Pády - 2. část

Cítil, jak jeho krev vře, jak je jeho péro napumpované k prasknutí, že to přestávala být
slast a stávala se z toho syrová, pulzující bolest. Věděla to... Musela to vědět. Viděla, jak
se mu chvějí nozdry, jak mu na spáncích vyvstaly žíly. A přesto nepovolila. Naopak – její
stisk zesílil, její sání se stalo hlubším, brutálnějším ve své něze. Julian byl vteřinu od toho,
aby se rozletěl na tisíc kusů, aby v tom snovém šílenství začal křičet bolestivou slastí.
Mira se pomalu, s tou svou uhrančivou, tichou grácií, zvedla z kolen. Postavila se přímo
před něj, tak blízko, že její stín zcela pohltil jeho postavu. Julian tam seděl, ruce v křeči přitavené k opěradlům židle. Vyzývala ho pohledem – dravým, hlubokým až hypnotickým
rozkazem maskovaným za odevzdání, který jako by křičel „Dívej se na svou zkázu!“
Prsty se jí zabořily do šedé látky sukně a začala ji centimetr po centimetru vykasávat
vzhůru. Vláčně a metodicky... až odhalila bělost svých stehen, která v šeru kanceláře
svítila jako mramor. Sklouzla dlaněmi k bokům, její prsty se mazlily s jemnou látkou
bělostných kalhotek, aby se jakoby náhodou zachytily o jejich lem a s vábivou
neodvratností začaly tu něžnou, poskvrněnou nevinnost stahovat dolů. Nebyl to spěšný
akt chtíče, byla to sakrální oběť. Sledoval, jak ta jemná látka klouže dolů po jejích křivkách
– plynule, neúprosně, jako když had ze sebe shazuje starou, těsnou kůži, aby odhalil své
nové, lesklé a nebezpečné tělo. Ten pohyb byl tak živočišný, a přitom provedený s takovou
aristokratickou elegancí, až se mu zastavilo srdce. Když z té „kůže“ nakonec ladně
vystoupila a nechala ji ležet u svých nohou jako mrtvou vzpomínku na svou počestnost, v
místnosti jako by došel kyslík a místo něj ovládla prostor vlahá opojná vůně jejího klína –
posvátného, osudového močálu, který Juliana dusil a stahoval níž a níž.
Lenivým pohybem se nad něj rozkročila. Její sukně se vyhrnula až k pasu – znovuzrozená
svatyně se teď s nekompromisní vahou snesla na jeho klín. Julian cítil její vlhkost, jak ho
doslova pohlcuje.
„Podívej se na mě, Juliane,“ znovu sladce přikázala a v jejím hlase byla ta zkažená,
konejšivá něha, která ho ničila víc než bič. „Podívej se, jak mě teď znásilňuješ svou
přítomností. Jak mě tvoje touha bolí. Cítíš, jak mi ubližuješ? Jak mi ten tvůj horký, zkažený
nástroj prořezává mou počestnost? Ach, jak moc se mi to líbí... jak moc tě nenávidím za
to, že mě nutíš tohle chtít. Tohle dělat.“
Začala se na něm pomalu, rytmicky pohybovat. Každý její pohyb byl jako úder kladivem na
kov. Julian byl uvězněn ve vlastním těle, neschopen odporu, neschopen pohybu, zatímco
ona si ho osedlávala s grácií šelmy.
„Jsi tak krutý,“ vydechla mu přímo do úst a její dech chutnal po hříchu. „Bereš si mě jen
svým pohledem. Nutíš mě, abych se na tebe nabodávala jako na kůl tvé pýchy. Cítím, jak
do mě vnikáš tou svou arogancí. Ubližuj mi víc, Juliane... ukaž mi, jak hluboko sahá tvá
špinavá potřeba mě ovládat. Jsi tak nadržený, tak surový... jsi zvíře, které mě trhá na kusy,
a já tě u toho budu uctívat jako svého boha.“
Julian cítil, jak se v něm všechno napíná k prasknutí. Cítil, jak jeho čůrák tepe v rytmu
jejích boků, její kundy... jak se blíží k hranici, odkud není návratu. Chtěl zařvat, chtěl ji
shodit na zem a skutečně si vzít to, o čem ona tak sladce lhala, ale jediné, co dokázal,
bylo nehybně sedět a nechat se trávit tím nejopojnějším nektarem, jaký kdy ochutnal. Její
pohyby zrychlily, její hlas se změnil v tiché, vulgární sténání, které oslavovalo jeho tichou
agresivní kapitulaci. Byl to vrchol zkaženosti – okamžik, kdy se jeho existence smrskla na
jeden jediný pulzující bod bolesti a slasti mezi jejími stehny. „Juliane, Juliane Vanee, pane
Vanee“…….

