Kapitola 12: Stříbrný podnos
Vzduch v soukromém salonu Vivienne Sterling voněl drahým tabákem, těžkým portským a něčím těžkým, omamným, co se líně linulo z dýmek mužů usazených v hlubokých kožených křeslech. V místnosti panovalo napjaté, až posvátné ticho, které by člověk čekal spíše v chrámu než v srdci nejdražšího tajného klubu v Londýně. Pánové, výkvět britské aristokracie a parlamentu, seděli v přítmí plynových lamp. Obličeje jim zakrývaly luxusní benátské škrabošky, ale jejich napjatá těla a dychtivé pohledy, upřené na pódium, je prozrazovaly spolehlivěji než rodové erby.
Uprostřed toho všeho, na masivním mahagonovém stole, ležel obrovský, mistrovsky tepaný stříbrný podnos. Jeho hodnota byla astronomická; byl tak čistý a vyleštěný, že se v něm odrážely plameny svící a křišťálové lustry. A přímo na tomto chladném, drahém stříbře jsem seděla já. Vivienne mě naaranžovala jako to nejhříšnější umělecké dílo, jaké kdy Londýn spatřil. Na tváři jsem měla jemnou škrabošku z černé benátské krajky, která neskrývala mou identitu, ale spíše svůdně rámovala moje oči a podtrhovala rudost mých rtů. Můj trup svíral těsný černý korzet. Nemilosrdně mi deformoval pas, zato má drobná, pevná ňadra tlačil tak vysoko, že byla téměř celá odhalená, zářící bělostí proti tmavému saténu. Od pasu dolů mé nohy obepínaly černé hedvábné punčochy na podvazcích, zakončené vyzývavými botami na vysokém podpatku.
Seděla jsem s nohama lehce staženýma k sobě. Moje nové kalhotky s otevřeným průstřihem mě sice podivně chladily, ale díky mé póze nebylo z mého klína vidět absolutně nic – jen temný, dráždivý stín, příslib zakázaného ovoce.
Byla jsem ztělesněním hříchu, ale moje chování patřilo nejvyšší aristokracii. V ruce jsem držela černý vějíř a jemnými, plynulými pohyby jsem se jím ovívala. Dívala jsem se skrz ty muže, jako by v místnosti vůbec nebyli. Ignorovala jsem jejich chtivé oči, které mě svlékaly zaživa. Hrála jsem hru, kterou mě Vivienne naučila: Čím nedostupnější se zdáš, tím víc budou ochotni zaplatit.
Zpoza těžkého sametového závěsu vystoupila Vivienne. Žádný podbízivý úsměv, žádné divadlo pro hosty. Její tvář byla jako vytesaná z mramoru. Pouze chladně, sotva znatelně kynula hlavou několika známým tvářím, které pod maskami bezpečně poznala. Její hlas byl věcný, když promluvila do ticha: „Pánové, děkuji vám za vaši dnešní účast. Dnes večer vám s hrdostí představuji svou schovanku, Viktorii. Dívku, jejíž nevinnost je stejně čistá jako její oddanost a rafinovanost, které jsem ji osobně naučila.“
Pánové okamžitě začali horečně psát na malé lístky. Balthazar se dal do pohybu. S obrovskou, svalnatou postavou a kamenným výrazem pomalu obcházel křesla. V rukou držel menší stříbrný podnos, na který muži s tichým šustěním a škrábáním per pokládali své složené nabídky v guinejích. Cinkání papírků o kov byl jediný zvuk, který doprovázel mé rytmické mávání vějířem.
Když byly všechny lístky posbírané, Vivienne předstoupila před hosty: „Pánové, děkuji vám za vaše nabídky. Přeji vám příjemnou zábavu po zbytek večera,“ pronesla s ledovým klidem.
Opona se s těžkým zašustěním zatáhla. V tu ránu z druhé strany sametu propukl hluk. Začala hrát hlasitá hudba, ozval se smích, cinkot sklenic a dusot nohou – pro pány teprve teď začínala ta pravá, divoká show a dekadentní večírek, který pro ně Vivienne na noc zajistila. Já, se vším svým napětím, korzetem a průstřihem v kalhotkách, jsem byla pouhá vsuvka. Exkluzivní, nejdůležitější bod programu, ale přesto jen předehra k jejich pitce.
