Letět na Kypr mimo sezónu má jednu výhodu a jedno velké minus.
Výhoda je, že letiště jsou prázdná.
Minus je, že přestupy jsou tak stupidně poskládaný, že jsem se místo v Larnace ocitl v Bejrútu, a měl pocit, že svět se rozhodl otestovat moji trpělivost.
Seděl jsem v bejrútské tranzitní hale, popíjel mizernou arabskou kávu a snažil se nečíst e-maily z Prahy. A pak přišel WhatsApp.
„Pane M., dostal jsem za úkol se o vás postarat během vašeho pobytu. – A.“
A? „A jako co? Anděl, asistent, nebo advokát?“ napsal jsem zpátky.
„Advokát. Ale pokud budete potřebovat vyměnit žárovku, zvládnu i to.“
Tak to mě pobavilo.
Napsal jsem, že mám skromné potřeby, sprchu, pořádné kafe a že budu spokojený.
„Budu vás čekat na letišti. Co mám napsat na ceduli?“
„Ceduli ne, nepotřebuju, aby tam poskakoval někdo s názvem firmy, pošli fotku,“ napsal jsem bez rozmyslu.
A přišla.
A tady se to celé zvrtlo.
Na první pohled vypadal jako někdo, kdo ti na Kypru opraví smlouvu, ale klidně se i popere o parkovací místo.
To podivné spojení mužské jistoty a jižanského nadhledu.
Ale pak jsem udělal chybu.
Reagoval jsem:
„yes Mr. Postman.“
Jakmile jsem to odeslal, uvědomil jsem si, jak to zní: drzé, familiérní, trochu moc.
Na pár vteřin jsem litoval.
Ale on odpověděl:
„To je poprvé, co to slyším. Uložím si to.“
Takže byl v pohodě. A možná i pobavenej.
A tím to stvrdil.
Ale ta fotka…
Na Kypru je machismus snad národní sport.
A tenhle právník měl přesně ten typ těla, který ho předurčuje:
široká ramena, lehce tmavší pleť, husté vlasy, a postoj, ze kterého bylo jasné, že nemá potřebu nic vysvětlovat.
A v těch jeho kalhotách boule. A přes rameno messenger bag a proto vypadal jako pošťák.
V Bejrútu jsem přestoupil na úplně stejně velkej Boeing, akorát že prázdnej, na cestě do Larnaky.
Celou cestu jsem se snažil přesvědčit, že ta boule mezi jeho nohama byla jenom optika. Nebo sklad kalhot. Protože jakej chlap na Kypru by se asi takhle vyzývavě fotil?
Nebo je to moje fantazie, kterou nemám brát vážně. No ale když jsem se na tu fotku podíval, ta boule tam byla. Mohl by to být gay.
Na Kypru to ale takhle nefunguje.
Tam jsou chlapi víc chlapi.
Všichni se navzájem v chlapství povzbuzujou, takže je tam docela těžký jít s barvou ven.
A gay tam neřekneš nahlas ani v soukromí, pokud fakt nevíš, s kým mluvíš.
Takže bylo jasné, že tohle bude jen pracovní setkání.
On – právník.
Já – klient.
A hotovo.
Alespoň jsem si to říkal, než jsem prošel pasovou kontrolou a uviděl ho stát před terminálem.
První pohled naživo
Na fotce vypadal dobře.
Naživo lepší.
O dost.
Tmavé oči.
Ruce, ramena, bicepsy které nepatří k právníkovi, ale někomu, kdo na sobě maká.
A když mě zahlédl, dal hlavu trochu na stranu a pousmál se.
Ne moc.
Jen tolik, aby bylo jasný, že ví.
Nevím co.
Ale ví.
Začal tlačit můj vozík s kufrem a s notebookem.
A já si v tu chvíli uvědomil, že jsem udělal jednu zásadní chybu:
Nepřišel mě vyzvednout právník.
Přišel mě vyzvednout chlap, který ví, že mu koukám na prdel.
Až když jsme vyšli z letiště, uvědomil jsem si, jak zvláštní je slyšet svůj krok vedle jeho.
Žádné řeči o počasí.
Žádný small talk.
Jen ten typ chlapského ticha, které není trapné, je účelové.
„Vaše firma má hotel daleko,“ řekl, když mi bral kufr z vozíku.
