Na Ithaku jsem nepřijel nikoho potkat.
To je důležité říct hned na začátku, protože kdybych tvrdil opak, znělo by to jako jedna z těch laciných dovolenkových historek, které chlapi vyprávějí pozdě v noci po třetím pivu, když už mají pocit, že se jim odpustí i přikrášlená pravda. Nepřijel jsem hledat ženu. Nepřijel jsem utíkat před žádnou konkrétní ženou. Nepřijel jsem si dokazovat, že jsem pořád chlap, co si dovede na cizím ostrově najít cizí tělo a ráno odejít s pocitem vítězství.
Přijel jsem běhat.
To zní možná ještě hůř.
Přijel jsem na řecký ostrov uprostřed června, kdy slunce vstává s úmyslem trestat a kameny drží horko dlouho do noci, a v batohu jsem měl víc běžeckého oblečení než rozumný člověk potřebuje na dovolenou. Trička, kraťasy, hodinky, ponožky, boty Adizero, které už něco zažily, a tvrdohlavé přesvědčení, že když člověk vstane dost brzy, uteče vedru, turistům i vlastním myšlenkám.
Neutekl jsem ani jednomu.
Trajekt se blížil k Vathy pomalu, jako by i on věděl, že některé návraty a příjezdy se nemají uspěchat. Moře bylo tmavě modré, skoro husté, a kolem bílých domků na svazích se drželo světlo tak měkké, že by člověk skoro uvěřil, že svět není tak komplikovaný. Přístav voněl solí, naftou, kávou a smaženým těstem. Kočky se válely ve stínu taveren s výrazem tvorů, kteří dávno pochopili smysl života a rozhodli se ho nikomu neprozradit.
Měl jsem batoh přes rameno, ruce unavené z cestování a náladu člověka, který se snaží tvářit, že dovolená je jednoduchá věc. Ubytoval jsem se v malém pokoji kousek od vody. Bílé stěny, modré okenice, úzká postel, sprcha, která vypadala, že ji projektoval někdo, kdo nenávidí ramena dospělých mužů. Na stole ležela miska s dvěma fíky a lístek s přáním hezkého pobytu.
Hezký pobyt.
Jasně.
Vybalil jsem jen to nejnutnější. Běžecké věci šly nahoru. Ostatní zůstalo v batohu jako důkaz, že jsem pořád muž, který věří, že když věci nechá sbalené, má nad životem kontrolu.
Večer jsem šel dolů k přístavu. Dal jsem si kávu, potom vodu, potom pivo, protože některé civilizace stavěly chrámy bohům a Řekové prostě pochopili, že stůl u moře udělá totéž s menší námahou. Seděl jsem, díval se na lodě a poslouchal směs angličtiny, řečtiny, francouzštiny a toho univerzálního turistického mumlání, kterému rozumí každý číšník na světě.
První večer jsem Ruby neviděl.
Možná tam byla. Možná seděla někde ve stínu s nohama opřenýma o židli a hodnotila svět s tím svým úsměvem, který jsem později poznal až příliš dobře. Možná prošla kolem a já byl zrovna příliš unavený, příliš ponořený do sebe, příliš přesvědčený, že ostrov bude jen ostrov.
První ráno jsem vstal v šest.
Venku bylo světlo, ale ještě ne kruté. To je v Řecku krátká chvíle milosti. Člověk musí vstát dřív než slunce začne mít osobní ambice. Natáhl jsem kraťasy a triko z Decathlonu, boty, hodinky zapnul automaticky, jako by mi měly vysvětlit, kdo jsem. V zrcadle jsem zahlédl chlapa s holou hlavou, hustým zrzavo-hnědým plnovousem a výrazem někoho, kdo ještě nedostal kávu a přesto se rozhodl provozovat sport.
„Geniální nápad,“ řekl jsem si.
Nikdo mi neodpověděl. Což bylo dobře. Kdyby mi odpověděl pokoj, okamžitě bych se odhlásil.
