Vím, že je to blbej nápad. Ty to víš taky. Ale mám pocit, že jsem se narodila jen proto, abych dělala blbý nápady. A to i tehdy, když mnou neprostupuje touha od hlavy až po konečky prstů. Teď ale prostupuje. Pochoduju po pokoji a čekám na ten známý tón. Mluvíš o synchronicitě, ale já věřím, že k ní dojde jen tehdy, když ji člověk nepoužívá naschvál pro svůj prospěch. Myslela bych na tebe i bez toho, ale dnes na tebe myslím tak moc, až mě to bolí. V hlavě už dávno klepu na všechny svatý: Napiš mi! A pak to přijde. Ten tón WhatsAppu. Všechno v těle se mi stáhne a já doufám, že jsi to ty. Jsi. Nezvládl jsi to vydržet. A mně se líbí, že to porušuješ ty a ne já. Dva měsíce jsem čekala na tenhle den. Jasně, že mě napadlo, že nás to přejde. Tebe i mě. Ale nepřešlo. Naopak. Touha mezi námi se jen vystupňovala.
V té zprávě je jen jedno: 17:00. Za hodinu. Za hodinu dostanu všechno, po čem prahnu. Tvoje rty na každém kousku mého těla. Tvoje ruce, které se nezastaví, dokud nepoznají každý milimetr. Tvůj dech, tvoje sténání… a především, tvoje krásný, tvrdý pero, které bude tenhle večer jen moje. Zasněně ztrácím čas místo toho, abych se chystala. Ale na mým těle nenajdeš ani chloupek, který by tam neměl být. Včera jsem si byla jistá, že se ozveš a měla jsem pravdu. Jsme oba ze stejného nadrženého těsta..
V prádle hledám černé krajkové body. Nemáš náhodou rád hladkou látku? Nepamatuju si. Kašlu na to. Mám lepší.. černé body s odvážnými průstřihy a tenkým chokrem kolem krku. Dneska chci být tvoje submisivní holka a tohle to říká nahlas. Vlasy nechávám rozpuštěné, nespoutané jako já. Na zápěstí si dávám černou gumičku. Mám tušení, že se bude ještě hodit. Make-up? Zbytečný. Jen zvýrazním oči, vim jak miluješ oční kontakt. A já myslím jen na to, jak se budu dávit na tvém péru, jak mi budou po bradě stékat sliny.
Zaparkuju kousek dál. Jsem tu dřív, většinou chodím pozdě, ale teď jsem věděla, že potřebuju přijít první. Snažím se uklidnit, ale touha je skoro hmatatelná. Bradavky se mi derou proti látce a já lituju, že jsem si nevzala podprsenku. V hlavě mi běží tisíc představ. A pak.. zvuk pneumatik na štěrku. Jako podle hodinek. Nemám sílu se otočit. Pokračuju k rozhledně u které máme sraz. Slyším, že si zastavil, přidám do kroku, chci tam být dřív než ty. Sednu si na lavičku a čekám. Kroky se přibližují. Moje srdce si právě koplo dva Red Bully na ex. Cítím tvoji vůni. A pak tvoji ruku na mém rameni. Přesune se dopředu kolem mého krku, tvoje tělo za mými zády, tvoje tvář u mé. Úleva. Zadostiučinění. Je to konečně tady.
„Ahoj, koťátko,“ šeptneš. Podívám se ti do očí a okamžitě se v nich topím. Sjedu pohledem na rty. Normálně nejsem iniciativní ale teď? Teď na to kašlu. Přitisknu se na tvoje ústa. Líbám tě tvrdě, syrově, jako by se v těch polibcích mělo odehrát všechno, co jsme si dva měsíce odpírali. Rukama tě k sobě tisknu, chci tě mít blíž, hloubš, víc…Vím, že ještě než se setmí, budeš ve mně. A já v tobě. Přitiskneš mě k sobě tak pevně, že cítím každý centimetr tvého těla. Tvoje ruce sjíždí po mých bocích a já vnímám, jak se ti napínají prsty, jako bys mě chtěl vlastnit hned, tady, bez zbytečných slov. Zasměješ se do mé pusy, krátce, nízko a ten zvuk mi projede páteří až dolů mezi stehna. Vím, že to slyšíš i cítíš, protože mě přitahuješ ještě víc, až mám pocit, že se mi podlomí kolena. „Pojď,“ šeptneš mi k uchu a já poslušně následuju, i když vím, že tohle není procházka, ale pochod přímo do pekla, které oba chceme.
