Byl horký srpnový den. Slunce se odráželo od klidné hladiny jezera a jemný vánek přinášel vůni borovic. Petr dorazil na nuda pláž brzy, aby si našel klidné místo. Rozložil osušku kousek od břehu a nechal teplé paprsky hladit svou kůži.
Po chvíli si všiml, že kousek dál se usadil pár — usměvavá žena s dlouhými vlasy a sportovně stavěný muž. Bylo na nich vidět, že se tu cítí jako doma. Občas se na něj podívali a lehce se usmáli.
Když Petr vlezl do vody, žena právě vycházela ven. Kapky se jí leskly na těle, a když procházela kolem, letmo se na něj podívala:
„Je příjemná, že?“ řekla a kývla k vodě.
„Úžasná,“ odpověděl Petr, a nebylo jasné, jestli mluví o vodě, nebo o ní.
Když se vrátil na břeh, pár ho pozval k sobě. Představili se jako Jana a Michal. Rozhovor plynul lehce — o cestování, o létě, o tom, jak málo lidí si umí opravdu užít svobodu.
Jak slunce klesalo, atmosféra mezi nimi zhoustla. Smích byl častější, pohledy odvážnější. Jana si několikrát sedla blíž k Petrovi, až ucítil její hřejivé stehno na svém. Michal jen s úsměvem sledoval, jako by to celé bylo přirozené.
Večerní světlo barvilo vodu do zlatova, když Michal řekl:
„Co kdybychom si dali sklenku vína u nás? Není to daleko.“
Petr cítil, že v té větě je něco víc než jen pozvání na drink. A i když nevěděl přesně, co ho čeká, věděl, že ten den na nuda pláži si zapamatuje navždy.
