Druhé setkání
Od chvíle, kdy se rozloučili, se dny táhly pomalu. Oba dva cítili stejnou nedočkavost, i když ji nikdo nahlas nepřiznal. Zprávy mezi nimi ale mluvily jasně… byly teplejší, odvážnější, jako kdyby první setkání zlomilo poslední kousek ostychu.
A pak přišel večer, kdy se měli vidět znovu.
Už když vstoupila do místnosti, cítila, jak se jí stáhl žaludek napětím. On tam stál, opřený o rám dveří, jako by ji čekal právě na tuhle chvíli. Tentokrát žádná nesmělost. Jen dlouhý pohled, který říkal víc než tisíc slov.
„Vypadáš… přesně tak, jak jsem si představoval,“ zašeptal, když k němu došla blíž.
Ta jedna věta jí projela celým tělem. Najednou tam byli jen oni dva a vzduch mezi nimi byl těžký, jako kdyby už dopředu věděl, co se chystá.
Sedli si vedle sebe. Ne přímo u sebe, ale tak akorát blízko na to, aby cítili teplo toho druhého. Jeho ruka ležela nenápadně na pohovce – ne příliš blízko, ale dost, aby ji to svádělo k myšlence, jestli ji chytne. A ona chtěla, aby to udělal.
Chvíli si povídali, ale oba věděli, že jejich slova jsou jen mostem k tomu, co chtějí říct jinak.
A potom…
Pomalu, pomaloučku, se jejich ruce přiblížily. Ne dotykem, jen těsně. A ten malý kousek prostoru mezi prsty byl najednou tím nejvíc elektrizujícím místem na světě.
„O těch věcech… co jsme si psali,“ začal on, hlas o něco hlubší než obvykle. „Jestli to chceš někdy… zkusit doopravdy…“
Zůstala chvíli ticho, ale ne proto, že by nevěděla, co říct. Jen cítila, jak se jí rozbušilo srdce.
„Chci,“ odpověděla tiše. „Ale s tebou pomalu. A tak, jak to budeme oba cítit.“
Ta odpověď, jednoduchá a upřímná, změnila všechno. Přiblížil se k ní. Už ne váhavě, tentokrát jistěji. A konečně ji vzal za ruku.
Nebyl to obyčejný dotek. Byl to slib. Přiznání. Pokračování všech těch zpráv, co si měsíc posílali.
A přitom nic z toho nebylo uspěchané. Jen teplé, vzrůstající napětí, které jim oběma dodávalo pocit, že stojí na okraji něčeho krásného a nového.