Otevřeš dveře auta, necháš mě nastoupit první a sotva si sednu, už jsi u mě. Tvoje ruka mi vjede do vlasů a druhá se nebojácně posune po mém stehně vzhůru pod šaty. Cítíš, že nemám nic, co by tě zastavilo. Ani v oblečení, ani v hlavě. Líbáš mě tvrději, dravěji, a já ztrácím pojem o všem, co není tvůj dotek. Tvoje prsty proniknou pod látku mého body a já se napnu, úplně dobrovolně ti nabízím všechno. „Dva měsíce, koťátko…“ zamumláš proti mým rtům, jako bys potřeboval připomenout sám sobě, proč mě teď nebudeš šetřit. Když mě přesuneš na záda na sedadlo, není to žádná romantika. Je to hlad. Je to potřeba. Chceš mě roztáhnout, ochutnat, slyšet a cítit, dokud nebudu prosit. A já prosit budu. Tvá dlaň se rozprostře na mém krku, jemně mě přitlačí k opěrce, zatímco druhou rukou mě hladíš přes látku tam, kde už dávno vlhnu jen z toho, že tu jsi. V očích máš přesně ten pohled, který mi vezme dech, pohled, který říká, že všechno, co se dnes stane, se stane jen proto, že to chceš ty. A já chci taky. Ještě víc než ty.
Když mě poprvé ochutnáš, zasténám tak hlasitě, že mi sám rukou zakryješ ústa. „Ticho,“ přikážeš, a já jen kývnu, i když se mi tělo svíjí pod tvým jazykem. Hraješ si se mnou, střídáš rychlost, měníš tlak, dokud nemám pocit, že se rozpadnu. Pak přestaneš. Přesně ve chvíli, kdy jsem na hraně. Tvoje oči jsou tmavé, dech zrychlený, když se ti dívám mezi nohy, vidim tu bouli a vím, že dnes mě nenecháš odejít po svých. „Otoč se,“ řekneš tiše. A já poslechnu. Otočím se, ruce opřené o sedadlo, boky mírně vystrčené k tobě. Cítím, jak si mě prohlížíš, jak tě ta pozice rozpalovala už v představách. Látka body se mi napíná přes kůži a ty ji bez váhání shrneš nahoru, až cítím tvé prsty na holé kůži. Tvůj dotek je horký a nekompromisní. Prsty kloužou tam, kde jsem už mokrá, a ty to cítíš. „Přesně takhle jsem si tě představoval,“ zamumláš a prsty do mě vklouznou tak, že se mi podlomí lokty. Pohneš se blíž, tiskneš se ke mně a já cítím, jak tvrdý jsi. Ten pocit mě přinutí přestat na zlomek vteřiny dychat. Pak slyším, jak si stáhneš zip a než stihnu cokoliv říct, tvá dlaň na mém krku mě přidrží v pozici, zatímco tvé tělo mě zaplní. V první chvíli jen zasténám hlasitě, syrově, ale ty se nehýbeš, necháváš mě cítit tu tíhu, tu plnost. Když se konečně pohneš, je to pomalé, ale hluboké. Každý tah mě nutí zatnout prsty do sedadla, každý náraz mě posune blíž k tomu, na co už dva měsíce čekám. Rukama mi přejíždíš po bocích, občas mě plácneš tak, že to štípne a já se prohnu, čímž si tě vtáhnu ještě hloubš. Tvůj dech se zrychluje, já ti odpovídám stejným tempem a v hlavě už nemám nic než rytmus tvého těla.