Vyběhl jsem pomalu. Ne proto, že bych chtěl být rozumný, ale protože první kopec mi dal jasně najevo, že Ithaka není cyklostezka kolem Vltavy. Silnice se zvedala, stáčela kolem nízkých zdí, olivovníků a domů, které vypadaly, jako by tam stály déle než některé národy. Vzduch byl ráno ještě měkký, ale pot přišel rychle. Ne ten pražský, civilizovaný pot, který člověk očekává po třech kilometrech. Ten řecký. Okamžitý, upřímný, urážlivý.
Běžel jsem podél vody, pak kousek do kopců, pak zase zpátky. Vousy mi zvlhly potem, triko se přilepilo mezi lopatkami a lýtka mi připomněla, že dovolená není kouzelné slovo, které ruší gravitaci. Když jsem se vracel do Vathy, přístav se teprve probouzel. Číšníci rovnali židle. Někdo zaléval květiny. Starý muž zametal před tavernou s důstojností kněze.
Zastavil jsem u malé kavárny a objednal si vodu a espresso. Opřel jsem se o zeď, zpocený, zadýchaný a přesvědčený, že působím civilizovaně.
„Ty neběháš kvůli kondici.“
Hlas přišel zleva.
Otočil jsem hlavu.
Seděla u stolku pod plátěnou markýzou. Krátké vlasy měla v odstínu mezi mědí a zlatem, v tom ranním světle skoro hořely. Nebyly dlouhé ani rozevláté jako v reklamě na šampon. Měla je střižené do lehkého mikáda, rozcuchaného tak přesně, že člověk nevěděl, jestli to je náhoda, nebo disciplína. Na sobě měla volné světlé tričko, černé kraťasy a tenisky. Nohy měla natažené stranou, kotník přes kotník, v ruce malý šálek kávy.
A tetování.
Hodně tetování.
Paže, stehna, něco vykukovalo u břicha, linie, stíny, ornamenty, věci ostré i něžné, jako by si na kůži nechala zapsat vlastní mapu a nikoho se neptala, jestli ji smí číst. V nose měla piercing, v uších sluchátka, jedno vyndané. Byla fit. Ne křehce. Ne pózérsky. Tělo, které znalo pohyb, sílu a disciplínu. A přitom seděla s tak klidným sebevědomím, že by člověk měl chuť narovnat záda.
Což jsem neudělal.
Protože bych tím prozradil, že jsem si toho všiml.
„Ne?“ zeptal jsem se.
Podívala se na moje boty, hodinky, triko, pak na mě. Ne prohlíživě. Přesně.
„Ne. Ty běháš, aby tě vlastní hlava chvíli nedohonila.“
Byla to tak drzá věta, že jsem se měl urazit.
Místo toho jsem se napil vody.
„To je dost silný ráno na člověka, kterýho neznáš.“
„Já tě neznám,“ řekla. „Jen mám oči.“
„Nebezpečná kombinace.“
Usmála se. Pomalu. Ne široce. Jen koutkem úst, jako by si právě někam udělala malou čárku.
„Ruby.“
„Ondřej.“
„To je české?“
„Bohužel.“
„Bohužel?“
„Nikdo mimo Česko to neumí vyslovit bez toho, aby to nezabil.“
„Ondřej,“ řekla.
Vyslovila to skoro správně. S měkkým londýnským přízvukem, který z mého jména udělal něco cizího a překvapivě příjemného.
„Vidíš,“ řekla. „Přežilo.“
„Zatím.“
Číšník mi přinesl espresso. Vzal jsem si ho a zůstal stát, protože sednout si k ní by vypadalo jako rozhodnutí. A já jsem se první ráno na Ithace rozhodovat nechtěl. Chtěl jsem jen kávu, sprchu a možná smrt v klimatizovaném pokoji.
Ruby si mě změřila.
„Můžeš si sednout. Nekoušu.“
„To říkají všichni, co koušou.“
„Ty bys to měl vědět.“
„Proč já?“
Pohledem sjela k mému vousu a zpátky k očím.
„Protože vypadáš jako někdo, kdo s tím má zkušenosti.“
Ta věta se mezi námi zastavila jako malé zvíře. Nevinné nebylo. Ale neutíkalo.
