Večer se pomalu rozléval po chatě a spolu s ním i ticho, které nebylo prázdné, ale příjemně plné. Okno v ložnici zůstalo pootevřené a dovnitř pronikal chladnější vzduch, který se míchal s teplem přikrývky. Ležel jsem na zádech a poslouchal tlumené zvuky večerní přírody, zatímco Věrka byla vedle mě.
Opřela se o loket a bez spěchu přejela prsty po mém boku. Nebyl to dotek, který by někam spěchal. Naopak – dával si načas. Věděla přesně, co dělá — vždycky to věděla. Uměla zastavit v půlce pohybu, vrátit se o kousek zpátky, nechat mě čekat. A mně to nevadilo. Naopak. Právě tohle napětí mezi „teď“ a „za chvíli“ bylo to, co mě na ní přitahovalo nejvíc.
Její ruka sklouzla níž a zastavila se na jemné hladké látce přesně nad místem, kde odpočíval můj úd. Reakce mého těla byla rychlá, rychlejší, než bych chtěl, a jen já jsem moc dobře věděl proč.
Bavilo ji lehce přejíždět po látce a mě tím dráždit k zbláznění. Ale nakonec jsem to nikdy dlouho nevydržel a k její nelibosti jsem si vždy boxerky stáhnul. Pokaždé mě jemně vyčetla, že jsem ji nenechal dost prostoru k mému dráždění a jejímu uspokojení. Vůbec netušila, že už od mala mě silně přitahují igelitové kalhotky, takové ty, které se používají, aby dětem přes látkové pleny neprotekly tělesné tekutiny. Nelákalo mě jejich původní použití – ochrana před prosáknutím, ale vzrušoval mě ten pocit cítit neprodyšný igelit na intimních částech těla, miluju tu zvláštní kombinaci chladu a tepla, jemného vlhka, hladkost materiálu i tiché šustění, které se ozývá při sebemenším pohybu. Samozřejmě, že jsem si tyhle kalhotky v provedení pro dospělé, dávno pořídil a tajně si v nich užíval. Zrovna jsem přemýšlel, jestli najdu tolik odvahy a někdy se jí k tomu přiznám a jak takové přiznání může asi skončit, když se její prsty náhle zastavily.
„Dneska jsi nějaký… jinej,“ zamumlala tiše, skoro spíš pro sebe.
Měla pravdu. Byl jsem jinde. Přesně mezi tím, co bylo příjemné, a tím, co mi napovídal můj vnitřní chtíč. Mohl jsem mlčet, nechat to být jako pokaždé předtím. Nechat ji pokračovat a všechno by proběhlo stejně jako už tolikrát.
Jenže právě to „stejně“ mi najednou nestačilo.
Polkl jsem a otočil k ní hlavu s pocitem, že když to neřeknu teď, už to neřeknu nikdy.
„Je něco… co jsem ti ještě neřekl,“ začal jsem opatrně, spíš do prostoru mezi námi než přímo k ní.
Její pohyb se zpomalil až se zastavil, ale dotyk nezmizel, čekala.
Hledal jsem slova, která by to nezničila dřív, než to vůbec vyslovím. Něco, co by to zjemnilo, zabalilo, udělalo přijatelnější.
„Není to nic… nebezpečnýho,“ dodal jsem rychle, jako bych se tím mohl pojistit. „Spíš… zvláštní.“
Teď už se na mě dívala naplno, bylo pozdě couvnout.
V hlavě se mi ještě naposledy mihla myšlenka, že tohle je přesně ten moment, kdy se věci můžou zlomit. Jedním směrem… nebo druhým.
„Jde o… určitý věci kolem toho, jak se mě dotýkáš,“ pokračoval jsem pomaleji. „Vlastně o materiál, o materiál jaký je na těle.“
Znělo to pořád nejasně, zmateně. Kličkoval jsem a oddaloval to, ale věděl jsem, že dlouho s touhle hrou nevydržím.
„Je to umělotina, líbí se mi, jak reaguješ na moje hlazení, navíc to krásně klouže,“ řekla s náznakem otazníku v očích.
„No právě o to jde, mohli bychom provést změnu a použít… třeba igelit,“ vypadlo ze mě.
To slovo zůstalo viset ve vzduchu mezi námi.