„Řekni mi, že jsi moje,“ zavrčíš mi do ucha, když se skloníš nad moje záda. „Jsem tvoje,“ vydechnu mezi steny, aniž bych zaváhala. A pak přidáš. Tvrdší, rychlejší, nešetříš mě ani trochu. Každý náraz je jako vlna, co mě rozbíjí zevnitř, dokud necítím, že už to neudržím. Když přijde ten okamžik, celé tělo se mi stáhne, kolena se mi podlomí a z hrdla se mi dere zastřený výkřik, který dusíš svou rukou. Ty ještě chvíli zůstaneš uvnitř, pevně mě držíš, a pak se sám uvolníš s hlubokým, syrovým zasténáním. Zůstáváme tak chvíli.. přerývaný dech, těla slepená potem, prsty pořád sevřené na mých bocích. Vím, že tohle je teprve začátek, ale nespěcháme.. Teď jsme přesně tam, kde jsme chtěli být od první naší zprávy.
Kdyz mě pustíš, myslím, že si dáme pauzu, jenže ty mi přejedeš palcem po rtech a chytíš mě za bradu. „Nekončíme. Podívej se na mě.“ Zvednu oči. Tvůj pohled je temnej a rozhodnutej. „Roztáhni kolena,“ přikážeš klidně. Poslechnu. „Chci tě slyšet, když posloucháš.“ „Roztáhnu kolena,“ zopakuju, až se mi chvěje hlas. Usměješ se. „Hodná.“ Chytneš tenký choker, přitáhneš si mě blíž a políbíš mě, dlouze, vlastnicky. Pak mě otočíš čelem k sobě. „Ruce dopředu.“ Podám ti je a ty mi je stáhneš tou černou gumičkou. „Když řeknu stop, pustíš,“ ujistíš se. „Jo,“ vydechnu. „Dobře. Teď jsi moje a děláš, co řeknu.“ Přesuneš se blíž, kolenem si mě roztáhneš ještě víc. „Řekni mi, co chceš.“ Polknu. „Chci tě v sobě.“ „To je málo. Řekni to hezky.“ Nadechnu se, tvůj palec mi přejede po spodním rtu. „Chci, abys mě rozebral. Tvrdě. A mluvil u toho.“ „Tak jo,“ kývneš, spokojený s odpovědí. „Oči na mě. Chci tě u toho vidět.“ Sjedeš dlaní do rozkroku, jen jedním prstem mě přejedeš a já to skoro nevydržím. „Podívej, jak jsi už zase mokrá. To je pro mě, kotě?“ „Pro tebe,“ přikývnu. „Nahlas.“ „Je to pro tebe.“ Tentokrát nejde o jemnost. Chytíš mě za boky, přitáhneš si mě na sebe a pronikneš do mě jedním pevným, jistým tahem. Zalapám po dechu. „Dívej se,“ zopakuješ tiše a začneš se pohybovat. Tempo diktuješ ty, rychle, neústupně. Každý náraz je důrazné patříš mi. „Počítej deset přírazů nahlas,“ poručíš. „Jedna… dva…“ hlas se mi trhá. „Pomaleji. A bez koktání.“ Nadechnu se znovu. „…tři… čtyři… pět…“ U pětky mě plácneš přes zadek, ostrý zvuk se odrazí o okna. Vyjeknu a úsměv ti přeběhne po rtech. „Šest… sedm… osm… devět… deset“ „Hodná.“ Přitáhneš si mě výš, změna úhlu a já zakloním hlavu. „Takhle. Tady tě chci.“ Ruku položíš na můj krk, palcem hladíš tep. „Dýchej pro mě. Chci slyšet každý nádech.“ Sténám do rytmu, ty zrychlíš. „Řekni, komu patří tvoje pusa.“ „Tobě.“ „A tvoje ruce?“ „Tobě.“ „A tohle,“ vjedeš do mě hluboko, až mi vyhrknou slzy, „komu patří?“ „Tobě, tobě“ „Správně.“ Zpomalíš jen na vteřinu, abys mi rozvázal ruce. „Teď mi ukážeš, jak moc mě chceš,“ přehodíš si mě přes sebe, dosednu, cítím tě celého. Chytíš mě za krk i za bok a vedeš mě. „Nezastavuj. Dokud ti to neřeknu.