Dnes je ten den. Den D. Hodina H. Moje balení a přípravy 2 velkých kufrů by se hravě dalo přirovnat velké vojenské operaci vylodění v Normandii. Měsíc v cizí zemi, kde je počasí stejně stabilní jako nasraná holka nelze podcenit. Táta mě odvezl na letiště a i když jsem už párkrát letěla, pořád mám takový divný pocit a stres. Vlakem, autobusem, to je pohoda, ale s letadla mám pořád vítr. Přitom paradoxně, když už sedím v letadle si pokaždé řeknu, že to vlastně nic není. Nevím, pro koho dělají sedadla v letadle. Ač měřím 165 cm a jsem hubená, vejdu se sem jen tak tak. Před kolenama taky místo žádné.
Při cestě si znovu pročítám email, který jsem dostala od mé nové dočasné rodiny. Táta 48 let, bankéř, suchar už od pohledu na fotce. Paní máma učitelka literatury, to samý v bledě modrým. Srandu si s nima asi neužiju, ale od toho tu nejsem. Doufám, že občas vypadnu do centra a najdu si přátele. Na konci léta jsme se domluvily s holkama, že bychom rády zkusily bydlet spolu, tedy já, Martina a Simona. Už mám dost těch příkazů od našich - kde jsi byla, kam jdeš a nebo nelogické dotazy pokaždé, když přijdu domů typu “ty už jsi doma?”.
2 hodiny letu utekly jak nic a přistávám na nějakém Lutonu. Má mě tu čekat pan táta, doufám že to bude jako ve filmu a bude mít ceduli s nápisem, kde bude moje jméno. Proderu se davem a spletí letištních uliček a zjištuji, že to je opravdu jen ve filmu. Místo toho mě čeká lehce obtloustlý, vysoký pán v tvídovém saku a zubí se. Moje pečlivě studovaná angličtina je k ničemu, přemáhá mě tréma a já tam stojím jako debil a usmívám se. Na otázku: „Hi, are you Erika? How was your flight?” odpovídám jen debilně „yes” a odcházíme k autu. Sedám si přirozeně dozadu, jako to dělám i doma v Česku v taxíku, když se na mě pan, jo, jmenuje se Thomas, jestli jsem vám to ještě neřekla, otáčí a pokyne mi, ať jdu za ním. Ok, asi si chce povídat a rovnou mi říct první pravidla hry. No dobře, možná jsem to s tím sucharem neodhadla úplně nejlépe. Protože jen co se rozjedeme, dává mi jeho levou ruku na stehno a mlčí. To, že má ruku na stehně mě neznervózňuje tak, jako to, že se dívá celou dobu před sebe a nevydá hlásku. Po zhruba 15 minutách jízdy jsme konečně před domem a Thomas se na mě poprvé podívá a řekne, že si budeme skvěle rozumět.
Jo, možná byste na mém místě vzaly kufry a pak sebe na ramena a utekli někam do prdele, já teď s odstupem času sama sebe nechápu. Ale to jsem dopsala až teď, ve Španělsku..
Olivia, jeho manželka je naopak miláček. Starostlivá, hned se mě ptala jestli něco nepotřebuju a před mým příjezdem mi nakoupila velký balíček hygienických potřeb. Dokonce mám svoji vlastní koupelnu vedle pokoje, heslo na wifi a zajede ještě do města pro sim kartu na internety a pantofle. Svět je hned tak nějak v pořádku. Práce mi oficiálně začíná až zítra, proto mám v plánu jít do koupelny se umýt po cestě a jít do města na procházku. Svlíkám se, pouštím si hudbu a jdu do sprchy. Víte, jak máte někdy takový pocit, že vás někdo sleduje? Jako byste cítilli jeho pohled na vašem těle. Někdy to je vymyšlené a jen pocit, ale říkejte si co chcete, když na vás čumí týpek v koupelně a ani nevíte, jak tu je dlouho, něco je hodně špatně. Zakřičím, spustím něco česky že je to prase úchylný a Thomas mi říká, že se moc omlouvá, ale donesl čisté ručníky. Utírám se, oblíkám se a jsem nasraná. Nejraději bych se okamžitě vrátila domů ale už slyším otce, jak mi říká :”Já ti to říkal”. Tak dlouho mi trvalo rodiče přesvědčit, že to je dobrý nápad že se hned rozhodně nevrátím. Přemýšlím ale, jestli to říct Olivii, nechci znít jak hysterka, co je u nich sotva 2 hodiny a už dělá problémy.
Večer sedíme všichni u stolu, tedy včetně dětí, které mám hlídat a probíráme jejich dovolenou na Costa Brava…
…jelikož se další dny v podstatě nic nedělo, až na občasné oplzlé narážky a město, které je sice krásné, ale českého studenta drahé, píšu pár řádků až teď. Je ráno, 5:25 a nestíhám. 4:45 mi zvonil budík, dala jsem si sprchu a piju kafe. Jo, kafe jsem si tu musela tak trochu vybojovat a zajít koupit, protože mě trochu nedošlo, že Angláni pijou čaj. Další stereotyp, který jsem připisovala pouze filmu. Musím jít nachystat děti a odnést kufry do auta, takže se ozvu, až se zase ozvu.
Jsme na hotelu, je 16:30 a jsme po jídle. Musím vám říct, že upršená Anglie plná lidí s žlutými zuby a auty na divné straně silnice je španělské letovisko nebe a dudy. Všichni opálení, krásně teplo, no posuďte sami:
okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30
teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33
výška, tlak, teplota, rosný bod:
570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14
Slovy Miloně Čepelky, lepší počasí jsme si nemohli přát. Zapomínám na Thomase, děcka jsou s Olívií někde na procházce a instaluju si seznamovací aplikaci. Moje rodidla hlásí den otevřených dveří a mám dobrou náladu. Co by se jen mohlo posrat?
