Druhý den ráno byla Elena ještě bolavá a unavená z předchozí noci. Viktor ji nechal spát trochu déle, ale když se probudila, už na ní čekal ranní rituál. Klečela nahá u postele, obojek na krku, a sála ho pomalu a oddaně, zatímco on pil kávu a hladil ji po vlasech.
„Dnes žádný klub,“ řekl klidně. „Ale pořád jsi moje. Celý den.“
Elena právě polykala jeho semeno, když se ozval zvonek u brány. Viktor se zamračil. Podíval se na kameru a ztuhl. U brány stál starší Rom v tradičním oblečení – silný, vousatý muž s divokýma očima. Elenin otec.
„Kurva,“ zavrčel Viktor tiše. Pak se podíval na Elenu. „Oblékni si jen moji bílou košili, nic pod ní. A zůstaň za mnou. Budeš mluvit, jen když ti to dovolím.“
Elena se rychle oblékla. Košile jí sahala sotva pod zadek, obojek zůstal viditelně na krku. Srdce jí bušilo.
Viktor otevřel bránu, ale nechal otce vstoupit jen do haly. Muž vešel jako bouře – vysoký, rozhněvaný, s pěstmi zaťatými.
„Kde je moje dcera, ty gadžo parchante?!“ zařval hned ve dveřích. „Ukradl jsi mi ji! Celá osada ví, že jsi ji odvedl jako nějakou kurvu!“
Viktor stál klidně, ruce v kapsách v sebevědomém postoij. „Elena je tady dobrovolně. Je dospělá. A teď je moje.“
V tu chvíli vešla Elena do haly. Otec ji uviděl – bosou, v pánské košili, s obojkem na krku, vlasy rozcuchané po předchozí noci. Jeho tvář zčervenala vzteky.
„Eleno! Co to kurva máš na sobě?! Co ti ten hajzl udělal?! Pojď domů, hned! Tohle je hanba pro celou rodinu!“
Elena se zastavila vedle Viktora. Na okamžik zaváhala, ale pak ucítila jeho ruku na svém rameni – pevný, uklidňující stisk. Zvedla hlavu.
„Ne, otče“ řekla pevně. Hlas se jí trochu třásl, ale slova byla jasná. „Já nepůjdu zpátky.“
Otec vybuchl. Začal křičet v romštině i v češtině, mával rukama.
„Jestli nepůjdeš hned zpátky se mnou, tak zapomeň na to, že jsi moje dcera.” Chtěl dát Eleně facku.
Ta hrdě zvedla hlavu a rychlým pohybem ruky facku zablokovala.
„Ty jsi nikdy neměl dceru, ty jsi chtěl jen další služku, někoho koho bys mohl za velké peníze prodat.”
Elenin otec zrudnul. „Podívej se na sebe! Stojíš tu jako jeho otrokyně! S tímhle… tímhle obojkem! Jdi jako jeho čubka. Až tě odkopne, tak nečekej, že přilezeš zpátky. Naše rodina tě vychovala v úctě, a ty teď…“
Elena najednou postoupila o krok dopředu. Oči jí hořely temným ohněm, který v ní Viktor za ty týdny probudil.
„Úctě?!“ vykřikla zpátky, hlas silný a divoký. „V jaké úctě, tati? V osadě jsem měla prát prádlo, vařit, vdát se za prvního, kdo by mě zaplatil, a rodit děti do bídy? Tam jsem byla neviditelná! Viktor si mě všímá
Ano, jsem jeho fenka. Ano, nosím jeho obojek. Ano, klečím před ním. A víš co? Cítím se svobodnější než kdy dřív v tom vašem zatraceném táboře!“
Otec zůstal na chvíli šokovaný. Pak začal znovu řvát: „Zbláznila ses! Ten gadžo tě zfetoval! Pošlu na něj policii, celou rodinu, bratrance – vezmeme si tě zpátky násilím!“
Elena se rozesmála – hořce, divoce. Udělala další krok vpřed, Viktor ji nebrzdil.
