Sobotní odpoledne v Ostravě mělo pachuť prachu a nenaplněných plánů. Byla březnová sobota, ten zvláštní čas, kdy už skončila mrazivá zima, ale jaro se ještě stydělo ukázat v plné síle. V kanceláři na Stodolní se vzduch ani nepohnul, jen z ulice sem doléhalo ladění aparatur na večerní tah. Kurzor na monitoru blikal jako výsměch mé produktivitě.
„Kašlu na to,“ zamumlal jsem si pro sebe. Realitní trh počká.
Já: Dejme tomu pět minut a buď se ještě dnes setkáme, nebo nic.
Datlike: ok
Já: Rychlá reakce. To beru. Já: 35 let, 182/78, makléř, co právě vzdal práci. Marian. Ty?
Datlike: Petra, 22, 165/75. Studentka VŠB, stavařina. Sedím nad skripty a Ostrava mě dneska nebaví.
Já: Těší mě, Petro. Stavařka? Takže víš, jak postavit pevné základy. Já jsem spíš na prodej snů. Co děláš, kromě učení?
Datlike: Teď zrovna nic produktivního. Jsem na kolejích v Porubě, spolubydlící odjely. Je tu ticho... až moc velký ticho.
Já: Ticho je nepřítel. Hele, musím se jít najíst, než mi vyhládne tak, že budu nepříjemnej. Dej mi hodinu. Pak se vrátíme k tomu, co s tím načatým večerem, platí?
Datlike: Dobře. Budu tady. Možná se mezitím trochu „uvolním“.
Já: Jsem zpět. Sytý a připravený na desert. Co to „uvolnění“?
Datlike: No... řekněme, že jsem si dala dlouhou horkou sprchu. Ale pořád se cítím tak nějak... v napětí.
Já: Napětí se musí uvolnit správným směrem. Mám v kanclu láhev bílého. Vychlazené. Ale než vyrazím, ukaž mi, pro koho ho chladím.
(Posílám fotku v košili z kanclu, rozhalená u krku, Marian)
Datlike: (Posílá fotku zrcadlovky – černé tričko, plnější boky, hluboký pohled a rty s náznakem úsměvu)
Datlike: Tady mě máš. Civilní verze. Ale pod tím tričkem je mi po tom dni nad učením docela horko.
Já: Máš krásné oči. A ty křivky... přesně můj typ. Co to „horko“? Jak se projevuje?
Datlike: Nechci vypadat jako nějaká zoufalka, co si hned někoho tahá na pokoj... ale dneska mi ta postel připadá strašně velká. A prázdná.
Já: Chápu tě. Někdy je potřeba prostě vypnout a nechat se vést instinktem. Co kdybych tě přestal nechat přemýšlet o statice a začal se věnovat tobě?
Datlike: Pokud mi napíšeš, že máš rád víno a ženy, co se umí odevzdat, tak možná...
Já: Mám rád obojí. A mám rád, když muž ví, co chce a žena mu to dovolí. Chci tě vidět.
Datlike: Tak pojeď. Budu tě čekat u bočního vchodu, musím tě protáhnout kolem vrátnice.
Koleje VŠB působily v březnovém podvečeru ospale. Petra mě čekala ve stínu budovy. Vypadala přesně tak, jak jsem si představoval – plnější postava, která slibovala měkkost, tmavé, hluboké oči a v nich jiskra drzosti maskovaná lehkou nervozitou.
„Pojď, tiše,“ zašeptala a vzala mě za ruku. Její dlaň byla teplá a lehce se chvěla.
Pokoj byl klasická „buňka“. Jednolůžko, jedna patrová postel. Vzduch voněl levným mýdlem a skripty. Petra na nic nečekala. „Půjdu se ještě opláchnout, udělalo se mi horko, jen co jsi vešel.“
Když vyšla ze sprchy, měla na sobě jen krátký župan. Šel jsem po ní. Voda na mé kůži smyla zbytek dne. Když jsem se vrátil do pokoje, ležela na spodní části patrové postele. Župan byl rozhalený. Pohled na její vyholený klín a malé, tmavé bradavky, které se tyčily na plných prsech, mi podlomil kolena.
„Už se tě nemůžu dočkat,“ vydechla.
Polibky byly dravé, cítil jsem chuť její kůže. Sjel jsem níž, moje prsty a jazyk prozkoumávaly její mokré teplo. „Achhh... ano, Mariane... přesně tam,“ sténala a kroutila boky, zatímco se mi prsty bořila do vlasů. „Bože, ty mě tak neuvěřitelně vzrušuješ... víc, prosím, lízej mě víc... cítím, jak se celá chvěju!“ Když už byla blízko, sáhla po kondomu a pomohla mi ho nasadit. „Teď. Chci tě v sobě. Úplně hluboko. Naplň mě.“
Vklouzl jsem do ní v misionáři. Těsnost jejího těla mě šokovala. „Mm-hmmm... bože, jsi tak úžasně pevný,“ šeptala mi do ucha a zarývala nehty do zad. „Dělej, přitlač... miluju tvou váhu, miluju, jak do mě narážíš... ach, jo, přesně takhle! Ještě, Mariane, ještě!“ Rytmus se zrychloval, postel vrzala do ticha pokoje. „Vezmi si mě... celou... ahh, už to bude!“ Po vyvrcholení jsme dopili víno, prohodili pár slov o Ostravě a únavou upadli do hlubokého spánku.