„To by po dálnici nemělo být daleko, ne?“
„Dálnice je dobrá. Ale“
Odmlčel se.
„Ale co?“ zeptal jsem se.
„Nepočítejte s tím, že tam dnes všechno pojede. Je leden, mimo sezónu. A Intercontinental přebírá až v březnu, smlouvu budete teprve podepisovat, všechno, co tam dělají, dělají dobrovolně.“
Věděl jsem to.
Ale slyšet to z jeho úst bylo něco jiného skoro jako varování.
Nasedli jsme do auta.
Vonělo po něm, ne po parfému, ale po něm.
Kypřani mají často těžké vůně, sladké, kořeněné.
On měl jen čistý, lehce zemitý tón.
A pod ním pot.
Nenápadný, mužný, nevtíravý, ale nevyhnutelný.
Takže mi z něj stálo péro. Na to, že jsem neměl kde bydlet, jsem teda měl fakt starosti.
Otřevřel mi zadní dveře, a tak jsem si sednul za sedadlo spolujezdce.
Cesta byla tichá.
Občas po mně do zpětného zrcátka hodil pohled jako taxikář, který sleduje pasažéra, aby mu vzadu nedělal něco nepřístojného.
Já jeho taky sledoval a fest. Dvoudenní strniště.
Nechával okno lehce pootevřené.
Na leden tu bylo docela teplo a vzduch z venku se mísil s jeho vůní.
Když jsme dojeli k hotelu, okamžitě mi bylo jasné, že je něco špatně.
Parkoviště prázdné.
Recepce tmavá.
Všechna světla vypnutá.
Budova, která měla být moje základna pro víkend, vypadala jako opuštěná nemocnice.
„Okamžik,“ řekl, vytáhl telefon a už někomu volal.
Rychlá kyperská řečtina.
Krátké nadávky.
Objasnění, že jsem přijel.
A že „kratima ta klidia“ — držet ten klid — není v téhle situaci úplně snadné.
Položil telefon. Kolopedos, zaklel.
Další.
A další.
Nula výsledků.
„Je sobota večer,“ řekl prostě.
„V lednu. Nikdo tu není.“
Ano.
To dávalo smysl.
Zaklapl telefon, chvíli se díval na tmavou recepci, potom na mě.
A pak řekl něco, co bych od kyperského právníka nečekal:
„Nechci vás nechat tady. To by nebylo správné.“
Upravil si límec, jako by potřeboval dodat slovům formu.
„Moje sestra studuje v Londýně. Dnes odletěla. Její pokoj je volný.
Můžete být u mě.“
Nebyla to nabídka typu pokud chcete.
Nebyl to typický kyperský „no problem“.
Byla to věta, kterou chlap řekne, když už má v hlavě rozhodnutí, a jen ti dává prostor neztrapnit se odmítnutím.
Chvíli jsem mlčel.
On taky.
Byl to ten druh mlčení, který není ani přátelský, ani nepříjemný.
Je to mlčení dvou týpků, kteří testují hranice toho druhého.
Nakonec dodal:
„Jestli nechcete, řekněte.“
Jeho oči ale říkaly: Vím, že chcete. A vím proč.
A tak jsem prostě řekl:
„Pojedeme k tobě.“
Jeho výraz se nehnul.
Ale jeho ruka pevněji sevřela volant, když jsme odjížděli od prázdného hotelu.
Nepřipravil jsem se na to.
Čekal jsem právníka v bytě, který voní po papírech, po tiskárně, po příliš silné klimatizaci.
Něco strohého, bílé stěny, IKEA nábytek, sofistikovaný minimalismus, který se snaží být dražší, než doopravdy je.
Ale když odemkl dveře a já vstoupil dovnitř, první, co jsem uviděl byla červená lednice SMEG.
Červená.
Ne tmavě vínová.
Ne tlumená.
Normálně červená jak rychlá auta v Monaku, jako Ferrari a rtěnka italských hereček ze sedmdesátek.
A ta lednice byla ještě ke všemu mimo linku, protože se tam prostě nevešla.
Měl ji postavenou bokem, jako by to byl sochařský objekt.
Ne jako lednici.
Normálně jako kus designu, co sem položil s naprostým klidem, že to tak má být.
A v tu chvíli mi to zapadlo.
Ten pohled z fotky.
Ta boule mezi nohama.
