Vešel jsem do baru spíš ze zvyku než s očekáváním. Páteční večer, hluk, světla, lidi, co se snaží zapomenout na celý týden. Objednal jsem si pití a chvíli jen tak pozoroval okolí. Pak přišla ona. Nevtrhla. Nepřitahovala pozornost hlasitě. Prostě vešla a byla tam. Plnější postava, jistý krok, žádná snaha se schovávat. Sedla si kousek ode mě, jako by přesně věděla, kam patří. Zachytila můj pohled. Neuhnula. „Díváš se dlouho,“ řekla po chvíli. Zasmál jsem se nervózně. „Možná.“ „A?“ naklonila hlavu. „Stojí to za to?“ Chvíli jsem ji pozoroval. Opravdu pozoroval. „Jo,“ odpověděl jsem. Usmála se. Ne pobaveně — spokojeně. Zbytek večera šel rychle. Povídání bylo přímé, bez zbytečných her. Čím víc jsme mluvili, tím víc jsem si všímal, jak se hýbe, jak zabírá prostor, jak se nesnaží být menší, než je. A jak mě to přitahuje. „Půjdeme ke mně?“ zeptala se nakonec. Žádné drama. Jen jednoduchá otázka. Přikývl jsem. Její byt byl klidný, úplně jiný než bar. Zavřela dveře a chvíli jsme jen stáli proti sobě. „Tak co,“ řekla tiše, „teď už nemáš kam utéct.“ „Nechci,“ odpověděl jsem. Udělala krok blíž. Dotkl jsem se jí jako první, ale tentokrát bez váhání. Ruce na jejích bocích, pevněji než předtím. Byla hřejivá, přirozená, skutečná. Neodtáhla se — naopak se ke mně přitiskla. Zbytek večera se nerozjel náhle. Spíš se rozplynul. Postupně. Polibky, které začaly opatrně a pak se prohloubily. Doteky, které byly nejdřív zkoumavé a pak jistější. Každý moment nás posouval blíž, těsněji k sobě. U ní to nebylo o spěchu. Vedla tempo jinak — pomalu, s jistotou, jako by si užívala každý okamžik. A já se tomu přizpůsobil. Přestal jsem řešit, jak působím. Začal jsem vnímat. Její tělo reagovalo na každý dotek, na každé přiblížení. Nebylo to o dokonalosti, ale o přítomnosti. O tom, že nic neskrývá a nic nepředstírá. A já najednou nechtěl nic jiného. Když jsme se později ocitli vedle sebe, byt byl tichý. Jen náš dech se postupně uklidňoval. „Tak co,“ řekla po chvíli, „bylo to jiný, než jsi čekal?“ Podíval jsem se na ni. „Jo,“ odpověděl jsem. „A lepší.“ Usmála se a zavřela oči. Probudil jsem se ráno dřív než ona. Světlo zvenku bylo měkké, klidné. Ležela vedle mě, uvolněná, úplně jiná než večer — a přitom stejná. Chvíli jsem ji jen pozoroval. Když otevřela oči, nevypadala překvapeně. „Pořád tady jsi,“ řekla tiše. „Jo.“ Natáhla se ke mně a přitáhla si mě blíž, jako by to byla samozřejmost. Ráno bylo pomalejší. Klidnější. Bez napětí, ale se stejnou blízkostí. Už to nebylo o objevování spíš o pokračování. „Máš čas?“ zeptala se. Podíval jsem se na ni, pak směrem ke dveřím… a zpátky. „Dneska jo.“ Usmála se. A tentokrát jsme nikam nespěchali.