“ Začnu se na tebe nabodávat, rytmus mi diktuje tvoje dlaň. „Víc,“ zavrčíš. Přidám. „Ještě.“ Hýbu se, až se mi třesou stehna, nehty ti zatínám do ramen. „Řekni si o povolení,“ přikážeš. „Prosím…“ „Za co prosíš?“ „Abych mohla…“ „Nahlas, kotě.“ „Abych se mohla udělat!“ „Ještě ne.“ Přetáhneš mi body nad prsa a vezmeš si bradavku do úst. Vykřiknu, celý svět se scvrkne na tebe. „Teď,“ dovolíš mi konečně, a já se rozpadnu na tebe, tvrdě, dlouho, třesu se a ty mě držíš, abych nesjela. „Hodná holka,“ zašeptáš mi do ucha, a pak si mě přitáhneš tak, že mě zaplníš hluboko a s hrdelním zasténáním se uděláš taky. Zůstanu sedět, těžká, spokojená, tvé ruce mě svírají, jako bys mě nechtěl pustit. Chvíli je jen ticho a dech. Políbíš mě na spánek. „Ještě třetí?” nadhodíš se shovívavým úšklebkem. Usměju se, pořád lapám po dechu. „Jen řekni, co mám dělat.“ „Napřed se napijeme. Pak půjdeme ven,“ slíbíš. „Chci, aby sis to pamatovala pokaždé, když půjdeš kolem.“ Přikývnu protoze přesně to chci taky..
Vystoupíme z auta. Noční vzduch mě polechtá na zpocené kůži, ale než stihnu něco říct, už mě vedeš k zábradlí vyhlídky. Světla města pod námi blikají a ty mě přitlačíš čelem k chladnému kovu. „Opři se a koukej dolů,“ přikážeš. Dlaní mi sjíždíš po zádech, až na boky, a prsty bez varování rozhrneš moje stehna. Jsem pořád mokrá po předchozích kolech a ty to cítíš. „Jsi připravená?“ „Jo,“ vydechnu. „Nahlas.“ „Jsem připravená!“ Tvá ruka se přesune mezi moje nohy a palec mi začne kroužit přesně tam, kde jsem nejcitlivější. Druhou rukou mi držíš krk, ne moc silně, ale dost na to, abych věděla, že mám poslouchat. „Nepohneš se, dokud ti to neřeknu.“ Klekneš si za mě. První dotek tvého jazyka mě donutí se prohnout, ale pevně mě držíš za boky. Lížeš mě pomalu, až krutě pomalu, jako by sis mě chtěl vychutnat kousek po kousku. Pak najednou zrychlíš, jazyk střídá krátké, rychlé pohyby s hlubokým zasunutím prstů, až mi srdce buší v krku. „Chceš se udělat?“ „Ano…“ „Tak si řekni.“ „Prosím, chci se udělat.“ „Ještě ne,“ zvedneš hlavu, olízneš si rty a vstaneš. „Teď si klekneš ty.“ Poslušně klesnu na kolena. Před očima mám tvoje tvrdé péro. leskne se a já vím, že už není čas na jemnosti. Chytíš mě za vlasy, nasměruješ si mě a vklouzneš hluboko do mých úst. „Podívej se na mě,“ přikážeš, když začnu pohybovat hlavou. Rytmus udáváš ty , přitahuješ si mě po celé délce, držíš u kořene, dokud nemám pocit, že se udusím a pak mě pustíš, jen abys to udělal znovu. Slzy a sliny mi stékají po tvářích, ale oči mám pořád na tobě. „Hodná holka,“ pochválíš mě a sevřeš svoje prsty v mých vlasech ještě víc. Když cítím, že se ti blíží vrchol, pustíš mě a znovu mě otočíš k zábradlí. Tentokrát do mě pronikneš jedním tvrdým tahem. Jdeš na jistotu rychle, hluboko, každý náraz mě posouvá k hraně. „Teď,“ přikážeš, a já se udělám, křečovitě svíjím boky proti tobě, dokud mě nepřemůže vlna, která mě zlomí. Ty se uděláš hned po mně, sevřeš mě kolem pasu, přitiskneš si mě k sobě a oba zůstaneme chvíli opření o zábradlí, lapající po dechu. „Až půjdeš kolem týhle vyhlídky příště,“ zavrčíš mi u ucha, „chci, aby ses usmála. A věděla, čí jsi tady byla.“