Slezla jsem z toho obrovského stříbrného podnosu. Vzteky a ponížením se mi třásly ruce. Strhla jsem si krajkovou škrabošku z tváře a vyjela jsem po ní. Ta hádka poprvé vybuchla na ostří nože: „Ty mrcho! Ty jsi mě prodala? Udělala jsi ze mě atrakci pro ty ožralé lordy tam venku?!“
Vivienne se na mě ani nepodívala. Její tvář nevykazovala žádné emoce – nebyl v ní vztek, triumf, ani soucit. S naprostým klidem brala ze stříbrného podnosu, který držel Balthazar, jeden lístek po kusu, rozbalovala je a četla sumy napsané elegantním inkoustem. Kus po kusu.
Když došla k tomu poslednímu, na chvíli se zastavila. Její chladná maska na vteřinu praskla. Zhluboka, tiše se nadechla a jemně vydechla, když mi ten lístek podávala. V tu chvíli jsem zmlkla. Všechen hněv ze mě vyprchal a vystřídal ho ledový šok. Podívala jsem se na papírek a pak zpátky na ni. Stálo tam: 25 000 guinejí za jednu noc s tebou a tvé panenství.
Písmena se mi míhala před očima, jak se mi z té cifry zatočila hlava. Pětadvacet tisíc guinejí. Částka, za kterou se dala koupit celá ulice v centru Londýna, flotila obchodních lodí nebo doživotní šlechtický titul. To nebyla cena za pouhou společnici. To byla cena za absolutní, bezprecedentní kapitulaci nejmocnějších mužů impéria před iluzí nedotknutelnosti, kterou ze mě Vivienne tak mistrně vykřesala.
„Všechny peníze jsou tvoje, Viktorie,“ řekla Vivienne tím svým hlubokým, zastřeným hlasem, zatímco mi prsty v rukavičce jemně, ale pevně přejela po odhalené kůži nad okrajem černého korzetu. „Je to samozřejmě na tobě, jak se rozhodneš. Za mě tenkrát nedali ani polovinu toho, co je na tom lístku.“
Otočila se na podpatku a bez dalšího slova odešla. Její drahé brokátové sukně zašustily, jak zmizela v šeru chodby. Nechala mě v zákulisí samotnou, jen v doprovodu mlčícího Balthazara, který tam stál jako nehybná, hrozivá skála, strážící mě i to drahé stříbro, na kterém jsem ještě před malou chvílí seděla.
A v tu chvíli mi to celé došlo. Vivienne mě nechtěla ponížit. Ona mi právě odevzdala klíč k celému světu, ale byl to klíč, který jsem si musela vybojovat. Byla to finanční nezávislost, o jaké se žádné ženě v téhle zemi ani nesnilo. Jenže s tímhle malým kouskem papíru v ruce jsem byla volná jen v teorii. Těch 25 000 guinejí nebyl majetek, ale pouhý příslib – cena vypsaná na mé tělo, směnka, která bude vyplacena až v momentě, kdy se v Blackwoodově ložnici definitivně zlomím.
Kdybych se teď pokusila s tím papírkem utéct, byla bych mrtvá dřív, než bych spatřila doky. Ten lístek by pro nikoho neměl hodnotu, kdybych nesplnila svou část dohody. Ta skutečná svoboda, život bohaté a nezávislé dámy, o jakém jsem snila, byla schovaná za dveřmi ložnice, kam jsem musela zítra vejít. Cesta ven vedla jedině skrz to, co mě děsilo nejvíc.
Jenže ten pálivý, elektrizující žár, který ve mně probudila tehdy v noci nad rudou knihou, i ten dravý adrenalin z pohledů mužů v salonu, mě táhly zpátky. Srdce mi divoce bušilo do kostic korzetu, když jsem se rozběhla za ní. Podpatky mých vysokých bot ostře klapaly o mramorovou podlahu, jak jsem ji dohnala na chodbě, kde už bylo ticho, daleko od hlučícího salonu.
„Chceš víc?“ zeptala jsem se s křečovitě sevřeným lístkem v dlani, hlas se mi třásl zvědavostí, strachem i nově nalezenou dravostí. Vivienne se zastavila. Pomalu, s naprostou aristokratickou grácií se ke mně otočila. V jejích očích plál ten temný, hrdý oheň ženy, která nezná hranice.