Neodvážil jsem se na ni ani podívat, nechtěl jsem vidět, jak se tváří. A pak — k mému překvapení — se její ruka pohnula, pomaleji, zkoumavěji. Opatrně jsem k ní zvedl oči.
Nevypadala pohoršeně. Ani pobaveně. Spíš… přemýšlela.
„Říkáš igelit… konečně proč ne,“ povídá přemýšlivým hlasem. „Už dávno jsem ti chtěla navrhnout latex, ale můžeme použít i igelit.“
„Máš to tady?“ zeptala se zvědavě.
Ta otázka mě zaskočila víc než reakce na samotné přiznání. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem jen krátce přikývl.
„Tak mi to ukaž,“ dodala.
V jejím hlase nebyl tlak. Spíš zvědavost. A něco pod tím — něco, co jsem nedokázal úplně přečíst.
Vyklouzl jsem z postele a sáhl po tašce, kterou mám uloženou na nenápadném místě vedle skříně. Mám v ní uložené erotické hračky, některé jsou společné, některé její a některé moje a o některých mých vůbec neví. Najednou jsem si připadal neohrabaně, skoro nepatřičně. Jako bych dělal něco, co má zůstat skryté, a přitom jsem to dělal přímo před ní.
Na chvíli jsem se k ní otočil zády.
Možná ze zvyku. Možná ze studu.
Materiál kalhotek mi zlehka zašustil v rukou, sotva slyšitelně, ale pro mě to byl zvuk, který jsem dobře znal. Na okamžik jsem zavřel oči. To známé napětí se vrátilo — jenže tentokrát bylo jiné. Sdílené.
Když jsem se otočil zpátky, ležela na boku a upřeně mě sledovala.
Její pohled sklouzl dolů a na chvíli se zastavil. Bylo v něm trocha překvapení a lehké pobavení nad tím, jak to vypadá — střih, barva, celkový dojem a hlavně ta boule od trčícího údu.
Neřekla hned nic.
„To je… jiný,“ pronesla nakonec.
Nebyla v tom ironie. Spíš konstatování.
Hupnul jsem k ní zpátky na postel.
Natáhla ruku a konečky prstů se lehce dotkla materiálu kalhotek. Nejistě, jako by si nebyla jistá, co čekat. Pak přitlačila víc. Přejela po něm dlaní.
Zastavila se.
A znovu.
Tentokrát pomaleji.
Její výraz se změnil. Ten první nádech zvláštnosti ustoupil něčemu jinému — zájmu. Možná i zalíbení.
„Tohle…,“ zamumlala spíš pro sebe. „To je úplně jiný pocit, než jsem čekala.“ A pevně mi chytla stojící úd.
„A tohle tě vzrušuje?“ podívala se mi do očí.
Přikývl jsem.
Nebyl jsem schopný dodat nic víc.
Úchop její ruky trochu povolil a změnil se na pohyb. Už to nebylo zkoumání. Byla v tom jistota, záměr. Stejný, jaký jsem znal z tolika jiných večerů — jen teď byl zasazený do něčeho nového.
Nejdřív jsem cítil, jak se ve mně míchá stud s očekáváním. A možná právě ta kombinace to celé zesilovala víc, než bych si kdy dokázal připustit.
Naklonila se blíž.
„Víš,“ řekla tiše, „možná jsi mi měl říct dřív.“
Její ruka se na okamžik zastavila, jako by zvažovala další krok. Ten přišel vzápětí.
Lehce se usmála, pustila mě, sundala si kalhotky a přitiskla svůj rozpálený mokrý klín na můj stojící úd v kalhotkách. Její štěrbina se pomalu roztahovala a já jsem ucítil, jak její poštěváček pulsuje na mém tvrdém údu.
„Trochu to vylepšíme,“ řekla s úsměvem a natáhla se pro tašku s pomůckami, kterou jsem předtím odložil vedle postele.
Vytáhla tubu lubrikačního gelu a bez zaváhání vytlačila pořádnou dávku gelu mezi kalhotky a její klín. Několikrát se po mém údu posunula lehce tam a zpět, rozetřela tu dávku gelu po celé délce mého údu a začala s větší intenzitou klouzat po povrchu. Laskal jsem její prsa a přitom vycházel vstříc jejím pohybům dole. Bylo to tak intenzivní, že jsem byl během chvilky na pokraji orgasmu. Chtěl jsem si stáhnout kalhotky a můj nadržený úd vrazit do její nažhavené mokré kundičky a pořádně ji vystříkat.
