Bylo mi čerstvých dvacet a všechno ve mně bylo tak nějak napůl – odvaha i nejistota, zvědavost i stud. Ten večer byl teplý, ulice téměř prázdné, lampy kreslily na chodník dlouhé stíny.
Šli jsme tři. Já, můj přítel a jeho kamarád. Smáli se něčemu, co jsem ani pořádně nevnímala, protože jsem si víc uvědomovala, jak blízko stojí. Jak se občas naše ruce nechtěně dotknou. Jak se mezi námi vznáší něco nevyřčeného.
Zastavili jsme se v parku, kde už skoro nikdo nebyl. Jen šum stromů a vzdálené zvuky města. Posadili jsme se na lavičku, ale bylo to těsné. Příliš těsné na to, aby to bylo náhodou.
„Je ti zima?“ zeptal se přítel tiše.
Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla mi zima. Spíš naopak. Všechno ve mně bylo zvláštně rozechvělé.
Jeho kamarád se na mě podíval o něco déle, než by bylo obvyklé. Nebylo to nepříjemné. Spíš… otázka beze slov.
A já si najednou uvědomila, že mě to láká. Ta situace, to napětí, ta hranice, o které jsem nikdy nepřemýšlela tak konkrétně. Zároveň mě to děsilo. Co když je to příliš? Co když to změní všechno?
Přítel mi jemně položil ruku na koleno. Ten dotek byl známý, bezpečný. Ale vedle toho druhého člověka získal nový význam. Jako by se svět lehce posunul.
Chvíli jsme jen tak seděli. Ticho nebylo prázdné, bylo plné možností.
„Nemusíme nikam spěchat,“ řekl nakonec.
A v tu chvíli jsem pochopila, že nejde o to, co se stane. Ale o to, že můžu chtít… a zároveň si dovolit váhat.
Podívala jsem se na ně oba. Usmála jsem se – trochu nervózně, trochu odvážně.
......
Chtěli byste pokračování? 😈