A tak dál stojím opřená o zábradlí, kolena se mi třesou. Po třetím kole mám pocit, že nemůžu ani mluvit. A ty se na mě podíváš pohledem, co ve mně spustí další vlnu. „Počkej tady,“ řekneš, a v očích ti probleskne něco nebezpečného. „Mám pro tebe překvapení.“ Otočím hlavu a vidím, jak se ze tmy vynoří vysoká postava. Tmavé vlasy, pronikavé oči, krok sebejistý, jako by už přesně věděl, do čeho jde. Srdce mi přeskočí, dech se zrychlí. „Tohle je Petr,“ představíš ho klidně. „Říkal jsem mu o tobě. A věděl jsem, že tě dneska chci vidět mezi náma dvěma.“ Neodpovídám. Ani bych to nezvládla. Jen cítím, jak mi tělo reaguje, jako by se touha, která už byla přes okraj, rozlila ještě dál. Přistoupí blíž. Stoupne si těsně přede mě, jeho vůně se smísí s tvou. „Můžu?“ zeptá se tiše, ale nečeká na odpověď, tvá ruka na mém zátylku ho navede k tomu, aby mě políbil. Tvrdě. Hladově. Ještě než se odtrhneme, cítím, jak ty zezadu stáhneš zip na mém body a v tu chvíli už mě nezakrývá nic. Studený vzduch mě polechtá po kůži a pak už tam jsou tvoje ruce. „Opři se o Petra,“ přikážeš. Poslechnu. Petr mě chytí za boky, přitáhne k sobě a přitom mi hledí do očí. Ty si klekneš za mě. Tvůj jazyk mě zasáhne hned, bez varování rychlé, hladové tahy, prsty, co mě plní, zatímco Petr mi sklání hlavu k sobě a vklouzne do mých úst. Oba mě držíte.. jeden za vlasy, druhý za stehna a já jsem mezi váma úplně ztracená. Každý pohyb jazyka dole se odráží v tom, jak se snažím Petra vzít co nejhloubš. Jeho steny se mísí s tvým hrdelním vrčením. „Podívej se na mě,“ přikáže Petr. Snažím se zvednout oči, i když mám slzy z toho, jak hluboko mě má. „Hodná,“ pochválí mě, zatímco ty mě zezadu tlačíš k němu blíž, jazykem i prsty mě držíš na hraně. Pak mě necháš , ale jen proto, abys vstal, popadl mě za boky a bez jediného varování do mě vnikl. Tvrdě. Petr se stáhne jen na chvíli, aby si stáhl kalhoty a vzápětí se posadí na lavičku. „Klekni si,“ poručíš. A já klekám mezi vás. Ty ve mně, Petr přede mnou. Střídám se mezi tím, jak tě cítím hluboko uvnitř, a jak ho beru do pusy, zatímco vy dva se na sebe díváte přes moje tělo. Tempo zrychluje. Tvoje prsty se zaklesnou do mých boků, Petr mě chytí za vlasy. „Řekni, že jsi nás chtěla oba,“ zasyčí. „Chtěla…“ vydechnu. „Hlasitě!“ „Chtěla jsem vás oba!“ Ty mě plníš ještě tvrději, Petr se tiskne proti mým rtům. Nemám kam uhnout a ani nechci. Celý svět je jen tahle trojice těl, potu, dechu a nekompromisních povelů. Když mě necháte udělat se, je to prudké a surové.. Petr mi drží hlavu, ty mě držíš u pasu a oba mě necháte projít tím výbuchem, dokud se sama nesesunu na kolena. Dívám se na vás dva, třesu se a vím, že potřebuju víc.
