Naše obejmutí bylo vlastně celkem spontánní a já ji začala líbat, rovnou s pootevřenou pusou. Zkusila jsem jí dát jazyk do pusy. Najednou mi to začalo být moc příjemné, to těsné dotýkání se našich těl, ty pocity z polibku. Wow, to bylo hodně moc vzrušující! Ještě teď si ten pocit pamatuji.
„Počkej,“ zašeptala také a trošku se ode mě odtáhla. „Já to myslím vážně.“
„Vím, ty blázínku!“ No, tak to by mohl být průšvih. Mám si s ní hrát? Nebo to celé na sebe nechat působit? Ale já přeci miluju Marka! Ale musím být pro Marka dokonalá! Nechci mít před ním nikoho. A rozhodně ne kluka. Holku? Když mi je jenom příjemná? Ale jak bych se to mohla sama naučit? Dobře, když mi začne tělesná blízkost holky jako Janina vadit, stopnu to. Teď zkusím úplně otevřít svou mysl. A zkusím si připadat, že jsem milována. Že jsem dokázala vzbudit lásku. Jsem chtěná, protože jsem krásná. Ok, jsem připravená, jdu do toho. Ještě jednou, jsem krásná, jsem krásná, jsem krásná.
„Jani, nebudeme si hrát. Přitahuješ mě už dlouho. Zapomeneme na všechno okolo. Chci tu být jen pro tebe a chci teď být jen s tebou.“
„Mari, to je opravdu? Já se tak bojím…“
„Mě? Nemusíš. Chci se s tebou líbat, nenech mě čekat…“ Mám na to právo? Mohu to takhle dělat? Když ale to líbání bylo opravdu super! Chtěla jsem to v tu chvíli znovu. Vzrušovalo mě to. Chtěla jsem to znovu zažít a nějak to ještě zesílit. Jsem sobecká? Zasloužím odsouzení? Tenkrát nebyla moje pochybnost až tak silná jako dnes, když si na ty okamžiky vzpomínám.
„Já jsem tak šťastná!“ vykřikla Janina a doslova se na mě vrhla. Hned jsem jí šla jazykem vstříc. Ano, také jsem ji najednou chtěla na sobě víc cítit a oblečení mi začalo strašně překážet. Začala jsem Janinu a i sama sebe hodně nešikovně svlékat. Typ číslo jedna, až budu s Markem. V žádném případě na sobě nemít těsné oblečení. Ani jeansy, ani obepínající sexy trička, a dokonce ani podprsenky s komplikovaným rozepínáním.
„Ne, počkej!“ zavelela jsem rázně. „Pojďme spolu do koupelny. Umyjeme jedna druhou.“
„Ano,“ vzdychla zadýchaně Janina.
Koupenu měli na panelák strašně velkou, tenkrát už vyzděnou, žádný umakart. Tak prostornou rohovou vanu jsem ještě na vlastní oči neviděla. Tam už jsme se svléknout dokázaly bez větších potíží. Zůstaly jsme jen ve spodním prádle. Nervózně jsme po sobě pokukovaly. Nechtěla jsem pokračovat a Janina klopila oči.
„Mari, dáme si ve vaně víno? Mám na mrazáku sekt. Budeme spolu pít? Přinesu svíčky.“
„Jasně, já ti s nimi pomohu.“ Svíčky, to je nápad! Aspoň nebude moje tělo tak moc vidět. To budu muset s Markem také nějak vymyslet. Jen ten alkohol, to úplně nevím. Nemám s ním zkušenost. Ale když už se učit neřestem, tak všem a hezky najednou!
„Jani, a máš také nějakou muziku? Něco si pustíme.“
„Jasně, mám velké dvojče, hraje skvěle. Hned ho přinesu.“
Zmáčkla play a já slyšela jednu z mých nej českých skladeb té doby, Tisíc jmen od Sahara Hedla.