Sedl jsem si.
Později mi Ruby řekla, že jsem první ráno vypadal, jako bych se snažil být nenápadný. Prý to bylo směšné. Holá hlava, vous jako z nějaké slovanské výpravy, široká ramena, ruce od železa, zpocené triko a pohled člověka, který si drží od světa dva metry odstup, i když sedí u stejného stolu.
„Byl jsi jako varování na nohách,“ řekla mi pak.
„Před čím?“
„To jsem tehdy právě chtěla zjistit.“
Ten první rozhovor trval dvacet minut. Možná méně. Možná déle. Čas se na ostrovech nechová slušně. Ptala se mě, odkud jsem, já se ptal na Londýn. Řekla, že pracuje s lidmi a tělem, ale nechtěla to rozvádět. Já řekl, že pracuju v digitálu, a ona se zatvářila, jako by právě ochutnala vlažné pivo.
„Takže prodáváš lidem věci, které nechtějí?“
„Ne. Pomáhám značkám ukazovat věci lidem, kteří je možná nechtějí.“
„To je mnohem horší.“
„Já vím.“
Smála se tiše, skoro do šálku. Měla způsob smíchu, který člověka nutil poslouchat, protože se zdálo, že každé pobavení u ní prošlo nejdřív soudem.
Nezeptal jsem se jí, proč je sama. Ona se nezeptala, jestli jsem sám já. Některé otázky jsou při prvním setkání jen převlečené ruce.
Když vstala, všiml jsem si její výšky. Byla jen o pár centimetrů vyšší než já — kolem sto sedmdesáti — ale nepůsobila vyšší proto, že by se nade mě vytahovala. Měla prostě těžiště. To je nejlepší slovo. Někteří lidé stojí tak, že se svět musí trochu zařídit kolem nich. Ruby mezi ně patřila.
„Jsi menší, než jsem čekala,“ řekla.
„To říkáš každému chlapovi?“
„Jen těm, kteří se tváří jako dvoumetrový problém.“
„Takže jsem problém?“
„To jsem věděla dřív než tvoji výšku.“
„Uvidíme se, český běžče?“
„Ithaka není tak velká.“
„To není odpověď.“
„Ano.“
„Lepší.“
Odešla směrem k přístavu. Díval jsem se za ní asi o dvě vteřiny déle, než bylo důstojné.
Pak jsem dopil espresso a šel se osprchovat.
Druhý běh jsem dal další ráno.
A ano, samozřejmě jsem si řekl, že kvůli Ruby neběžím stejnou trasu kolem kavárny.
Lhal jsem si s tou samozřejmou mužskou elegancí, která by měla být trestná.
Nebyla tam.
Dal jsem si kávu sám a pocítil absurdní zklamání nad člověkem, kterého jsem znal sotva dvacet minut. To mě naštvalo, takže jsem šel plavat. Přes den se slunce opřelo do ostrova naplno. Jsem člověk, který má rád slunce, ale nemá rád, když se slunce rozhodne mě zabít. K vodě jsem si vzal surfařské triko s UV ochranou, protože odmítám strávit dovolenou tím, že budu rudý, bolestivý a olupuju se jako špatně ugrilované kuře.
Do vody jsem vlezl bez publika, což bylo ideální.
Ruby se objevila samozřejmě až ve chvíli, kdy jsem z vody lezl.
Seděla na kameni u kraje malé pláže, ručník přes ramena, vlasy vlhké, tetování na stehnech tmavší od slunce. Měla na sobě černé plavky a výraz někoho, kdo dostal dárek.
„Takže,“ řekla.
Zastavil jsem se po kolena ve vodě.
„Ne.“
„Já ještě nic neřekla.“
„Přesně proto.“
„Vousatý válečník má slabinu.“
„Slunce.“
„Čekala jsem něco dramatičtějšího.“
„Dej mi čas.“
Zasmála se. Tentokrát nahlas. A mně došlo, že tohle je zvuk, kvůli kterému člověk udělá hodně hloupých rozhodnutí.