To, jak se držel, jak mluvil, jak se choval.
Tenhle chlap nebyl suchar.
Ani náhodou.
Byl to typ, co navenek hraje korektního právníka, ale uvnitř má něco.
Instinkt?
Vůni rizika?
Ten druh energie, která se projeví jen tehdy, když se díváš pozorně.
Otočil se ke mně a všiml jsem si další věci byt neměl perfektně uklizený.
Byl opravdovej.
Na stole položené papíry, složky, otevřený MacBook.
Na opěradle židle přehozená mikina.
V rohu činky.
A u dveří ta jeho messenger brašna.
Jako by šel rovnou z práce do fitka a z fitka rovnou pro mě.
Žádná póza.
Žádná kontrola.
Jen mužský prostor, kde se žije.
„Promiňte… lednice,“ řekl, když si všiml, že se na ni dívám.
„Je krásná,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.
Usmál se poprvé od letiště.
Ne moc.
Jen koutkem.
Jako chlap, co ví, že trefil správně, ale nechce se tím chlubit.
„Nevěšla se,“ dodal jednoduše.
A já pochopil, že on ten byt neorganizoval podle linek a pravítek.
On ho organizoval podle toho, co se mu líbilo.
Co dávalo smysl pro jeho tělo a hlavu.
A to bylo zatraceně sexy.
Na lednici byla plastová kráva, taková ta umělecká, co jich byla plná evropská města, jen tahle byla menší a měla na boku českou vlajku a na krávu byla teda dost rozesmátá. Chtěl jsem se na tu krávu podívat z blízka a sotva si toho všimnul, podal mi ji. Na boku krávy byl šuplík a já zatáhnul.
Začal se smát, protože šuplík byl plný ručně ubalených cigár, tak, jak se balí joint všude na světě stejně.
„Můžete si dát sprchu, jestli chcete,“ řekl pak.
„Jdu vám mezitím udělat kávu.“
Neslyšel jsem slovo „káva“ nikoho vyslovit od rána.
Ale on si to pamatoval.
A tehdy jsem si uvědomil, že ten večer nebude ani trochu obyčejný.
Šel jsem se podívat na balkon.
Byla to novostavba, čisté linie, ještě voněla betonem a barvou.
A dole ve svahu jako kontrast, jako jiný svět stará usedlost, kde právě probíhala svatba.
Viděl jsem to už z auta, světla, hudbu, lidi v tmavých oblecích a ženy v dlouhých šatech.
Teď z výšky to celé působilo intimněji.
Téměř jako bych se díval na cizí život, který běží vedle toho mého.
Opřel jsem se o zábradlí.
Pod sebou šum, hudba, smích.
Za sebou ticho bytu právníka a jedné červené SMEG lednice.
A pak přišel.
V ruce držel kávu a dva jointy.
Podal mi kafe a vzal si jointa. Zapálil svíčku na stole. Od svíčky si zapálil jointa.
Pak se opřel vedle mě, ale ne moc blízko.
Jen tak, aby se jeho rameno občas přiblížilo k tomu mému, když se trochu pohnul.
A já tu kávu dopil. Okamžitě jsem cítil známou vůni kouře. Vzal jsem to druhé cigáro a zapálil si.
A v tu chvíli mi došlo, že to nebyl nejlepší nápad, protože to nebyla káva k odpočinku.
Byla to káva k bdělosti.
K pozornosti.
K tomu, aby člověk cítil každou změnu vzduchu, každé tiché nadechnutí, každý pohled. No a já ten vzduch ještě prosytil jointem.
A on se několikrát tak nenápadně přiblížil, že to bylo skoro až nefér.
Neudělal nic vyloženě explicitního.
Jen drobnosti a jednou, když se natáhl po mobil, jsem prostě nemohl přehlédnout tu jeho narvanou bouli mezi nohama
Ne nějak vystavenou.
Ne vyzývavou.
Jen… nešlo ji ignorovat.
A on věděl, že jsem si všiml.
Viděl jsem ten nepatrný posun koutků.
Ne úsměv spíš sebevědomou jistotu chlapa, který ví, že je na hraně.
A že pokud přes ni přejde, bude to jen proto, že jsem mu to dovolil.
Bylo to přesně to napětí, které se nedá vymyslet.
Musí nastat.