Zatímco se vana plnila, připravily jsme si výzdobu. Svíčky jsme rozestavěly okolo zdi, našly jsme kyblík na šáňo, nasypaly dovnitř led, vložily do něj lahev a zalily to troškou studené vody. Na takovou odkládací plošinku na vaně jsme naaranžovaly skleničky spolu s kyblíkem. Mihotavá světélka svíček vytvářela na Janině těle stíny, které poutaly mou pozornost. Jen tam stála a dívala se na mě. Začnu já. Začala jsem si sundávat podprsenku, hodně pomalu. Sice jsem ještě s nikým nebyla, ale nějaké povědomí o tom, co a jak se má dělat, to mám. Vím, že už svlékání by mělo působit esteticky. A jak funguje mé tělo, tak to vím dost přesně. Poprvé jsem se udělala sprchou kdysi dávno. Dosáhnout orgasmu mi nedělalo nikdy problém. Pohladila jsem si ňadra a promnula je. Bradavky mi reagovaly podle očekávání. Teď pomalu na spodek. Kalhotky se moc ladně sundat nedají. Akorát mi k tomu hrálo poněkud rychle Erasure. Konečně jsou dole! Nahá jsem byla až na jejich Always, I wanna be with you, and make believe with you. Zkoušela jsem být v souladu s rytmem písničky. Aspoň trošku. Naslinila jsem si prst hodně vystrčeným jazykem. Sáhla jsem si na ni a prst znovu naslinila. Mám svou chuť ráda. A ještě jednou. Janina na mě koukala s otevřenou pusou. Ne, nebudu teď na ní mluvit. Příklady táhnou. Popošla jsem k vaně, postavila se k ní bokem a pomalu dala jednu nohu dovnitř. Měla jsem tak trošku víc roztažené nohy. Znovu jsem si tam zajela prstem a naslinila si ho. A zase jsem se ochutnala. Pomalu jsem do vany vstoupila i druhou nohou. Když jsem si dovnitř sedla, s velkým zaujetím jsem si začala mnout svá malá ňadra. Zvedla jsem hlavu a natočila ji směrem k Janině. Stála tam bez hnutí, s pootevřenou pusou. Koukala mi na prsa.
„Pojď,“ zašeptala jsem. Kouzlo bylo prolomeno a Janina se rychle svlékla. Očividně to netrénovala tak poctivě, jako já.
„Mari, ty jsi tak krásná!“
„Ty jsi krásná, já nemám skoro žádná prsa, ale ty jsi tak plná, ty jsi už opravdová žena, Jani.“ Naplnila nám oběma skleničky, ťukly jsme si a vypily je najednou až do dna. „Jani, pojď si sednout sem, mezi mé nohy, a opři se o mě.“ Janina odložila skleničku, otočila se a sedla si mezi mé nohy. Opatrně jsem si položila ruce na její velká déčka a trošku ji k sobě přitiskla. Bylo cítit, že je hodně zablokovaná, napnutá. Věnovala jsem se naoko jen jejím dvorcům a vždy jsem jako by náhodou zavadila i o bradavky. Když už začaly být pořádně tvrdé, začala jsem sjíždět pravou rukou přes bříško pomalu dolů. Zastavila jsem se na vnitřní straně pravého stehna a začala je jemňounce škrábat. Vím, že vždy, když jsem měla takové pocity na vnitřní straně stehen, tak jediné, co mi od toho pomohlo, bylo udělat se. Cítila jsem, jak se Janina uvolňuje, jak napětí ve svalech povoluje. Sáhla jsem po sprchové hlavici a rychle ji odšroubovala. Vodu jsem ještě nepustila, zato se oběma rukama věnovala vnitřní straně jejích obou stehen. A postupovala výš a výš, až k jejímu klínu. Tam jsem se zastavila, a jemně jí začala hladit mušličku. A zase jsem po chvíli vrátila k jejím stehnům. To jsem zopakovala ještě pětkrát.
„Jani, prosím, nalij nám ještě jednu sklenku,“ pošeptala jsem ji. Zhluboka se nadechla, pomalu se natáhla k lahvi a nalila nám. Zase jsme skleničku vypily naráz.