„Ano!“ odpověděla bez váhání a udělala ke mně krok, až jsem ucítila její vůni. „Takhle to celé funguje, Viktorie. Jestli chceš, můžeš teď s těmi penězi odejít – ale bez toho, co je na papíře, jsi nikdo. Nebo můžeš zůstat... ale jednoho dne ti napíšu, že pro tebe mám svou novou schovanku. A ty mi budeš zavázána. Ty budeš ta, která sedí v křesle, popíjí portské a přebírá lístky od mužů, kteří šílí touhou.“
Zírala jsem na ni, neschopná slova, ale Vivienne ještě neskončila. Její pohled ztuhl a rty se zkroutily do cynického úšklebku, když zasadila mým iluzím poslední, definitivní ránu: „Kdo si myslíš, že byla tvoje Agáta? To ona mě tenkrát prodala. Za devět tisíc. Když mi před pár týny napsala, že má pro mě dokonalé zboží, jela jsem rovnou pro tebe do sirotčince.“
Svět kolem mě se na vteřinu zastavil. Svatá, upjatá sestra Agáta. Žena, která mě učila francouzštinu, dobré mravy a čistotu, byla celou dobu součástí toho nejtemnějšího mechanismu Londýna. Nebyl to sirotčinec – byl to chovný skleník pro drahé růže, které měly být rozmačkány v ložnicích lordů. Zůstala jsem stát jako opařená, dech se mi zadrhával v hrdle a křečovitě jsem tiskla lístek na pětadvacet tisíc guinejí. Všechno, v co jsem věřila, byla lež.
Ticho, které následovalo po jejích slovech, nebylo tichem klidu; bylo to hlučné, paralyzující ticho po výbuchu, který srovnal se zemí celý můj dosavadní svět. Sestra Agáta. Moje spása, moje ochranitelka, jediná lidská bytost, k níž jsem vzhlížela s čistou, dětskou důvěrou. Celá ta divadelní drezura u studny, ty lekce francouzštiny a latiny, ty rákosky, které mě měly chránit před matkou představenou... Nic z toho nebyla láska. Byl to chladnokrevný byznys.
„Ty nelžeš,“ hlesla jsem a můj vlastní hlas mi zněl cize, jako by přicházel z hluboké studny. Vivienne se slabě, téměř neznatelně pousmála. „V tomhle domě se nelže, Viktorie. Na lži spotřebuješ příliš mnoho energie, kterou potřebuješ k boji. Agáta byla geniální. Věděla, že když tě zlomí matka představená, skončíš jako řadová děvka pro Broaduse a jemu podobné za pár suverénů. Ale když z tebe udělá nedostupnou, hrdou hádanku, získá pro mě klenot.“
Zatnula jsem prsty v pěst, až se drahý papírek s pětadvaceti tisíci guinejemi křečovitě zmačkal v mé dlani. Cítila jsem, jak se mi hluboko pod kůží rozlévá nefalšovaný, spalující vztek. V tu chvíli mě Vivienne chytila pod bradou a donutila mě vzhlédnout. Její pohled mě pálil na kůži. Bylo v něm tolik protichůdných emocí, až se mi tajil dech.
„Nenávidím to,“ vydechla náhle. Její dokonalá maska na vteřinu praskla. „Nenávidím, jak dýcháš. Nenávidím ten tvůj pařížský přízvuk. Každé slovo, které vypustíš z úst, mi v uších zní jako ozvěna z hrobu.“ Pak její hlas ztišila na šepot, který mě zasáhl přímo do srdce: „Nemohla jsem dopustit, aby se tě dotkl on, Viktorie. Nikdo jiný tě nesmí mít. Nikdo jiný nemá právo tě zlomit.“
Když mě políbila, nebylo v tom nic z té naučené techniky pro muže. Bylo to dravé, divoké sevření, jako by ze mě chtěla ten Agátin stín vysát. Byla jsem pro ni drogou, která bolela.