„Zkus to. Zkus to a uvidíš, jak se ti postavím. Už nejsem ta malá holka, které jsi mohl rozkazovat. Jsem Viktorova. A on mi dal víc než vy všichni dohromady. Dal mi svět. Dal mi sílu. A jestli sem přijdeš ještě jednou s výhrůžkami, zavolám policii já.
Její hlas byl ostrý jako nůž. Otec viděl v jejích očích něco nového – rozhodnost, temnou vášeň, kterou v ní nikdy neviděl. Začal couvat. Ještě chvíli nadával, ale už slaběji. Viktor stál mlčky, jen se lehce usmíval – pyšný na svou subinku. (X)
Otec znechuceně odplivl, “Žádný hlas tě nenazve matkou a tvé jméno odejde s tebou do chladné země, aniž by po tobě zbyl jediný stín.“
Elena vzdorovitě pozvedla hlavu.
„Byl jsi mým kmenem, ale stal ses mým katem. Proto poslouchej:
Kéž tvá ruka ztratí sílu a tvůj hlas sílu rozkazovat, až se ti lidé budou jen smát. Tvé jméno ať zhořkne v ústech tvých synů a tví vnuci ať se za tebe stydí.
Až budeš starý, slabý a sám sedět u vyhaslého krbu, budeš marně volat mou krev, abys neumíral ve tmě. Sám jsi mě vytrhl z kořenů – teď hnij od těch svých!“
Plivla mu do tváře.
Otec se otočil a odešel. Zabouchl za sebou dveře tak silně, až se zatřásla skla.
Jakmile byl pryč, Viktor ji přitáhl k sobě. Chytil ji za obojek, přitlačil ke zdi a políbil ji drsně, hladově.
„Byla jsi zlobivá,“ zavrčel.. „Byla jsi sice divoká romská holka, ale neposlechla jsi, že bez mého svolení nesmíš mluvit.. Dnes sis zasloužila odměnu… ale i tvrdý trest za to, že jsi na něj křičela přede mnou a bez mého dovolení.“
Elena si klekla a sklonila hlavu.
„Jsem připravená, můj Pane.“
Viktor ji chytil za obojek a zvedl ji zpátky na nohy. Jeho oči temně žhnuly.
„Do ložnice. Ruce za záda. A ani nepípni, dokud ti to nedovolím.“
Elena poslechla okamžitě, srdce jí bušilo vzrušením. V ložnici ji Viktor donutil kleknout na tvrdou podlahu. Z komody vytáhl silná kožená pouta, lano a kovovou rozporku na nohy. Nejdřív jí svázal ruce za záda tak pevně, až se jí ramena napjala do nepřirozeného úhlu. Pak jí zafixoval nohy do rozporky – kotníky pevně zajištěné, stehna široce rozevřená, takže byla úplně vystavená a zranitelná.
„Teď to bude bolet, holčičko,“ zašeptal jí do ucha, zatímco ji tlačil dopředu. Přinutil ji předklonit se, čelo až na podlahu, zadek vysoko nahoru. Lano provlekl skrz obojek a přivázal ho k rozporce. Tímto způsobem byla Elena nucena zůstat v extrémně nepohodlné poloze – záda prohnutá, krk napnutý, svaly na stehnech a ramenou pálily už po pár vteřinách. Každý pokus o pohyb ji jen víc utahoval.
„Kolik ran si zasloužíš?“ zeptal se klidně, zatímco si vybíral tenký kožený jezdecký bič a plochou plácačkou.
„Kolik… kolik si přejete, Pane,“ zašeptala Elena třesoucím se hlasem.
Začal dlaní. Prudké, těžké plácnutí přímo na rozevřenou, citlivou kundičku. Elena vykřikla bolestí. Další rána – tentokrát na vnitřní strany stehen, pak znovu na naběhlý klitoris. Rány přicházely rychle, střídavě dlaní a bičem. Kůže jí rudla, pálila, citlivá místa se stávala téměř nesnesitelně bolestivými.
Když jí znovu švihnul biičem, Elena už plakala. Slzy jí stékaly po tvářích na podlahu.