Sedli jsme si potom do stínu. Ne hned vedle sebe. Ne ještě. Mezi námi ležel ručník, láhev vody a pár centimetrů opatrnosti. Ruby mi řekla, že na Ithace je už několik dní, že původně chtěla být na Kefalonii, ale utekla od hluku, lidí a mužů v košilích, kteří neumějí mluvit se ženou, aniž by se dívali na vlastní odraz v jejích očích.
„To je hodně konkrétní kategorie,“ řekl jsem.
„Londýn tě naučí kategorizovat rychle.“
„A já do jaké kategorie spadám?“
Ruby naklonila hlavu.
„Ještě nevím.“
„To zní nadějně.“
„To zní nebezpečně.“
„Pro koho?“
Podívala se mi do očí.
„Ano.“
To byl možná okamžik, kdy jsem měl vstát, popřát jí hezký den a vrátit se k bezpečným věcem. Běhu. Kávě. Knihám. Moři. K vlastní samotě, která byla sice občas nepohodlná, ale aspoň předvídatelná.
Místo toho jsem zůstal.
Odpoledne jsme si vyměnili Instagram. Stalo se to skoro mimochodem. Seděli jsme u vody, Ruby fotila kočku, která se tvářila jako majitelka celého přístavu. Řekl jsem, že to je její nejlepší portrét dne. Ona mi ukázala prostředníček, pak mobil.
„Dám ti Instagram.“
„Abych viděl kočku?“
„Abych věděla, kde tě najít, kdyby ses ztratil.“
„Na Ithace?“
„Ne. Ve vlastní hlavě.“
Bylo nepříjemné, jak často trefovala.
Další dva dny se naše setkávání tvářila jako náhoda.
Po ranním běhu káva.
Večer drink.
Jednou taverna s příliš malými stoly a příliš dobrým jídlem.
Jednou procházka podél přístavu, kdy jsme mlčeli tak dlouho, že by to s jiným člověkem bylo trapné, ale s Ruby to bylo zvláštně pohodlné.
Na třetí společný den navrhla skútr.
„Ne,“ řekl jsem.
„To nebyla otázka.“
„Skútr v Řecku je nástroj Darwinovy selekce.“
„A ty se bojíš?“
„Já respektuju možnost, že skončím jako dekorace na olivovníku.“
„Bude ti to slušet. Rustikálně.“
Nakonec jsme si ho půjčili.
Samozřejmě.
Byl modrý, poškrábaný a vydával zvuky, které by mechanik v civilizované zemi označil za poslední slova. Ruby si nasadila helmu a sedla si za mě, jako by to bylo nejpřirozenější místo na světě. Její ruce se mi obtočily kolem pasu.
„Jestli nás zabiješ,“ řekla mi do ucha, „budu naštvaná.“
„Budeš mrtvá.“
„I tak.“
Vyjeli jsme z Vathy směrem do kopců. Cesta se kroutila mezi kamennými zdmi, olivovníky a výhledy, které člověku braly pozornost přesně ve chvíli, kdy ji nejvíc potřeboval na silnici. Ruby se smála, když jsem v první zatáčce jel asi třicítkou a tvářil se, že řídím kamion s výbušninami.
„Ty fakt všechno kontroluješ, co?“
„Ne.“
„Lháři.“
Její tělo bylo za mnou blízko. To na skútru nejde obejít. Neexistuje elegantní odstup. Žádná bezpečná mezera pro společenské pohodlí. Jen motor, vítr, horko, její ruce na mém břiše a její stehna u mých.
A tehdy jsem to pochopil.
Ne jako odhalení. Ne jako šok. Nepátral jsem. Nehledal jsem důkaz. Jen jsme byli příliš blízko na to, aby tělo zůstalo abstraktní. Vnímal jsem Ruby celou. Teplo její hrudi na mých zádech, tlak jejích prstů, smích u mého ucha, a také detail jejího těla, který mi došel v tichu mezi dvěma zatáčkami.
Věděl jsem.
Nic se ve mně nezlomilo. Nic se nezměnilo v odpor, zvědavost ani paniku. Spíš se něco usadilo. Jako kámen na dno vody.
