Sofie!!! (Soutěžní)

*
„Pane, jste v pořádku?“
Chlap na zemi se zavrtěl a začal se škrábat na nohy. Pavel mu pomohl a odstoupil. Pozoroval chlápka ve středních letech, jak si oprašuje špinavé sako. Měl problém stát a Pavlovi se zdálo, že je opilý.
„Potřebujete něco?“ zeptal se Pavel.
„Potřebuju, ehm, to,“ začal chlápek a rozhlížel se kolem sebe kalným zrakem. Najednou se zaklonil a s pohledem na noční oblohu zařval: „Sofie, ty kozatá pizdo!“ Pak, jakoby pro sebe, dodal: „Měl jsem mířit na srdce.“
Pavel ustoupil o další krok. Litoval, že sešel z osvětlené ulice.
„No, tak já zas půjdu,“ řekl a pomalu couval úzkou uličkou, špinavou a temnou. Jen matné světlo měsíce si hledalo cestu mezi úzké činžovní domy nalepené jeden k druhému.V dálce se ozvalo ostré zavřísknutí kočky.
Chlápek na něho zaostřil a vykročil k němu vratkou chůzí. Něco si přitom mumlal. Pavel se rozběhl, ale v tu chvíli se ozvala rána. Přepadl přes povalenou popelnici. Zaklel. Na paži ucítil silný stisk.
Chlápek se nad něho sklonil a k Pavlovu překvapení mu sdělil jedinou věc: „Nemám hlad.“
„To je fajn,“ odpověděl Pavel pomalu. „Já už ale opravdu musím.“

*
Rychle se vrátil na hlavní třídu. I když bylo dávno po půlnoci, byla celkem rušná. Po několika minutách odbočil k parku. Za korunami stromů spatřil v dálce střechu domu, ve kterém měl pronajatý byt, malou garzonku. Pro mladíka po škole dostačující.
Park byl v tuto hodinu, na rozdíl od ulice, téměř prázdný.
„Hej, fešáku!“
Pavel spatřil starší čtyřicátnici mašírovat skrz trávu směrem k němu. I přesto, že podzim byl chladný, měla na sobě minisukni. Rozepnutá bunda odhalovala vytahané triko, ze kterého vylézala velká prsa. Měla ošklivý obličej a chyběly jí zuby. Řasenku měla lehce rozmazanou a zbytky rtěnky se držely jen na okraji rtů. Jasná indicie, že pusa už dnes vydělávala.
„Pět set, krasavče,“ řekla rádoby svůdným hlasem. Pavel zavrtěl hlavou. Kdesi v dálce zaslechl: „Sofie! Ty svině!“
Měl by zrychlit, pomyslil si.
„Tři stovky a můžeš si se mnou dělat, co chceš,“ nabízela ženská a palec zahákla za okraj výstřihu. Stáhla jednu stranu a vytahané prso vypadlo ven.
„Nemám zájem,“ odbyl ji Pavel. Výkřik: „Sofie!“ se ozval o něco blíže.
Pavel odcházel a žena se s ním snažila držet krok.. „Kouřím fakt hluboko,“ přesvědčovala ho. „Můžeš se mi vystříkat do krku!“
„Říkal jsem, že nemám zájem,“ odpověděl Pavel. „A nehrab na mě!“ vykřikl náhle, když ucítil její ruku na zadku. Odstrčil ji od sebe.
„Dobrá, dobrá, fešáku,“ řekla s širokým úsměvem, „už jdu pryč.“
Než stačila odejít, ozvalo se kousek za nimi: „Sofie! Ty pizdo!“
Vrávoravým krokem se blížil chlápek z uličky. Všiml si jich a zamířil k nim. Pavel zaklel, ale žena se rozzářila. Spatřila novou rybu v rybníce a nahodila udičku. „A ty bys nechtěl trochu zábavy, co?“ Vyvalila na chlápka obnažené prso a aby nevypadalo tak svěšené, podepřela ho dlaní. „Chceš si sáhnout?“
Chlápek vyvalil oči a změřil si ji pohledem. „No ty vole!“ vydechl a obrátil se na Pavla. „Co to je?!“
Pavel pokrčil rozpačitě rameny.