„Mari, je to strašně studené, ale moc mi to chutná. Je mi tak hezky!“
Jen počkej, to ještě uvidíš, jak ti bude! Nezdálo se mi, že se zná tak, jako znám sebe já. Zase se na mně uvelebila. Žádnou svalovou tenzi jsem z ní, jak se o mě opřela, už necítila. Doufám, že už zapomněla, jak jsem odšroubovala sprchovou hlavici. Chci ji pořádně překvapit.
„Jani, ty máš tak krásná prsa, já ti je moc závidím,“ šeptala jsem jí. „Musím se s nimi pomazlit,“ pokračovala jsem a experimentálně vzala mezi rty její ušní lalůček. Jejda, vypadá to, že chytila vládní nemoc! Na rukou jí totiž naskákala husí kůže. Musím v intenzitě jejího vzrušení dál pokračovat. Opustila jsem její skutečně výstavní kozy a sjela rukama zase na vnitřní stranu stehen. Párkrát jsem je jemně nehty polaskala, a začala připravovat finále. Pravou rukou jsem jí přikryla dlaní kačenku. Levou jsem opatrně sáhla na baterii a do sprchy pustila vodu. Hudba její tichý šum, který pod vodou vydávala, spolehlivě přehlušila. Hadici jsem kontrolovala nohou, abych vychytala jak teplotu, tak sílu proudu. A také aby nečekaně nevyklouzla a nestříkala okolo. Mezitím jsem pravou rukou trošku přitlačila, aby si i její poštěváček začal užívat svůj díl rozkoše. Byl už mírně naběhlý. Když jsem trošku odsunula ruku, vykukoval ze závojů její oholené a musím říci i skutečně hezké kundy. Já jich popravdě moc neviděla, jen v holčičích sprchách a v té trošce časopisů, co jsem objevila u bráchy. No co, nemám ráda, když má přede mnou někdo tajnosti, a ještě ke všemu je tak primitivně schovává. A samozřejmě jsem také viděla nějaké porno.
„Jani, máš krásné tělo, nemůžu odolat a musím tě pomazlit celou. Pusť mě k sobě,“ šeptala jsem jí a začala ukazováčkem prvé ruky jemně třít její už naběhlý poštěváček zprava doleva. Levou jsem se věnovala jejím bradavkám. Trošku se pokusila roztáhnout nohy, abych mohla všude. Přesně na tuto chvíli jsem čekala. Proud z hadice byl nastaven na správnou intenzitu a byl o přesně ten správný nepatrný stupínek teplejší než voda, ve které jsme ležely. Teplý akorát tak, jak jsem to měla ráda já, když jsem si to doma dělala. A také konečně začala hrát ta správná hudba. Udělat ji s Dívkou s perlami ve vlasech za zpěvu Aleše Brichty mi připadalo stylové. Chytila jsem levou rukou hadici a zblízka nasměrovala proud vody na horní část kapuce poštěváčku. Janina rychle vydechla.
„Ááá, Mari, co to je, to je tak moc příjemné!“
„Jani, nech oči zavřené. Jen si užívej pocitu, že jsme spolu, že jsme si moc blízko. Já jen chci, aby ti se mnou bylo moc hezky.“ Sotva jsem to dořekla, Janiným tělem projela křeč, neudržela se a vykřikla, a ještě jednou. Opatrně jsem zavřela vodu a snažila se ji hladit a konejšit. Bylo znát, že to bylo poprvé, co něco tak silného prožila.
„Mari, tak tohle je orgasmus?“

Tady musím vyprávění přerušit. Už beztak je tento úvodní díl moc dlouhý. Dostal jsem za úkol od vypravěčky příběhu zjistit, zda máte v tyto letní horké dny zájem o pokračování. Pokud ano, lajkujte a pište komentáře. Pokud se příběh zalíbí hodně amatérům, budu moci v jeho převyprávění pokračovat. Předem děkuji především za komentáře určené vypravěčce.