„Áááhh! Pane… prosím…!“
„Buď ticho, nebo dostaneš roubík“ zavrčel a zasadil další ostrý úder přímo přes rozevřené pysky a análek. Tělo se jí třáslo. Bolest byla ostrá, spalující, ale s každou ranou v ní stoupala i ta druhá vlna – hluboké, temné osvobození. Plakala hlasitěji, směsicí bolesti a uvolnění, které jí pomáhalo vyplavit všechen adrenalin a napětí z konfrontace s otcem.
„Jsi moje,“ říkal Viktor mezi ranami, hlas hluboký a uklidňující. „Každou slzou, každou pálivou stopou. Tě zbavuju toho tyrana.“
„Jsem… vaše!“ vzlykala Elena. Tělo se jí třáslo, kundička byla rudá, opuchlá a mokrá navzdory (nebo právě díky) bolesti. „Vaše otrokyně… vaše romská kurvička…“
Viktor ji nechal v té poloze ještě dlouho poté, co přestal s výpraskem. Jen ji hladil po zádech, po rozcuchaných vlasech, zatímco ona tiše vzlykala a třásla se. Bolest pulsovala v rytmu jejího srdce, ale uvnitř cítila neuvěřitelnou lehkost – jako by s každým slzou odplavovala poslední zbytky staré Eleny z osady.
Když se konečně uklidnila, Viktor ji pomalu rozvázal. Vzal ji do náruče, posadil si ji na klín a nechal ji schoulit se na jeho hrudi. Její zadek a stehna hořely, ale ona se k němu tiskla ještě pevněji.
„Děkuji, můj Pane,“ zašeptala ochraptěle mezi posledními vzlyky.
Viktor ji políbil na spánky a usmál se.
„Teď už víš, kdo jsi. A nikdo ti to nikdy nevezme.“
Viktor ji držel v náručí ještě dlouho, než se její tělo přestalo třást. Jemné polibky na slané tváře, na čelo, na oči zalité slzami. Prsty mu přejížděly po jejích rozcuchaných vlasech, po zádech, opatrně se vyhýbal rudým stopám po biči.
„Jsi moje statečná holka,“ šeptal jí něžně do ucha. „Teď tě ošetřím.“
Sundal jí rozporku a rozvázal provaz. Zvedl ji jako pírko a odnesl do koupelny. Postavil ji do sprchy, pustil teplou vodu a sám ji pomalu umyl – měkkou houbičkou, jemným gelem, který chladil pálení. Zvlášť opatrně se věnoval její rudé, opuchlé kundičce a stehnům. Elena tiše vzdychala, když se jeho prsty dotkly citlivé kůže, ale byla to už spíš sladká bolest než trest.
Když byla čistá a suchá, namazal ji chladivým krémem s aloe. Ruce měl pevné, ale něžné. Každý dotek byl projevem vlastnictví i lásky.
„Děkuji, Pane,“ zašeptala, když ji zvedl a odnesl zpátky do ložnice. Oblékl jí jen svou bílou košili, kterou měla ráno, a nechal obojek na krku.
„Pojď,“ řekl tiše. „Dnes budeme snídat spolu u stolu nebudeš snídat na zemi.“
V kuchyni ji posadil k velikému jídelní stolu z masivního dřeva.
Připravil bohatou snídani – pečivo, máslo, med, ovoce, vajíčka, slaninu a silnou kávu. Všechno nosil na stůl tentokrát obsluhoval on jí.
Po tom co naservíroval jídlo tak jí začal láskyplně krmit.
Mezi sousty ji hladil po vnitřní straně stehen, prsty lehce přejížděl přes citlivou, ještě rudou kůži. Někdy jen lehce přitlačil na stopu po biči, až sebou Elena trhla a tiše zasténala.
„Bolí to ještě?“ zeptal se něžně.
„Ano, Pane… ale je to jiné,“ odpověděla tiše, oči měla vlhké. „Připomíná mi to, kdo jsem.“
Snídaně pokračovala dlouho. Viktor ji krmil, pil kávu, a občas ji nechal olizovat med z jeho prstů.