Nevím, jestli to bylo tím jointem, ale najednou si přetáhl tričko přes hlavu ne pomalu, ne svůdně, ale efektivně, jako když se někdo zbavuje vrstvy, která mu překáží v pohybu.
Právnický tričko.
Šedé s límečkem.
Odhodil ho na židli, jako by to byla jen zbytečnost mezi ním a situací.
Ani jednou se nepodíval dolů na sebe, na svý tělo, ale sledoval mě.
Neutíkal pohledem, neuhýbal, neskrýval, že kolem něj je kromě trávy cítit čerstvá vůně potu z toho dlouhého nošení saka přes triko v 25 stupních, hranice chlapa, který si není jistý, proč dělá to, co dělá, ale ví, že to musí udělat.
Pak řekl:
„Čekal jste tohle?“
„Řekl jste mi, že vám stačí voda a kafe.“
„Ale vypadá to, že potřebuju víc“, dodal jsem já.
Během minuty jsme stáli u červené lednice a na sobě jsme neměli vůbec nic.
Tisknul jsem jeho svalnatý tělo zády k červený lakovaný lednici.
Přede mnou jeho široká ramena a zarostlá prsa, vzrušené bradavky, pevný břicho, svalnatý stehna, chlupatý, velký nohy.
Můj pohled ale směřuje jinam, do míst, kde trčí jeho silný, velký, vyholený, žilnatý čurák s nalitým temně rudým žaludem a pod ním volně visící koule.
Obejme mě, pevně mě tiskne k sobě, jeho ruce taky bloudí po mém těle, tu stisknou, tu pohladí.
Vzrušené ocasy se nám dotýkají mezi těly a on toho využívá. Přiráží k mému tělu, tiskne nás k sobě, cítím, jak je nadrženej.
Lehce poodstoupí a pevně mě stiskne a pohoní, pak chytne i svůj ocas a honí nás oba.
Já zase rukou tisknu jeho zadek a prstem kroužím okolo dírky.
Očima jsem sklouzl do jeho rozkroku, je to jako magnet.
Klekám si a chatám jeho prdel oběma rukama a beru si jeho čuráka do pusy a cítím, jak v něm pulzuje krev, pod ním před bradou cítím velké a plné koule, jazykem jedzím od kořene až k uzdičce. Ještě jednou a ještě, jako bych se nemohl nabažit toho úžasného kyperského lízátka.
Nasávám ho do sebe, kroužím okolo něj jazykem a posouvám si ho hlouběji do krku. Prsty mnu jeho pytel a ptáka si narážím do krku, až mi z očí vytrysknou slzy. Pusu mám plnou slin, stékají až na koule, kde je roztírám.
"Jo, hezky mě kouříš, nepřestávej," ozve se nade mnou a já mimoděk zrychlím pohyb hlavou. Občas se potřebuju nadechnout, sliny mi tečou z koutků, stékají po bradě a stejně se vracím a vrážím si to obrovské péro až do krku.
Pak najednou cítím, jak mě za hlavu tahá k sobě. Naposledy olíznu jeho žalud a vydávám se s vyplazeným jazykem vzhůru po jeho těle. Líbám a olizuji jeho břicho, kroužím okolo bradavek. Lehce jednu skousnu, až zasténá. Přitáhne si mě blíž a jemně mě kousne do krku. Zvednu mu ruku a zabořím se do podpaží, tahle vůně je silná, takže mi začne cukat v kládě.
Cítím se ztracený v jeho vůni, ale jen o chvilinku později už ve mně bloudí jeho prst. Držím a sténám mu do ucha.
Vím, že se blíží moment, kdy si jeden z nás toho druhýho vezme. Vůbec není jasný, kdo to bude a ve většině případů jsem já, kdo převezme roli aktivního mrdáka. Jenže asi to je tím jointem, já jsem nějak vyměknul, jeho ocas je jako kámen a jde po mě tvrdě a nesmlouvavě. Bere své tvrdé péro do ruky, je stále mokré od mých slin, několikrát mi žaludem přejede přes dírku. Nastavím se a čekám.