Sotva jsem po čtvrtém kole popadla dech, vy dva na sebe pohlédnete „Ještě nekončíme,“ řekneš klidně, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Petr se usměje a přikývne.
„Tentokrát to vezmeme až na dno,“ dodá tiše. Cítím, jak mi tepe v uších, a přestože je moje tělo už unavené, uvnitř jsem ještě víc otevřená než kdy předtím. Chytneš mě za bradu a donutíš mě dívat se ti do očí. „Poslouchej. V tomhle kole nebudeš mít žádnou kontrolu. Všechno se děje jen tehdy, když ti to dovolíme. Rozumíš?“
„Rozumím…“
„Nahlas.“
„Rozumím!“ Petr mě bere za ruku a vede k autu, posadí mě na kapotu. Ty si klekneš mezi moje nohy a bez úvodu mě začneš lízat tentokrát pomalu, metodicky, každý tah jazykem jako by byl promyšlený k tomu, abych se ti otevřela víc a víc. Rty sevřeš můj klitoris, prsty kloužou dovnitř a měkne mi celé tělo. Slezu z kapoty. „Drž ji,“ řekneš Petrovi a on stoupne za mě, rukama mě obejme kolem pasu, přitiskne mě k sobě a tiskne své rty na můj krk. Cítím, jak je tvrdý, a vím, že tohle bude jen začátek.
Když cítíš, že se blížím k vrcholu, přestaneš. Vstaneš, otřeš si ústa a vezmeš si mě zezadu, jeden prudký tah a jsem plná až po okraj. Petr se přesune přede mě a já vím, co ode mě čeká. Ty mě držíš za boky, každý náraz mě posouvá blíž k Petrovi, jehož péro beru hluboko do pusy. Oba se střídáte v povelech
„Podívej se na mě.“
„Ruce za záda.“
„Nesmíš přestat.“ Každý pohyb je intenzivnější než ten předchozí. Pot, dech, kůže na kůži. Cítím, jak mě oba plní, jeden v puse, druhý v kundičce a svět se zužuje jen na tenhle rytmus. Když mě postrkuješ do auta je to jen proto, abyste si mě mohli vzít zároveň Petr si lehne na zadní sedadlo auta, přitáhne mě nad sebe a vklouzne dovnitř, zatímco ty se postavíš za mě a pronikneš mi do zadečku zezadu. Dvojitý pocit naplnění je tak intenzivní, že vykřiknu, ale ty mi položíš ruku na ústa. „Ticho, nebo tě nechám čekat.“
Oba se hýbete v dokonale nesourodém rytmu jeden hluboko, pomalu, druhý rychleji, tvrději a já mám pocit, že se rozpadnu na kusy. Vzrušení se mi mísí s potem, dech se láme, až mě konečně necháte projít tím, co se už minuty valí zevnitř. Orgasmus je spalující, táhne se dlouho a vy dva mě držíte, dokud se celá neklepu. Ale ani to není konec. „Na kolena,“ poručíš. Klečím mezi vás, oba přede mnou, oba tvrdí, oba připravení. Střídám vás, beru vás do pusy tak hluboko, jak dokážu, vaše ruce mi svírají vlasy, povely se na mě valí z obou stran. Vím, že jste blízko a já chci, aby to přišlo najednou. Když se oba uvolníte, cítím vás na rtech, na jazyku, na kůži. Třesu se, ale uvnitř jsem prázdná i naplněná zároveň.. Prázdná po síle, co jste ze mě vzali, a naplněná vším, co mi dali. Opřu si čelo o sedačku a slyším jen váš dech. „Teď už fakt konec?“ zeptám se slabým hlasem. Kývneš s úsměvem. „Ale až si na tohle vzpomeneš, budeš chtít další.“