„Dnes zůstaneš takhle celý den,“ zašeptal jí do vlasů. „Jen v mojí košilí, s obojkem, a vždy připravená pro mě. Jen ty a já, už sem nikoho nepusím.“
Elena se k němu přitiskla ještě pevněji, tělo ji stále pálilo, ale uvnitř se rozléval do té doby nepoznaný pocit..
„Ano, můj Pane. Jsem jenom vaše.“
Viktor ji držel v náručí ještě chvíli po snídani. Elena cítila, jak jí srdce buší pomalu a hluboce – jako by se celé její tělo přizpůsobovalo rytmu jeho dechu. Každý dotek jeho prstů na její kůži byl jako teplý olej na otevřené rány: bolestivý, ale zároveň hojivý.
Její zadek a vnitřní strany stehen stále hořely ostrým, pulzujícím teplem.
Zároveň pociťovala hlubokou úlevu. Konfrontace s otcem byla jako protržení staré rány – všechny ty roky potlačované touhy, hanby a touhy po svobodě teď vyplavaly ven. Už se necítila jako ta neviditelná romská holka z osady. Viktor ji viděl celou: temnou, divokou, podřízenou i silnou. A ona se za to necítila provinile. Naopak – cítila hrdost, která jí téměř brala dech.
Také cítila naprostou oddanost. Když jí Viktor hladil prsty po krku pod obojkem, zavřela oči a nechala se unášet. Obojek už dávno nebyl jen symbol pokory. Byl to její kotva. Cítila se v něm bezpečnější než kdy dřív v životě. Jako by všechny starosti, rozhodování a strach zůstaly za dveřmi. Tady existovala jen ona a on. Jeho vůle byla její svoboda.
„Bolí to ještě hodně?“ zeptal se Viktor tiše, zatímco jí palcem přejížděl přes spodní ret.
Elena se lehce zachvěla a přiznala pravdu, kterou by před nikým jiným nikdy nevyslovila:
„Ano, Pane… každé pohyb mi připomíná, jak jste mě svázal a zbičoval. Je to… palčivé. Cítím se jako vaše malá kurvička, která si to zasloužila a která to miluje.“
Její hlas byl ochraptělý, oči vlhké, ale ne slzami smutku – slzami uvolnění. Mezi nohama jí pulsovala touha, která se mísila s bolestí tak dokonale, že už je nedokázala oddělit.
Vzal ji za ruku a vedl ji do obývacího pokoje. Tam ji posadil do velkého měkkého křesla – opatrně, aby se nedotkla nejcitlivějších míst přímo. Pak si k ní sedl a přitáhl si ji na klín, takže seděla bokem, nohy lehce roztažené přes jeho stehna. Košile se jí znovu vyhrnula. Viktor jí jednou rukou objímal pas, druhou jí pomalu hladil stehna – velmi lehce, skoro až mučivě něžně.
Elena položila hlavu na jeho rameno a tiše vydechla.
Cítila se malá. Ne slabá – malá v tom nejlepším slova smyslu. Chráněná. Milovaná.
Cítila se silná. Protože měla odvahu říct otci ne. Protože dokázala přijmout trest i péči se stejnou oddaností.
Cítila se ženská. Plně, syrově, bez zábran. Její tělo bylo nástrojem jeho rozkoše i jejího vlastního osvobození.
„Děkuji vám za dnešní ráno, Pane,“ zašeptala mu do krku. „Za ten trest… i za to, jak se teď o mě staráte. Nikdy jsem se necítila tak… milovaná.“
Viktor cítil, jak by ji nejraději zahrnul samou něhou – polibky, jemné hlazení, slova lásky. Ale věděl, že by ji tím teď spíš ublížil. V této chvíli potřebovala jeho tvrdost. Potřebovala cítit, že je pořád její Pán, že její bolest a podřízenost ho vzrušují stejně jako její slzy a oddanost.
