Před mnoha lety, ještě v předcovidové době, jsem se svou tehdejší přítelkyní Lenkou vyrazil na rodinnou dovolenou do Chorvatska. Zatímco zbytek její rozvětvené rodiny se mačkal v horkém autobuse, my jsme si užívali svobodu v autě. Naše první zastávka nemohla být lepší. Po několika hodinách jízdy v autě bez klimatizace jsme večer dorazili k horskému jezeru. Šaty šly okamžitě dolů a voda, do které jsme skočili, za námi téměř zasyčela! Přespali jsme na břehu ve stanu a ráno nás čekala krasna ferata na Mangart, nádhernou julskou dvoutisícovku. Po tom posledni koupačka v jezere a jedeme dál. Dovolená přesně podle mého gusta, aspoň zatím!
Jenže pak přišly chorvatské hranice. Celníci byli důkladní; prohledali auto s podezřením na pašování marihuany. Mezi lezeckým vybavením našli malou, opotřebovanou, plechovou krabičku, vítězoslavně se smáli a ptali se, co to je. Otevřeli ji – byla tak plná kondomů, že popadaly na zem. Nevinně jsem se usmál, celnik se taky zašklebil a prohlidka tim skoncila. Zamávali jsme celníkům a pokračovali dál na jih.
Po příjezdu do destinace mě čekala realita: bydlení pohromadě s její rozvětvenou rodinou. Měli jsme sice pokoj pro sebe, ale vědomí, že Lenčina sestra spí hned za našimi dveřmi, nás neustále nutilo k opatrnosti a tiché, utajené rozkoši.
Slunce se opíralo do rozpáleného chorvatského pobřeží a vzduch voněl solí a borovicemi. Teď, po dvou dnech intenzivní rodinné dovolené pod dohledem babiček, tetiček a bratranců, jsme s Lenkou nutně potřebovali uniknout. „Musíme se provětrat. Pojď, jdeme se projít!“ navrhl jsem s pocitem, že to chce víc než jen oběd a další partii karet s rodinou. Lenka se na mě usmála. Vzal jsem ji za ruku a zamířili jsme pěšinkou podél pobřeží, kousek za naši vesnici. Hledal jsem ideální místo – a našel. Malá, oblázková pláž, na první pohled nudapláž. Soukromí bylo zaručeno: nejbližší soused byl o pár desítek metrů dál a ještě schovaný za obrovským balvanem. Rychle jsem shodil oblečení a Lenka mě s rošťáckým úsměvem napodobila. Vlny se rozbíjely o oblázky, a ona se na mě vrhla do průzračné vody s pohledem, který říkal „konečně“. Došli jsme dál od břehu, kde mi voda sahala zhruba po ramena. Lenka, drobnější než já, už musela buď plavat, nebo se mě držet – a přesně to udělala. Přitiskla se ke mně a já okamžitě ucítil, jak mi pod hladinou přejíždí kolenem po stehně. Její dotek, spojený s divokou energií moře, byl explozivní kombinací. Věděla, že stačí málo, abych se stal jejím „vlnolamem“. „Už jsi někdy jela na mořském koníkovi?“ zašeptal jsem jí do ucha, zatímco vlny se převalovaly kolem nás. Její odpověď byl jen slastný úsměv. Obepnula mě nohama kolem pasu a rukama kolem krku. Hladká, horká kůže se na mě nasunula a já cítil to měkké teplo, jak se naše těla stávají jedním. Tahle poloha byla moje nejoblíbenější, ale na souši vyžadovala námahu. Tady tu práci dělal příboj. Nechali jsme se unášet. Lenka mi visela na krku a já se jen nořil do jejího vlhkého objetí. Vlny nás zvedaly a spouštěly, kolíbaly nás jako dva milence v tajném tanečním sále. Občas mě silný příboj odnesl, ztratil jsem dno pod nohama, a musel jsem s námi rychle odplavat blíž ke břehu, abych znovu získal jistotu. Ale vlny rozkoše byly silnější než ty mořské. Chytil jsem ji pevně za boky a začali jsme tvořit vlastní, synchronizovanou bouři. Voda se kolem nás čeřila, a my jsme se ztratili v extázi, která vrcholila v gejzíru slasti uprostřed modrého dne. Když jsme se oba probrali z tranzu, prudce jsem se otřepal. Byli jsme sotva pár metrů od břehu! A kousek od nás vedla ta zatracená pěšinka. Představa, že by nás mohl zahlédnout Lenčin otec – stačila by krátká procházka po pobřeží... Ale ten adrenalin byl jen dalším kořením té chvíle. Ještě chvíli jsme se jen tak houpali, užívali si dotek vody a klid po bouři. S vítězným pocitem jsme se vrátili. Zbytek dne jsme strávili v pokoji. Opatrně, tiše, ale s ještě větším žárem.
Od té doby vím, že i dovolená u moře, i když je s celou rodinou, může být naprosto epická,