„Pět set za trojku, co vy na to, fešáci?“
Chlápek se otočil a zařval do parku: „Sofie! Koukni! No koukni! Vždyť má držku jak prasečí lejno!“
Pavel čekal, že se žena urazí, ale ta si jen zklamaně povzdechla a odcházela pod stromy kamsi do tmy.
„Hej,“ zařval na ni chlápek,. Žena se otočila. „Vrať mu peněženku!“
Žena ztuhla a pak tryskem zmizela ve tmě. Pavel sáhl do zadní kapsy kalhot. Byla prázdná. Otočil se na chlápka, ale ten jako by se do země propadl.
„Kurva!“ vykřikl Pavel. Měl tam veškeré doklady. „Ty svině!“ zařval za ženou. Rozběhl se za ní, ale když si prohlédl houští, ve kterém zmizela, pronásledování vzdal. Věděl, že tato část parku je v noci plná feťáků a jiných existencí.
Ze tmy před sebou zaslechl ženský výkřik. A pak známý hlas v dálce zvolal: „Měl jsem tě zabít, Sofie!“
Pavel se vrátil na osvětlený chodník. Chtěl odejít, když tu uslyšel šelest suchých listů a kroky.
Chlápek se vybelhal ze tmy. Na tváři měl pobavený úsměv a tvářil se spokojeně. Přišel k němu a podával mu peněženku. Těžkou mluvou přitom blekotal něco o tom, jak si ta šlapka mohla myslet, že by zrovna oni dva chtěli takovou starou běhnu. Pavel mu děkoval, ale chlápek ho nevnímal.
„Můžu mít tisíce ženských,“ hulákal. „Tisíce, rozumíš? Můžu mít každou. Proč bych stál o starou běhnu,“ zakončil a vrávoral směrem k lavičce. Chytnul Pavla pod paží a táhl ho s sebou.
U lavičky se chlápek chytil opěradla a začal zvracet.
Posadili se o lavičku dál.
„Víš,“ řekl chlápek,„všechny ženský jsou krávy a největší z nich je Sofie.“ Chvíli se odmlčel a pak se zaklonil a zařval na měsíc: „Sofie, proklínám tvoje kozy!“
Pavel se odvážil opatrně zeptat: „Kdo je Sofie?“
Chlápek se na něho podíval a tvářil se nevěřícně, jako by se divil, že ji Pavel nezná. „Sofie?! Mladej, Sofie, je... prostě bestie. Má hezký kozy, to jo, nejhezčí, jaký si umíš představit. A tam dole...hm... je tak šťavnatá, úzká. Ale poslouchej mě, mladej!“ zakřičel náhle a natáhl se k Pavlovi. Chytil ho za bundu a přitáhl si jeho obličej k svému. Oči měl rudé a z rozseknutého rtu mu tekla *rev. Vypadal bledý a nemocný.
„Teď mě dobře poslouchej. Až na tebe ty cecky vyvalý, mladej, uteč! Rozumíš?“ zatřásl s ním a Pavel kývl.
„Jinak skončíš jak já,“ pokračoval chlápek už mírně. „Budeš mít všechno, ale uvnitř, mladej,“ kýval hlavou a v očích se mu objevily slzy, „uvnitř budeš mrtvej.“
Pavel ještě jednou poděkoval za peněženku a pokoušel se nenápadně rozloučit a odejít.
Tiché kroky upoutaly jejich pozornost. Mladá žena v lodičkách kráčela po chodníku. Pavel si všiml, že přešla na druhou stranu, dál od nich. Z dálky po nich nervózně pokukovala. Jednu ruku měla v kapse krátkého kabátku. Možná držela pepřák.
Chlápek kývl směrem k dívce. „Mohl bych mít všechny,“ drmolil, „všechny.“
Pavel si prohlížel její nohy a zašeptal spíše pro sebe, že zrovna teď by mu stačila jedna.
„Vidíš ji?!“ Chlápek ukázal na dívku, která se nervózně se zastavila. „Když budu chtít,“ křičel „přijde ke mně a s radostí roztáhne nohy!“
„Mě,“ ukázal na sebe „dala Sofie moc. Ale k čemu!“ Oči mu zalily slzy. „Ta svině mi nevzala jen smrt! Mě,“ začal se bít do hrudi, „vzala i šukání. Sofie! Ty svině!“ Pak se naklonil k Pavlovi a mezi vzlyky pravil: „Sofie je tady. Někde tu je!“
Pavel jej klidnil a gestem ukázal dívce, ať jde. „Jen trochu přebral,“ omluvil se. Dívka je minula rychlým krokem.