Proto se naklonil a majetnicky, skoro dravě kousl do její ztvrdlé bradavky. Ne lehce – pevně, zuby se zabořily do citlivé kůže, až Elena hlasitě zasténala a celé tělo se jí prohnulo.
„Áááhh!“ vyjekla, nehty se jí zarývaly do jeho ramen. Bolest byla ostrá, elektrická, vystřelila jí přímo do klína.
Viktor ji pustil jen na zlomek vteřiny, pak znovu kousl – tentokrát do druhé bradavky, ještě silněji. Současně ji pevně držel za obojek a tlačil ji dolů na sebe, zabořil se do ní až po kořen.
„Slušel by ti piercing bradavek,“ zavrčel hlas hluboký a temný. „Stříbrné kroužky. Abych tě za ně mohl tahat, když budeš klečet. Aby byly pořád vidět pod tenkou halenkou. Abys na ně mohla dostat řetízek. Aby každý věděl, že i tvoje bradavky jsou moje.“
Elena se rozklepala. Představa jí projela hlavou jako blesk – jak klečí s piercingy v bradavkách, jak je Viktor tahá, jak bolí a jak ji to zároveň dělá ještě víc jeho. Kundička se kolem něj stáhla tak silně, až Viktor zavrčel.
„Ano… Pane,“ vydechla roztřeseně, oči zalité slzami rozkoše a bolesti. „Chci to… chci, abyste mě označil. Abych nosila váš obojek a všechno co si vymyslíte…“
Viktor ji znovu kousl – tentokrát do obou bradavek střídavě, zatímco začal prudčeji pohybovat boky nahoru. Každý příraz byl hluboký, tvrdý, narážel do její přecitlivělé, rudé kundičky. Bolest z kousnutí se mísila s tou vespod, až měla Elena pocit, že hoří celá.
Cítila se naprosto přemožená.
Její tělo bylo jeho nástrojem – bolavé, mokré, citlivé na každé drsnější zacházení. Každý kousnutí jí připomínalo, že i její vzrušení patří jemu. Že nemusí být jen jemný, aby ji miloval. Že právě tahle syrová, majetnická bolest ji dělá celou.
„Pane… prosím… kousněte mě ještě…“ zašeptala zlomeně, sama sebe překvapena svou prosbou. Boky se jí samy pohybovaly, tlačila se na něj, přestože to pálilo a bolelo.
Viktor se usmál temně a spokojeně. Jednou rukou ji držel za obojek, druhou jí zkroutil bradavku mezi prsty a silně stiskl, zatímco ji tvrději napichoval.
„Moje nadržená romská kurvička,“ zavrčel. „Tak moc to potřebuješ, že ano? Bolest i to abych tě divoce šukal.“
Elena jen přikývla, slzy jí stékaly po tvářích, ústa otevřená v němém sténu. Byla těsně před vyvrcholením – tělo napjaté jako struna, kundička pulzující, bradavky rudé a bolestivě ztvrdlé.
„Tak se teď pro mě udělej,“ přikázal jí drsně. „A mysli na to, jak ti brzo nechám dát ty piercingy… a jak budu tahat, zatímco tě budu šukat.“
Elena vykřikla – dlouze, vysokým, roztřeseným hlasem – a rozpadla se. Orgasmus ji proťal jako nůž, smíchaný s bolestí z kousnutí a přírazů. Tělo se jí křečovitě třáslo, svaly se stahovaly kolem jeho penisu, šťávy jí stékaly po stehnech.
Viktor ji držel pevně, nenechal ji uhnout ani o milimetr, zatímco se v ní vyvrcholil hlubokými přírazy.
Když se oba uklidnili, přitáhl si ji k hrudi, pořád ještě v ní, a jemně políbil její rozbolavěné bradavky – tentokrát už opravdu něžně.
„Brzy,“ zašeptal. „Brzy budeš mít netradiční šperky.“
Elena se jen schoulila do jeho náruče, tělo rozbolavělé, v duši do té doby nepoznaný klid, a tiše odpověděla:
„Těším se, můj Pane…“