„Pane Vanee? Je všechno v pořádku?“
Ten hlas byl jako ledová sprcha. Julian prudce zamrkal. Mira stála u stolu, narovnaná, s
úhledným štosem papírů v rukou. Její šedý kostým byl dokonale upravený, drn vlasů bez
jediné uvolněné kadeře. Dívala se na něj s tím svým nečitelným, profesionálním výrazem,
ve kterém nebylo ani stopy po vášni a důvěrnostech.
„Všechny dokumenty jsou srovnané a roztříděné v deskách. Máte tam i tu ranní zprávu z
Prahy,“ pronesla věcně a nepatrně naklonila hlavu. „Vypadáte poněkud bledě. Mám vám
zavolat vůz, nebo si přejete ještě kávu?“
Julian tam seděl, opřený o opěradlo, prsty v křeči zaťaté do židle. Srdce mu bušilo až v
krku. Cítil, jak mu pod látkou kalhot neúprosně a bolestivě tepe jeho ztopořený pták, stále
uvězněný, stále neukojený. Kontrast mezi tou zvrácenou bohyní a touto chladnou „šedou
myškou“ s deskami v ruce byl k nesnesení. Pomalu mu to docházelo. Ta horká vlhkost
jejího dechu, ta vulgární slova, která mu slastně trhala uši... to všechno byl jen přelud jeho
vlastního vyhladovělého podvědomí.
„Ne, Solisová,“ vydechl a musel odvrátit tvář, aby neviděla ten zmatek v jeho očích. „To
je... všechno. Můžete jít.“
„Dobrou noc, pane Vanee,“ řekla klidně, otočila se a s tichým šustěním sukně opustila
kancelář.
Julian tam zůstal sám. Ticho v místnosti teď bylo nesnesitelné, tíživé a sterilní. Díval se na
prázdné místo na koberci, kde před chvílí v jeho chorobné představě klečela, a v duchu
stále cítil ten neexistující dotek jejích prstů na svém zipu. Byl to přízrak, halucinace
vyvolaná únavou a přílišnou kontrolou, která se na vteřinu utrhla z řetězu.
Zhluboka se nadechl a donutil své plíce k pravidelnému rytmu. Pomalým, metodickým
pohybem si zapnul sako a urovnal si manžety košile. Každý pohyb byl rituálem moci,
pokusem znovu se vklínit do brnění svého postavení.
„Je to jen asistentka,“ promluvil k sobě v duchu a jeho hlas byl opět ledově analytický. „Jen
bezvýznamná proměnná v mém systému. Šedá, tichá a postradatelná.“
Upřel pohled na desky, které tam nechala. Byly srovnané s matematickou přesností. To
byla ta realita – její efektivita, ne její tělo. Ten živočišný hlad, který ho před malou chvílí
paralyzoval, začal pod tlakem jeho vůle ustupovat. Julian vytlačil obraz její dychtivé tváře
do nejzazšího kouta své mysli a zamkl jej za mříže své pýchy.
Narovnal se v zádech a v jeho očích se znovu usadil ten predátorský, chladný klid, ve
kterém se cítil tak bezpečně. Bolest v rozkroku, ten neukojený puls jeho těla, teď vnímal
jen jako vzdálený šum – jako chybu v kódu, kterou právě opravil.
Vzal telefon a bez jediného chvění v hlase vytočil číslo řidiče.
„Připravte mi vůz před vchod. Okamžitě!“
Odešel z kanceláře, aniž by se ohlédl. Maska byla opět pevně nasazená... neprostupná a
dokonalá.


(Pokud se vám povídka líbila, budu rád když ji oceníte pár kredity. Jen tak nebudu muset svou tvorbu zpoplatňovat a vždy se zdarma dostanete ke všem povídkám.)