"Tak pojď," zašeptá a čeká, až se připravím. Sednu si obkročmo přes něj, nasliním si dlaň a beru jeho buchar do ruky. Nasadí si mě na něj a já se jen slyším, jak říkám "Bože", když cítím, jak rozráží můj svěrač a dere se do mý prdele. Pomalu, opatrně se nasouvám na celou jeho délku. Když dosednu na jeho břicho, chvíli bez dechu a bez pohybu jen sedím a užívám si to velké horké plno uvnitř mě. Lehce se přizvednu a umožním mu tak se ve mně začít pohybovat. Začíná mě mrdat. Pomalé táhlé pohyby mě přivádějí do extáze. Bere do ruky moje péro a mrdá mě a zároveň honí, cítím se božsky a říkám si, kurva je to dobrej právník, zvládá multitasking. Takhle to trvá nevim jak dlouho, ale po nějaké době
přestane a otočí mě na záda.
Ležím před tou červenou lednicí s nohama od sebe, na ocase jeho ruku, vzrušený čekám, až si mě vezme.
Chytí mě za zadek a jedním tahem do mě vrazí svůj ocas. Zabolelo to, je opravdu velký, rukama se snažím ho držet trochu dál od sebe, ale spíš ho to dráždí k tomu, aby do mě bušil víc.
Zase bere mého ptáka do ruky a honí mě. Tvrdě, drsně, v rytmu svých přírazů mě přibližuje k vrcholu. Zase ale přestane.
Nejradši bych na něj zařval, že už chci stříkat, ale on se skloní a začne mě kouřit. Tohle nevydržím.
Kroutím se pod návalem pocitů, topím se v jeho vůni, snažím se mu vysmeknout, ale nepřestává. Dovede mě až na hranu a pak zvedne hlavu. Směje se.
"Takhle se ti to líbí, máš rád mou advokátní službu?" ptá se mě a naprosto zbytečně, to musí vidět, než mu odpovím, pustí mi do tlamy dávku slin, cítím kafe a trávu a využívám jeho nepozornosti a rvu mu svoje prsty do díry.
Lehá si na záda a já do něj vklouzl bez problémů. Mrdám ho a snad jedině díky tomu jointu se hned neudělám, beru si jeho prsty do pusy a přidávám na intenzitě. Dívám se mu do očí a nevím co to způsobilo, ale říkám mu, chci se do tobě udělat pošťáku, chceš to?
Kolikrát jsem přemýšlel o tom, jak je možné, že něco tak primitivního, jako strkání něčeho do prdele působí takovou rozkoš.
Odpovídá mi yes yes yes a něco říká řecky. Pak mě chytne za zadek, přizvedne se a začne finále. Přirážím do něj, moje koule naráží do jeho zadku, on sténá, vzdychá a já cejtim jak se mi jeho svěrač svírá kolem ocasu a pak se najednou vzepne a zařve a přitiskne mě k sobě. Zaboří mi tlamu do podpaží a nadechuje se mojí vůně. Cítím, jak jeho penis pulsuje a pumpuje na břicho dávku mrdky a to byl poslední impuls k tomu abych začal stříkat já v něm.
Napadá mě, že kdybych teď umřel a svalil se na podlahu vedle něj, měl by mě něco hodit přes obličej, protože si připadám strašně vysmátej, skoro jako ta kráva na lednici.
Pomalu se posouvám, až z něj vyklouzne moje péro. Sperma ze něj ještě chvíli vytéká já nad ním klečím a on říká. „Jmenuju se Harris a moc rád jsem tě potkal, budu se o tebe starat celý týden.“
Služby této advokátní kanceláře mou doporučit, i když Harris už tam nepracuje. Pečoval o mě celých pět let a hlídal moje smlouvy, dbal o moje koule, aby byly pořád prázdný a sbíral rozesmátý krávy. Když o sobě někdo řekne, že je versatil, představím si Harrise, protože takový on je.
Měl rád, když jsem do něj udělal a nevytáhnul ho, ale zůstal dlouho ležet na něm. Protože mám přes 90 kilo, nevěřil jsem, že to vydrží dlouho. Ráno mě budil taháním za čuráka a ledovou kávou, kterou dělal v takovym nerez šmrdlátku z ledový vody a nescafé.
Někdy mě před jednáním donutil vykouřit jointa na půl, pak vykouřil mě. Tvrdil, že jsem pak při jednání velkorysejší a ochoten víc riskovat. Přezdívka Mr.Postman mu zůstala a svoje emaily podepisoval větou The Postman Always Rings Twice.