„Nemůžeš to pochopit,“ řekl chlápek odevzdaně.
Když si všiml, že Pavel sleduje odcházející dívku, zeptal se: „Chceš ji šukat?“
Pavel odtrhl oči od ženy a odpověděl: „Jasně že jo. Cožpak jsi neviděl tu její prdelku?“
Chlápek pokrčil rameny a náhle zavolal za odcházející dívkou: „Vrať se. Tady mladej tě chce šukat!“
„Nech toho. Děsíš ji.“
Chlápek se zvedl. „Užij si to,“ řekl a šel pryč. Pomalu se šoural travou a přes rameno dodal: „Dvě rady, mladej. Zaprvý, jestli potkáš Sofii, vyser se na její kozy a zdrhej. A zadruhý, pokud tě dostane a nechá žít, vyhýbej se feťákům. Nikdy nevíš, co maj v žíle.“ Naposledy zařval svoje: „Sofie!“ a zmizel ve tmě.
Pavel se za ním chvíli díval a vrtěl hlavou. Byl rád, že dnešní noc přežil ve zdraví a těšil se do postele.

*
„Dobrý den,“ ozvalo se.
Dívka se vrátila. Nebylo jí víc než pětadvacet. Hnědé vlasy se jí vlnily na ramena. Upírala na něho velké oči, pečlivě zvýrazněné řasenkou a stíny. Přesto, že se chvěla zimou, rozepla si teplý kabátek.
„Chceš mě?“ zeptala se nevinně.
Pavel na ni chvíli zíral. Pak se rozhlédl kolem sebe. Park byl pustý.
„Ehm,“ vysoukal se zebe. „Prosím?“
Dívka rozhalila kabátek. Pod ním měla tílko se třpytivými kamínky a kulatým výstřihem. V něm byly vidět okraje krajkové podprsenky zvedající hrbolky menších ňader.
„Chceš mě?“ zopakovala dívka.
Pavel něco zamumlal a pokrčil rameny. „Asi jo,“ řekl celý překvapený. „Teda jo, jasně že chci. Jen nějak nechápu...“
Dívka si na něho obkročmo sedla. Přitiskla se na jeho rty a začala ho líbat. Pomalu. Vlhce. Líný jazyk si našel cestu mezi jeho rty. Krásně voněla.Vrtěla boky a třela se o jeho klín.
Po chvilce se odtáhla. Sundala ramínka a nechala je spadnout. Rozepnula podprsenku a Pavlovi se naskytl pohled na štíhlý hrudník. Chloupky, vztyčené zimou, trčely na bělostné kůži. Dotkl se dlaní žeber a palcem se zarazil o hrbolek levého prsa. Přitlačil prst do pevného ňadra a sklouzl k bradavce. Měla větší dvorce, růžové a stažené zimou. Vztyčené bradavky pyšně stály.
Vyhrnula si sukni a kalhotky stáhla stranou. Rozepl si kalhoty a mladý úd se vztyčil. Pomalu na něho nasedala. Cítil na sobě její vlhkost, s jejíž pomocí postupně rozevíral její úzkou šterbinu.
Trochu zatlačila a dosedla na něho. Vydechl slastí.
Rozpohybovali boky. Vlnili se na lavičce ve společném rytmu a nocí se ozývalo tiché sténání. Ochotně zahříval její tělo svými dotyky. Dlaně svíraly její zadek i drobná ňadra poskakující na hrudi jako pevná poupata mládí.
Dospěla k vrcholu. Prohnula se a zaklonila hlavu. Hlasitě vydechla a celá se třásla. Ucítil stahy poševního svalstva. Pevně sevřela jeho ramena. Zpomalil a táhlými pohyby nechal orgasmus doznít. Políbila jej a slezla z něho. Než stačil protestovat, ucítil její dech na žaludu a dotyk špičky jazyka. Chvíli jej škádlila a pak jej intenzivně a hluboce nasála. Jeho penis, obalený šťávami, hladce vklouzl do krku. Kouřila hluboko a dobře. Znova a znova se vrhala na jeho ztopořený penis, který prorážel mandle a ve vlhké puse tlumeně mlaskal. Pavel pocítil zklamání, když po minutě musel oznámit, že bude. Po předchozím milování nedokázal vydržet něco tak intenzivního.