„Nespěchej, nech to na mě, máme celou noc,“ zarazila mě a kolem zápěstí mi zacvakla kovová pouta.
Ruce mi dala za hlavu a pouta chytila do kovového očka, které je zabudované v pelesti postele.
Znovu si pomalu navedla můj úd v kalhotkách do své štěrbinky, opřela se o něj poštěváčkem a tentokrát bez spěchu, jako by si chtěla tenhle okamžik prodloužit do nekonečna, se začala pomalu pohybovat.
A já ji nechal. Ne proto, že jsem byl připoutaný a neměl na výběr, ale proto, že kontrolu, kterou si obvykle držím, jsem jí dobrovolně předal v okamžiku, kdy jsem si oblékl igelitové kalhotky a ukázal jí tak kousek mého úchyláckého já.
Její pohyb byl pomalý, záměrně pomalý. jako by si chtěla vychutnat každou vteřinu, každý nepatrný posun, každou změnu v mém dechu. Sledovala mě. Nejen tělem, ale všemi smysly. Věděla přesně, co dělá.
Napětí ve mně rostlo rychleji, než jsem byl schopný ovládnout. Instinktivně jsem se chtěl zvednout, přizpůsobit se jejímu rytmu, vzít si zpátky alespoň kousek kontroly nad mým vzrušením a okamžikem výstřiku.
Ale nešlo to a ona to věděla. Když už to bylo skoro na hraně, zpomalila ještě víc. Pak se úplně zastavila.
„Ty ještě ne,“ zašeptala.
Její hlas byl klidný, ale pevný, nebyla to prosba, bylo to rozhodnutí.
Vytáhla z tašky vibrátor. Červený, takový malý, co vypadá jako náboj do pušky. Zapíchla ho špičkou mezi poštěváček a můj úd. Spustila ho, lehce se pohupovala v bocích, vychutnávala si každou vlnu vibrace, která jí násobila vzrušení a posunovala k orgasmu. Byl slyšet její zrychlený dech, její sténání a nakonec táhlý výkřik. Zavřela oči a na okamžik přestala vnímat všechno ostatní. Její pohyb se stal přirozenější, méně kontrolovaný — a právě tím silnější. Všechno napětí, které se v ní nahromadilo, konečně povolilo. Na chvíli se zastavila a nechala doznít ten nekonečný moment rozkoše, který se jí přeléval tělem.
Vypnula a vytáhla vibrátor, otevřela oči a podívala se na mě.
Viděla, jak jsem vybičovaný a toužím po tom, aby mě přivedla k vyvrcholení. Sedla si mi na stehna a rukou začala jezdit po mém údu, ale tentokrát pomaleji. Pomalými tahy mě vracela zpátky do výšin vzrušení, ale nechala mě dojít jen před bránu orgasmu. Na samou hranu. A místo toho, aby pokračovala, zastavila a pak změnila rytmus, jen aby mě za chvíli zase přivedla tam, kde mě před tím nechala dojít.
Znovu.
A znovu.
Každé její zastavení bylo více zničující a provázené mou větší touhou, aby mě konečně dostala za tu hranu, na které mě držela. Ztrácel jsem přehled o čase. O tom, kolikrát to zopakovala. Vnímal jsem jen ten cyklus — přiblížení, zastavení, návrat. Pokaždé v tom byla naprostá kontrola, kterou mi dávala najevo, kde je tady teď pánem.
Nechala mě znovu vystoupat nahoru. Tentokrát už mě nezastavila hned, ale dráždila mě o něco déle. A pak — znovu.
„Prosím, nech mě konečně vystř…, prosím“ vydechl jsem.
Jen se pousmála. Ani trochu nepospíchala. Ještě chvíli mě nechala čekat. A pak, téměř neznatelně, změnila tempo, naposledy a tentokrát se už nezastavila.
Pod jejím upřeným pohledem, kterým mě celou dobu sledovala jsem se s hlasitým výkřikem udělal. Několik mohutných výstřiků se rozlévalo na mém podbřišku. Její strojový a zdánlivě nekonečný pohyb ruky je rozmazával po těle, po vnitřní straně kalhotek.
Zůstala u mě ještě chvíli, opřená o mě, s hlavou sklopenou k mému rameni.
„Tak vidíš,“ zašeptala tiše. „Stačilo říct.“