Když se odtáhla, obě jsme těžce dýchaly. Viděla jsem, jak v ní znovu roste ta cynická hradba. Ale ten pocit v mém břiše už nešel zastavit. Věděla jsem, že mě používá. Ale v té chvíli, s chutí jejího portského vína na jazyku, jsem poprvé pochopila svou skutečnou moc. Vivienne mě sice ovládala, ale já jsem začínala vlastnit její duši. „Kdo?“ zeptala jsem se, ignorujíc pravdu o Agátě. „Kdo napsal tuhle částku? Kdo si myslí, že si mě dnes koupil?“ Vivienne natáhla ruku v černé krajce a jemně mi vzala zmačkaný lístek z dlaně. „Lord Julian Blackwood,“ zašeptala. Vykulila jsem oči. „Blackwood? To je...“
„Muž, který vede ministerstvo zahraničí a ovládá tajnou policii impéria,“ přerušila mě Vivienne ledovým hlasem, v němž poprvé zacinkal opravdový, nefalšovaný kov strachu a respektu. „Nejbezohlednější dravá šelma v téhle zemi. Ten samý muž, se kterým už dva roky sdílím ložnici, abych si udržela vliv a věděla o každém tahu parlamentu.“ Vivienne se zhluboka, těžce nadechla a unaveně, téměř s posvátnou hrůzou vzdychla: „Ira.“
„Hněv,“ dodala jsem okamžitě. „Respektive něco mnohem horšího – skrytá, sadistická krutost. Tenhle muž si liboval v psychické i fyzické bolesti. Nehledal běžnou rozkoš, hledal slzy, zlomenou vůli a krev.“ Vivienne na mě vytřeštila oči, překvapená tím, jak chladně a přesně jsem ho dokázala definovat.
Pětadvacet tisíc guinejí nebyla jen cena za mé panenství. Byla to rukavice hozená do tváře Vivienne. Deklarace války od nejnebezpečnějšího muže Anglie, který se rozhodl mě vlastnit a Vivienne zničit. „Chce mě zlomit,“ řekla jsem potichu. „A chce zlomit tebe.“
„Ano,“ přikývla Vivienne a její dravé rty se stáhly do úzké linky. „Myslí si, že když tě získá, odevzdám mu klíče od celého svého impéria. Ta noc, kterou si předplatil, je až zítra, Viktorie. Máš přesně čtyřiadvacet hodin.“
Ale já už nejsem... větu jsem nedořekla. Najednou mi došlo, proč byla Vivienne tehdy v salonu tak nepříčetná, když mě viděla s těmi muži, a proč pak ona sama... Ten její dravý, majetnický dotek v salonu nebyla jen žárlivost. Byla to pojistka. Věděla, co udělala, a věděla, že Julian Blackwood dostane všechno – jen ne to, za co zaplatil. Moje panenství pro ni nikdy nebylo měnou, ale zbraní, kterou mě odzbrojila dřív, než jsem stačila pochopit, že jsem v této hře jen obětovaným pěšákem, jenž má lorda zničit zevnitř. Prodávala mu zboží, které už dávno patřilo jí.
Pohlédla jsem na Vivienne, jejíž oči mě v šeru chodby spalovaly zvědavostí a napětím. Obě jsme věděly, že v téhle chvíli už nejsem její loutka. Osud Londýna i nás obou ležel v mé dlani.
Zamačkaný lístek mě pálil v dlani. Do prsou se mi s plnou silou opřel chladný strach a ochromující obava z neznáma. Takový děs jsem nepoznala ani v sirotčinci, kdy mi hrozilo, že skončím hladová na ulici. Tam venku šlo jen o přežití těla. Tady, v téhle chodbě plné drahého brokátu a tajemství, se hrálo o mou duši.
Zhluboka jsem se nadechla, napřímila ramena a poprvé v životě jsem vykročila vstříc té nebezpečné, děsivé moci. Vivienne na mě hleděla, zatímco jsem odcházela do stínů chodeb, připravená na zítřejší noc, na lorda Juliana i na vše, co přijde poté. Moje staré já, Viktorie Match, dívka z kláštera, toho večera definitivně zemřela.
Z popela mé nevinnosti se zrodilo něco nového. Něco temného. Něco, co si jednou podmaní celý Londýn. Hra o moc teprve začíná.
KONEC PRVNÍ KNIHY: LUCIFER MATCH