Dívka položila hlavu do jeho klína. Dívala se mu do očí. Uchopila jej, chvíli ho dráždila a pak ho nechala stříkat do její otevřené, lehce zakloněné pusy. Poslušně čekala na každý výstřik jeho dávky. Ke konci jej pevně nasála a vycucla poslední kapku.
Pak se zvedla. Opět si na něho sedla a přitiskla se k němu svým chvějícím se tělem. Hlavu mu položila na rameno a objala ho pažemi. Pavel ji slyšel polknout.
„Bylo to úžasný,“ řekl.
„Děkuji,“ odpověděla dívka a políbila jej.
Pak se oblékla a odcházela pryč.
„Počkej!“ zavolal na ni. „Mohla bys mi dát číslo?“
Dívka se otočila a tvářila se nechápavě. „Přestaňte mě obtěžovat, pane!“ Křikla na Pavla a přidala do kroku.
Pavel zůstal zmateně sedět.
*
Když vyšel druhý den ven, bylo město plné houkajících aut. V parku musel obejít červeno-bílou pásku a několik blikajících policejních dodávek.
„Bydlíte poblíž?“ oslovil ho policajt v neprůstřelné vestě.
Kývl.
„Neslyšel jste něco dnes v noci kolem jedné hodiny ráno?“
„Ne,“ odpověděl Pavel. „Stalo se něco?“ V první chvíli dostal strach o onoho opilce, kterého nechal včera odejít do míst, kde se povalovali bezdomovci a feťáci.
„Vražda,“ odpověděl policajt. Na Pavlovo naléhání neochotně dodal: „Žena středního věku. Místní.. no.. šlapka.“
Pavel zbledl.
„Nemějte strach,“ uklidňoval ho policajt. „brzy ho chytneme. Zabil i nějakýho feťáka v uličce kousek odtud. Nechal po sobě hodně stop.“
Pavel se roztřásl a odcházel pryč. Míjel skupinky čumilů. Všichni si špitali a ukazovali do křoví za policejní pásku. Tam někam, uvědomil si Pavel, utíkala ta šlapka s jeho peněženkou. Z toho místa slyšel ženský výkřik a druhý hlas volající Sofii.
„Neměla skoro žádnou *rev,“ slyšel z hloučku, který zrovna míjel. „Jasně jsem to slyšela. A ten feťák taky ne.“
Pavel si vybavil onoho chlápka. Bledou tvář. Rudé oči a rozbitý ret.
Byl vlastně rozbitý?

*
Za dva dny se opět vracel z večerní směny. Šel tichým městem, ale parku se vyhnul. Obešel ho obloukem kolem přístavu.
Řeka se táhla jak tmavý had. Na její hladině se odrážela světla lamp a neonů. Voda šuměla. Z oken domů ho pozorovaly halloweenské masky a hořící svíce.
Náhle zaslechl vzlykot. Přicházel z boční uličky.
Opatrně nahlédl to temných stínů a přepadl ho divný pocit. Udělal několik pomalých kroků a zavolal: „Haló? Potřebujete pomoc?“
Žádná odpověď. S každým krokem však byly vzlyky hlasitější a zřetelnější.
Po chvíli stanul na menším prostranství mezi domy.
Náhlý pohyb ho vyděsil. U zdi se zhmotnila silueta a přicházela k němu.
Do měsíčního šera vkročila žena. Měla uslzenou tvář, částečně skrytou pod kapucí bundy.
„Co se vám stalo?“ zeptal se a ona se mu vrhla kolem ramen.
„Vezměte mě odsud,“ naléhala. Byla vyděšená. Pavel se rozhlédl. Místo bylo tiché a pusté. Nemohl se však zbavit mrazení v páteři.
Když se ocitli ve světle lamp, oddechl si.
„Ublížíl vám někdo?“ zeptal se. „Mám volat policii?“
„Ne,“ prosila žena. „Jen mě dostaňte pryč!“
„Máte kam jít?“
Žena zavrtěla hlavou.