Probudil mě plný močový měchýř. Odplížil jsem se na společné WC a v polospánku se vrátil. Pokoj byl utopený v šeru, jen pouliční lampy venku kreslily na zdi dlouhé stíny. Přitáhl jsem si Petru k sobě. Byla teplá, vláčná, voněla spánkem.
Začal jsem ji dráždit. Rozestoupila nohy, podvědomě spolupracovala, i když se zdálo, že stále spí. Vytáhl jsem kondom. Ten tichý zvuk trhaného obalu prořízl ticho pokoje.
V tu chvíli se můj zrak zaostřil na vedlejší postel. Nebyli jsme sami.
Na lůžku vedle ležela dívka s rozpuštěnými blond vlasy, které jí v šeru svítily na polštáři. Její spolubydlící se musela vrátit, zatímco jsme spali. Sledovala nás. Naše pohledy se střetly ve chvíli, kdy jsem si přes prsty přetahoval latex. Čekal jsem šok, křik, ale ona jen přiložila prst k ústům. „Pst,“ naznačila rty. „Nebuď ji.“
Myšlenky blondýnky: Bože, to je neskutečné. Petra si fakt přivedla domů chlapa a já u toho jsem. Vidím ho v tom šeru... je tak silný. Sleduju, jak si připravuje tu ochranu, jeho ruce jsou tak jisté. Chci to cítit taky. Chci vidět, jak do ní zajede.
Lehla si na bok, odkopla přikrývku. Pod krátkým bílým tričkem byla nahá. Měla štíhlé nohy a klenuté boky, které se v šeru matně leskly. Její ruka sklouzla dolů. Ve chvíli, kdy jsem vnikl do Petry, začala se tichými, krouživými pohyby hladit. Její ústa zůstala pootevřená, rty strnulé v němém výkřiku vzrušení. Celá vypjatá sledovala každý můj pohyb, každý náraz do Petřina těla.
Šukal jsem Petru, ale mrdal jsem očima tu blonďatou divačku. Ten pohled na její prsty mizející v jejím vlastním klíně byl elektrizující.
Zvuky se mísily – tiché mlaskání, moje těžké dýchání a její tlumené, hrdelní vzdechy, které se snažila polykat. Její hruď se prudce zvedala pod tričkem. Petra pode mnou jen zamumlala a víc se mi otevřela. Udělal jsem se v tichém křečovitém záklonu do kondomu. O pár vteřin později se dívka vedle prohnula, oči se jí převrátily v slastné agónii a její tělo ztuhlo v tichém orgasmu.
Ležím tak ještě chvíli. Opatrně vylezu z postele, oblékám se. Ta dívka z vedlejší postele leží na zádech, paže rozhozené, blond vlasy rozprostřené, hluboce oddechovala a hladila se po těle.
Naklonil jsem se k ní. Její oči v šeru svítily jako kočičí.
„Děkuji za zážitek,“ zašeptal jsem jí přímo do ucha.
„Já děkuju. Jsem Simona,“ vydechla sotva slyšitelně.
„Marian,“ odpověděl jsem. Krátce jsem ji políbil na rty – chutnala po noci a tajemství. Jen se vděčně usmála. Odcházím.
Ráno v pokoji vonělo kávou a březnovým sluncem. Petra se protahovala na posteli, vypadala trochu rozlámaně, ale spokojeně.
„Ty už jsi vzhůru, Simi? Kdy jsi vlastně dorazila? Já spala jako zařezaná.“
Simona si líně urovnávala blond prameny. „Někdy kolem půlnoci. Hele, měla jsi tu někoho? Slyšela jsem v noci nějaké zvuky... postel vrzala.“
Petra na vteřinu ztuhla, pak nasadila nevinný výraz a zavrtěla hlavou. „Nikoho. To se ti muselo zdát, asi jsi měla nějaký divoký sen. To ta vrzající stará postel, znáš to. Jdu do sprchy, musím se probrat.“
Jakmile klaply dveře od koupelny a spustila se voda, Simona bleskově vystřelila z postele. V mžiku byla u Petřina lůžka. Přitiskla obličej k prostěradlu, tam, kde ležel Marian. Nasála tu ostrou, pižmovou vůni sexu, potu a pozůstatků jeho parfému.
„Sen, určitě...“ uchechtla se pro sebe. Vyhoupla se na postel, obkročmo si sedla na Marianův polštář a část přikrývky, kterou si srolovala pod sebe. Začala se rytmicky pohupovat v pozici na koníčka, drtila látku mezi stehny a očima fixovala dveře koupelny. V uších jí stále zněl zvuk vrzající postele a Marianův dech. Vyvrcholila prudce a tiše, tiskla se k prostěradlu se jménem „Marian“ na rtech, přesně ve chvíli, kdy Petra ve sprše vypnula vodu.
S Petrou to byl ONS spojený s voyeurkou.
Tento text je literárním dílem fikce a slouží výhradně k zábavným účelům pro dospělé čtenáře (18+). Veškeré postavy, jména, místa, události a situace jsou plodem autorovy fantazie nebo jsou použity fiktivně v rámci umělecké licence. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami (žijícími i zesnulými), reálnými místy, firmami nebo událostmi je čistě náhodná a nezáměrná.
Autor výslovně prohlašuje, že text nevyjadřuje jeho osobní zkušenosti, přesvědčení ani nenabádá k jakémukoliv jednání v reálném světě. Veškeré popsané aktivity jsou součástí fiktivního narativu a čtenář nese plnou odpovědnost za své nakládání s obsahem tohoto díla.