Potom co se oblékneme a vylezeme z auta, doprovodíme k autu Petra, je načase aby jel. Ještě cítím na kůži jeho doteky. Dívám se za ním, jak mizí do tmy a na chvíli se naše oči setkají. Není v nich ani závist, ani lítost , jen ten tichý souhlas dvou lidí, co právě sdíleli něco výjimečného.Neopakovatelného. Pak už je pryč. Zůstáváme sami. Ticho je těžké. Vzduch voní nocí, potem a trochou benzínu. Ondra stojí kousek ode mě, ruce má v kapsách, ale já cítím, jak se dívá. Jak se na mě dívá úplně jinak než předtím. „Pojď sem,“ řekne tiše. Je to prosba i příkaz zároveň. Udělám krok. A další. A pak už jsem u něj, cítím jeho dech na tváři. Nechytá mě drsně, jen mi jemně položí ruce na boky, jako by si mě chtěl zapamatovat dotykem prstů. „Tohle je naposledy,“ řekne. Nepřekvapuje mě to, oba to víme od začátku. Ale slyšet to nahlas je jako bodnutí. Přitáhne si mě blíž a políbí mě. Pomalu. Jako by měl nekonečně času. Ale my oba víme, že nemáme. Jeho rty chutnají po všem, co se dnes stalo, po nás. Rukama mi přejede po zádech, dlaněmi mapuje každý oblouk, jako by se učil moje tělo zpaměti. Nespěchá. Každý dotek má váhu. Každý nádech je hlubší než ten předchozí. Přesouváme se zpátky k autu, vezme mě za ruku a vede na zadní sedadlo. Sedneme si, čelem k sobě, kolena se dotýkají. „Chci si tě zapamatovat takhle,“ zašeptá. „Bez spěchu.“ Svléká mě pomalu. Látka klouže po kůži, jeho prsty se jí sotva dotýkají, jako by věděl, že už ten dotek sám mě přivádí k šílenství. Když jsem zase nahá, jen se na chvíli dívá, ne jako predátor, ale jako muž, který ví, že vidí něco, co už nikdy neuvidí. Přitáhnu ho k sobě a rozepnu mu košili. Sleduju, jak se jeho hruď zvedá a klesá, vnímám teplo jeho těla. Na okamžik si položíme čela k sobě. Zavřu oči a snažím se vdechnout jeho vůni až do kostí. Chvili si hraju s jeho náhrdelníkem, držím ho v ruce a prohlížím si ho. Když mě položí na sedačku, dělá to jemně, jako by se bál, že se rozpadnu. Polibky sází na můj krk, klíční kost, prsa, každý z nich pomalý, pečlivý. Jazykem obtahuje bradavku a cítím, jak se mi stáhne břicho. Jeho ruka mezitím bloudí po mém boku a stehně, ale pořád nikam nespěchá. „Podívej se na mě,“ řekne tiše, když do mě vklouzne. Je to pomalé, bez nárazu, jen mě nechá cítit jeho teplo a váhu. Pohybujeme se spolu v rytmu, který není diktovaný chtíčem, ale potřebou zůstat u sebe ještě chvilku. Drží mě za ruku. Nepouští. Každý pohyb je měkký, hluboký, jako by mě objímal zevnitř. Naše čela se dotýkají, oči máme otevřené a vím, že si oba dáváme poslední pohledy, poslední steny, poslední dech. Cítím, jak se blížím k vrcholu a on mě políbí na rty. „Pojď se udělat se mnou,“ zašeptá. A já jdu. Spolu. V jeden okamžik, v jednom nádechu. Je to tiché, spalující a zároveň tak něžné.. Ještě chvíli zůstáváme spojení, naše těla pomalu uklidňují tep. Nepouští mě. Dlaní mi hladí vlasy.
