Ležím potmě a poslouchám vlastní dech. Každej nádech je těžkej, jak kdybych se dusil. V hlavě je bordel, kterej nedokážu zastavit. Přichází to samo, valí se to na mě, jeden obraz za druhým, jako by se moje mysl bavila tím, že mě mučí. A já se nechávám mučit, protože tohle je jediný, co mě pořádně zapaluje.
Začíná to vždycky nevinně, ženský stehna. Jemný, měkký, roztáhnutý. Vtahujou mě, jako kdyby mě volaly dovnitř. Položím hlavu a cítím její vůni. Každej tah jazykem mě přivádí blíž k tomu, co chci. Všechno voní, všechno je sladký, všechno je moje droga. A já si přeju, aby to trvalo věčně. Abych se nikdy nemusel zvednout.
Jenže pak to skočí. V hlavě se mi přepne obraz a já vidím jinou. Silnou, těžkou, prsa jí padají do stran, oči má zakalený chtíčem. Sedne si na mě a já cítím, jak se propadám do její váhy, do její kundy, do její touhy. Lížu ji, hltám ji, dokud nemám pusu celou od její šťávy, a přesto vím, že to pořád není dost. A ve chvíli, kdy bych měl být ukojenej, cítím jen, že chci víc. Ještě víc. A ta prázdnota mě bodne do hrudi.
Pomalý dech. Krátkej klid. Ale pak přichází další rána. Najednou stojí přede mnou chlap. V šatech, v silonkách, péro mu trčí mezi stehny. Oči má namalovaný, ruce jemný, ale to, co má mezi nohama, mě táhne k zemi. Klečím před ním a beru ho do pusy. Voní. Sliny mi stékaj po bradě, dusím se, ale nespouštím. A v hlavě se mi bijou dva hlasy, jeden řve, že jsem zrůda, druhej šeptá, ať nepřestávám. A já nepřestávám. Vtahuju to péro hloubějc, dokud necítím, že jsem ztratil kontrolu.
Chvíli je ticho. Chvíli jen stud a prázdno. A pak další vlna. Dvě ženský, jedna hubená, druhá těžká, obě mě berou do hry. Jedna mi saje koule, druhá mě mrdá připínakem, až mám pocit, že se rozpadám na kusy. Nadávám, plácám je, snažím se být ten, kdo vede, ale vím, že jsem spíš jejich hračka. A přesto mi péro stojí jako kámen a já bych je prosil, aby mě nikdy nepustily.
Pak to zase zpomalí. Ležím, představuju si prsty u nohou. Každý olíznutí, každý nasátí je jak úder do hlavy. Péro mi cuká, srdce buší. Představuju si, jak je cucám, jak olizuju chodidla, jak polykám všechno, co mi nabídnou. A v tu chvíli se cítím malý, úplně malej. Ale právě v té malosti je rozkoš. V tom, že se ztrácím.
Další rána. Veřejnost. Lavička, auto, hajzl v hospodě. Lidi slyší, lidi koukaj, a já vím, že to je ten hnací motor. Že chci, aby se dívali, jak ji držím pod krkem, jak jí cpu péro do huby, jak jí roztrhávám kundu prsty, až křičí. A já křičím s ní, sprostě, perverzně, hlasitě. A vím, že nás viděj. A místo strachu cítím jen další vzrušení.
A pak zas pád do ticha. Stud. Nenávist k sobě. Každej orgasmus je jen krátká jiskra, po který přijde tma ještě hlubší. Každej dotek ruky na péru je jen připomínka, že se bojím. Že venku se tvářím jako normální, že nikdo netuší, co mám v hlavě. Že tohle všechno dusím, až mi praskají kosti.
Chci být pánem. Chci držet otěže, chci řídit, chci ponížit. Ale stejně tak chci být dole, chci lízat, kouřit, prosit. Jsem rozpolcenej, v každým okamžiku se rvou dva světy. A já nejsem schopnej je pustit ven. Tak sedím, mlčím, masturbuju, nenávidím se a znova toužím.
A vím, že to jednou vybuchne. Že ten kluk, co se bojí, už to neudrží. Že se otevřou dveře a vyletí ven všechno, touhy, šílenství, chtíč, rozkoš i stud. A pak už nebude žádný „normální“. Pak už bude jen to, co se ve mně celý roky dusilo. A já nevím, jestli se toho bojím, nebo se na to těším.
