Mezi patry
Výtah se zastavil s tichým kovovým povzdechem.
Světlo zůstalo. Ticho taky. Jen mnohem hutnější.
„To si děláš srandu,“ vydechla.
„Já ne,“ řekl klidně a pomalu se k ní otočil.
Stála u zrcadla. Viděla sebe. Viděla jeho. A viděla, jak si ji prohlíží — ne hrubě, ne hladově. Spíš s jistotou. To ji znervózňovalo nejvíc.
„Jestli se ke mně přiblížíš…“ začala.
„…tak co?“ skočil jí do řeči.
Nevěděla.
Udělala krok dozadu. Záda narazila na chladnou stěnu. Jeho ruka se objevila vedle jejího ramene. Druhá zůstala dole. Úmyslně.
„Řekni stop,“ zašeptal.
Neřekla nic.
Cítila jeho dech na krku. Ne dotek. Jen blízkost. To bylo horší. Její tělo reagovalo dřív než hlava. Přivřela oči. Ne proto, že by musela. Protože chtěla.
„Tohle není dobrý nápad,“ zamumlala.
„Ty nejlepší nikdy nejsou,“ odpověděl.
Jeho prsty se lehce dotkly jejího zápěstí. Jen na vteřinu. Dost dlouho na to, aby jí po zádech přeběhl mráz. Dost krátce na to, aby měla chuť ho chytit sama.
Výtah se náhle znovu rozjel.
Zvuk motoru je vytrhl.
Ustoupil. Okamžitě. Jako by se nic nestalo.
Dveře se otevřely.
Vyšla ven s roztřeseným dechem a horkou hlavou.
Neohlédla se.
Nemusela.
Věděla, že příště už to mezi patry neskončí.