Políbí mě na čelo. Je to jiný polibek než všechny předtím ne jako začátek, ale jako pečeť. Zůstává u mě blízko, dlaní mi přejíždí po vlasech, a já cítím, jak se jeho dech mísí s mým. Neodtahuje se. Naopak. Přitáhne mě k sobě a obejme mě, pevně, ale bez spěchu. Jako by chtěl, abych si zapamatovala každý detail… teplo jeho hrudi, vůni jeho kůže, ten tichý tlukot, který se mi zarývá do paměti. „Ještě chvilku,“ zašeptám, a on jen kývne. Ležíme tak, tělo na tělo, a čas se najednou zdá úplně nepodstatný.
Ležím k němu přitisknutá, prsty si hrají s jemnými chloupky na jeho hrudi. Mačká mě k sobě celým svým tělem jako by se z nás mělo stát jedno. Dokonce si se mnou propletl nohy, dobře si pamatuje, že to mám ráda. „Víš,“ začnu tiše, „nečekala jsem, že mi tu trojku fakt splníš… ale jsem ráda. Myslím, že kdybys mi ji teď nezařídil, nikdy bych si ji nedala. A je fakt, že to tys mě na ni nalákal, tak je dobře, že jsi mi ji i dopřál.“ Usměje se, prsty mi přejede po zádech a jen zašeptá: „Chtěl jsem ti dát všechno, co jsi chtěla, vsechno co dat můžu“.
Jeho rty se dotýkají mého spánku, sklouzávají po tváři, až mě znovu políbí , tentokrát jemně, pomalu, s nádechem toho, že ví, jak moc si ten okamžik oba schováváme hluboko dovnitř. Odpovím mu, rty přitisknuté na jeho, dlaně na jeho hlavě. Naše čela se znovu setkají a chvíli tak zůstáváme, oči otevřené, a díváme se jeden druhému do duše. „Víš,“ řekne tiše, „někdy se potkají dva lidi v nesprávnou dobu. A i když je to mezi nimi skvělý… musí to skončit.“ Zabolí to, ale neuhnu pohledem. „Já vím,“ odpovím. „Ale třeba… třeba nás ještě někdy osud svede dohromady.“ Usměje se smutným úsměvem, co se mi vryje pod kůži. „Možná. A možná to bude ve chvíli, kdy mi začnou chutnat olivy.“ Zasměju se i když se mi do očí tlačí slzy. „Moje olivová teorie, málem jsem na ni zapomněla. Takze mám fakt čekat, až ochutnáš olivu a nezkřivíš u toho obličej?“ „Přesně tak,“ kývne. „Až mi zachutná první oliva, vrátím se.“ Je to směšné a zároveň krásné. Vytváříme si tím malý, absurdní slib, o kterém oba víme, že nás bude pronásledovat při pohledu na každou plechovku oliv. Možná se to nikdy nenastane. Možná ano. Ale je tam. A to stačí.
Ještě jednou mě políbí, tentokrát dlouze, s chutí toho, co by mohlo být, kdyby svět nebyl tak neúprosný. Jeho ruce mi sklouznou po zádech, já je sevřu kolem jeho krku a nehodlám pustit. On taky ne. Ale nakonec víme, že musíme. V tichu se oblečeme a vystoupíme z auta. Obejmeme se. Pomalu se odtáhne. „Měj se krásně,“ řekne tiše, ale zní to, jako by do těch slov vložil víc, než se do nich vejde. „Ty taky… a až přijde ta oliva, víš, co máš dělat,“ pousměju se. „Budu vědět,“ odpoví, a jeho oči se na mě ještě naposledy podívají tak, že mě pálí uvnitř. Otočím se a jdu. Necouvnu. Neohlédnu se. Protože kdybych to udělala, už bych neodešla. A přesto vím, že kdykoli uvidím olivu, budu si přát, aby jednomu člověku na světě v ten okamžik začaly chutnat. 🫒
