Prozření právě včas

​Jednou ve středu jsem si řekla, že už mám dost toho, jak mi život utíká před očima a je mnohem dál, než jsem si myslela, že zvládnu dojít. Rozhodla jsem se překvapit a být sama překvapením pro někoho. Ale nakonec jsem to byla já, kdo byl překvapený. Došlo mi totiž, že nikdy nebudu tím pravým překvapením, když nemám to, na co se vlastně čeká. A nebyl to ani kousek mě samotné.
​Nebyla jsem to já, co je doopravdy tím, co někoho žene vpřed. Bylo to něco, co jsem měla mít, nebo se to minimálně očekávalo. Nikdy jsem to nebyla já. A nikdy nebudu. Alespoň ne na tomhle místě a s tím člověkem, se kterým to všechno mělo jít až na úplný konec. Škoda že mi hned na začátku cesty nedošlo, že se jedná o zrádný začátek konce. Ale ten konec je nyní na konci. Už to není jen jeho začátek. Je to konec konců.
​Každý má právo udělat to, co chce a co uzná za vhodné. Ale občas člověk myslí víc na ostatní než sám na sebe. Co když to ale nejsou ti, kteří by to měli být? Nebo jsou, ale být by neměli? Dalo by se o tom polemizovat hodiny. Ale i ty hodiny se jednou zastaví, nebo je někdo rozbije, i když třeba nechtěně. Druhý se pokouší je opravit. Není to snadné a po pár marných opravách se raději vzdá. Zůstanou rozebrané. Rozebrané stejně jako ty moje v polici obývací stěny. Rozebrané stejně jako já. A možná už nenávratně porouchané.
​Přijít na to, že jsem pouhým „materiálem“ pro někoho, pro koho bych udělala cokoli, bylo nelehké. Těžší ale bylo si to doopravdy přiznat. Postupem krátkého času jsem ale přišla na to, kde je pravda. A nepotřebovala jsem k tomu vlastně moc složitostí. Ve skutečnosti je to úplně jednoduché. Jen jsem se bála si to přiznat a říct: „DOST!“
​Když vidím, že v těžké chvíli zůstávám stále více sama, pak je to zcela jasné. A pak, po několika dnech v terénu, se vám vrátí ten, na koho se tak moc těšíte. Někdo... Někdo, kdo je pro vás všechno. Vrátí se a nemá vlastně nic. Možná méně, než když odcházel.
​„Mám tě pořád ráda, vždy budu mít. Nic mi nevysvětluj, na nic se nebudu ptát.“
​Čekala jsem odpověď, klidně jen v gestu, obejmutí nebo polibku. Beze slov. Nevadilo by mi to. Jen jsem chtěla a přála si, aby mi dal najevo cit. Lásku. Něhu. Rovnováhu. Nedočkala jsem se. Ani po dlouhém odmlčení. Následovala jen věta: „Já tebe občas taky.“
​Tohle bylo to poslední, co jsem měla slyšet. Měla jsem se otočit a odejít. Husa. Neudělala jsem to. Po pár dalších komentářích a nespokojených poznámkách jsem se začala opravdu zamýšlet. Ptala jsem se sama sebe, zda mi to za to stojí. Co z toho mám? Co od toho čekám? Co čekat můžu? A jestli to vlastně tak chci.
​Asi vlastně ne. Protože na večeři nás pozval náš kamarád a nakonec jsme tu třetí porci předávali až mimo restauraci. A bez poděkování. S kým to žiju? Ptala jsem se sama sebe a hleděla na tu postavu, která se mi začala ztrácet před očima. A to doslova. Byl pryč. Úplně. No, nic nového. Ale já zůstala stát.
​Ráda si počkám. Nemám ráda, když někdo chodí k hotovému a ještě se tváří, že se u toho nejvíce nadřel. A tak to taky vždycky bylo. Ale kde byl, když jsem já potřebovala být hotová, nebo hotová nebyla? A bylo hotovo. Z jedné vody načisto.
​Stačilo, že kapalo. Nemuselo ani zapršet. Nejednou jsem byla jen já. Já a tma. Já a slzy. Zmatek. Vztek, ale i pocity úlevy. Ale stesk byl a je ohromný. Nepochopitelný. Ale já nemůžu pomoci někomu, kdo o pomoc nikdy nestál a nechtěl ji. Ba možná ani neví o tom, že by ji potřeboval, a o to hůř.
​Nechci, aby na mě jiní muži byli hodnější než ten můj. Tak raději nebudu mít žádného. Aby to nemuselo být trapné, nevhodné, nepřijatelné. Pro mě. Pro něj. Pro všechny.
​Bude těžké si zvyknout. Ale mnohem těžší by bylo začít si zvykat na něco, co není zvykem.