Pavel v duchu zaklel. Podíval se na ni a přemýšlel. Nevypadala jako bezdomovec nebo feťák. Byla dobře oblečená. Bílá bunda s kožíškem byla čistá, stejně jako kožené značkové boty. Voněla kvalitním parfémem.
„Jestli chcete, můžete dnes přespat u mě,“ nabídl jí. „Řeknete mi, co se stalo a zítra něco vymyslíme.“
Usmála se a vděčně mu sevřela paži.
„Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená,“ řekla.

*
„Dáte si čaj?“ zeptal se, když se vrátila ze sprchy. Měla na sobě jeho župan a vlasy omotané ručníkem.
„Ne, díky,“ odpověděla.
Konečně si ji mohl pořádně prohlédnout. Když ji viděl ubrečenou ve tmě a s kapucí přes hlavu, ani ve snu by ho nenapadlo, že je tak neuvěřitelně krásná.
Nebyla nejmladší. Odhadoval ji minimálně pětatřicet. Měla dlouhé světlé vlasy a žensky tvarovanou figuru. Stáhnutá šňůrka županu zvýraznila užší pas a nad ním velká, do prostoru se dmoucí prsa.
Přisedla si ke stolu.
„Nevím, jak vám poděkovat,“ řekla a dotkla se jeho položené ruky. „Zachránil jste mě.“ Tvář měla jemnou a krásnou a navzdory věku se v ní zračila dívčí nevinnost.
„Už mi řeknete, co se vám stalo?“ zeptal se Pavel.
Upřela na něho modré oči. Byly žádoucí a plné jisker. Bělmo měla lehce zarudlé. „Brzy,“ odpověděla.
Pavel pokrčil rameny a po chvíli odešel do sprchy on. Pod tekoucí vodou se snažil utřídit myšlenky. Několik posledních dnů bylo zvláštních. Něco se dělo. Cítil to. Protékalo mu to mezi prsty, jako voda ve sprše. A pořád se nemohl zbavit toho divného mrazení.
Vrátil se do kuchyně s ručníkem kolem pasu. Žena tam nebyla. Dveře do ložnice však byly natevřené. Z místa, kde stál, tam nahlédl a spatřil ji. Sundala si ručník z hlavy a sušila si dlouhé vlasy. Župan měla rozhalený a dlouhá šňůrka jí splývala podél hebkých stehen.
Nemohl z ní spustit oči. Prohlížel si klenuté bříško i krátké chloupky pod ním. Nádherná ňadra, obrovská a kyprá, pevně držící tvar.
A pak se na něho otočila. Ztuhl.
Něco omluvně zahuhlal. Ona však zůstala ledově klidná. Usmála se.
„Líbím se vám?“
Pavel nedokázal odpovědět. Pod ručníkem se objevila boule. Chladné mravenčení u páteře zesílilo. Hlava se mu začala točit. Něco bylo špatně.
Shodila ze sebe župan a přišla blíž. Jeho ručník strhla a odhodila za sebe. Přitiskla se na něho. Nechala jeho úd tlačit na svůj podbřišek a mačkala ta neuvěřitelně krásná prsa na Pavlovu hruď.
Políbila ho a pravila: „Odměním tě,“ řekla, zatímco se o něho třela. „Dar i prokletí. Život i smrt. Žár i prázdnota.“
Pavel měl obličej zabořený v jejích vlasech. „Jsi tak nádherná,“ šeptal a přestával vnímat. Měl závratě.
„Můžu mít všechny muže, na které ukážu,“ říkala. „Neumíš si představit, jaká je to nuda.“
Pavel se zavrtěl. „Říkala jste něco?“
„Ale nic,“ odpověděla a klekla si před něho. Olízla jeho penis od kořene po žalud.
Pavel zalapal po dechu. Ruku ji položil na zátylek a tlačil k sobě. Vzdorovala. Pohlédl na ni a jejich oči se setkaly.
„Mohla bys,“ řekl a pak se zarazil. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.
Její smích řezal jak břitva. Pavel měl pocit, že v otevřené puse na chvíli zahlédl dlouhé špičáky.
Odpověděla mu a její slova stiskla srdce jak ledový pařát. Pak nechala penis vklouznout do svých úst; lačnících, vlhkých... a hladových.
Slast vystřídala agónie.

V uších mu doznívala její poslední slova:
„Moje jméno je Sofie.“