Kabinka byla menší, než si pamatovala.
Vzduch voněl novou látkou a cizími parfémy. Lucka si přetáhla šaty přes hlavu a nechala je pomalu sklouznout po těle. Zůstala stát jen v tenkém prádle, bosá, s chodidly na studené podlaze.
Věděla přesně, kde sedí.
Michal se opíral lokty o kolena. Jeho žena byla o pár kabinek dál, slyšel její hlas, tlumený závěsy a hlukem obchodu. Mluvila cosi o tom, že jí jsou kalhoty těsné v pase. Přikývl, aniž by věděl čemu.
Jeho pohled byl jinde.
Závěs u Luckiny kabinky nebyl úplně dovřený. Úzká mezera, sotva pár centimetrů. A přesto až příliš otevřená. Viděl její stehno, jak se lehce posunulo. Křivku boků, když se otočila k zrcadlu. Způsob, jakým si prsty přejela po látce, jako by si zkoušela dotek.
Lucka se naklonila blíž k závěsu.
Ne tolik, aby to bylo zjevné. Jen dost na to, aby věděla, že ji vidí.
Zadržela dech.
Pak ho pomalu vydechla.
Michal cítil, jak se mu stáhlo břicho. Seděl nehnutě, svaly napjaté, ruce sevřené pevněji, než by chtěl. Vědomí, že jeho žena je tak blízko, jen zesilovalo to, co se dělo jinde. V kabince, kam nesměl. A přesto byl v ní víc, než by bylo bezpečné.
Lucka si oblékla šaty. Pomalu.
Látka se jí lepila na kůži, zadrhla se na bocích, než ji stáhla dolů. Na okamžik se jejich pohledy setkaly skrz škvíru. Krátce. Intenzivně.
Stačilo.
Když vyšla z kabinky, prošla kolem něj. Tak blízko, že ucítil její teplo. Neotočila se. Jen zpomalila krok, sotva znatelně. Jejich ramena se téměř dotkla.
Nic víc se nestalo.
Ale když se Michal o chvíli později zvedl, věděl, že tenký závěs nebyl to jediné, co mezi nimi zůstalo napnuté.
A že některá setkání jsou nebezpečná právě tím,
že skončí dřív, než začnou.