Ruby byla Ruby.
A já najednou věděl něco, co nebylo moje vyslovit.
Ten den jsme dojeli do malé vesnice, dali si kávu a studenou vodu, ztratili se na cestě, kterou Ruby tvrdila, že si pamatuje, přestože ji viděla poprvé, a smáli se tak, že se nám na okamžik podařilo předstírat, že ostrovy neznají kalendář.
Večer jsem ležel na pokoji a díval se do stropu.
Mobil mi zabzučel.
Ruby poslala fotku ze skútru. Já vpředu, výraz soustředěného muže, který bojuje za život. Ona za mnou, úsměv široký, oči zúžené větrem, ruka zdvižená v gestu vítězství.
Pod tím zpráva:
You survived. Barely.
Odepsal jsem:
So did the scooter. Barely.
Poslala smějící se emoji a pak:
Fancy a jeep next?
Měl jsem napsat ne.
Napsal jsem:
Obviously.
Jeep byl černý, starý a krásný způsobem, jakým jsou krásné věci, které by v dešti pravděpodobně tekly. Bez střechy, s tvrdými sedačkami, volantem rozpáleným od slunce a vůní prachu, soli a benzínu. Vypadal jako auto, které nechce jezdit do supermarketu, ale do války, na pláž nebo na špatná rozhodnutí.
Ruby kolem něj obešla kruh a pískla.
„Teď už vypadáš víc ve svém prostředí.“
„To mám brát jako kompliment?“
„Nevím. Umíš řídit?“
„Líp než skútr.“
„To není standard. To je zoufalství.“
Vyjeli jsme na sever. Frikes, Kioni, jména, která zněla jako místa z mapy, kterou někdo polil vínem a nechal uschnout na slunci. Silnice byla úzká, prašná a každou chvíli se otevřel výhled na moře tak krásný, že by měl být zakázaný řidičům. Ruby seděla vedle mě s nohama opřenýma, vlasy jí vítr zvedal od obličeje a tetované ruce měla položené na stehnech.
„Řekni mi něco o Praze,“ řekla.
„Je krásná. Plná turistů. Drahá. V zimě šedá. V létě přehřátá. Má dobré pivo a lidi, kteří se tváří, že je všechno obtěžuje.“
„Takže domov.“
„Přesně.“
„A ty?“
„Já co?“
„Taky se tváříš, že tě všechno obtěžuje.“
„Netvářím.“
„Ondřeji.“
Už uměla moje jméno vyslovit líp než někteří cizinci po deseti letech v Česku. Což bylo nebezpečné. Jména jsou věci, které by se neměly dávat do úst lidem, kteří je umí použít.
„Dobře,“ řekl jsem. „Možná trochu.“
„Proč?“
„Protože když se člověk tváří dost nepřístupně, lidi po něm chtějí míň věcí.“
Ruby se dívala před sebe. Vítr jí tahal krátké vlasy do tváře.
„A funguje to?“
„Ne.“
„Tak proč to děláš?“
„Zvyk.“
Přikývla.
„Zvyky jsou jen traumata, která už si zařídila vlastní nábytek.“
„To sis právě vymyslela?“
„Jo.“
„Je to dobrý.“
„Já vím.“
V Kioni jsme si dali oběd. Ryby jsem nechal lidem, kteří nemají problém s tím, že jim jídlo kouká do očí. Objednal jsem si salát, chleba, brambory, něco sýrového a pivo. Ruby jedla pomalu, ale s chutí. Když mluvila, často používala ruce. Tetování se jí při tom hýbala na kůži jako živé věci.
V jednu chvíli se naše kolena pod stolem dotkla.
Neuhnul jsem.
Ani ona.
Místo toho se napila vody a řekla:
„Víš, co je na tobě zvláštní?“
„To bude dlouhý seznam?“
„Mohl by být.“
„Tak jednu věc.“
„Působíš, jako bys měl ruce udělané na to, aby něco zvedaly, držely nebo chránily. Ale oči máš jako někdo, kdo si není jistý, jestli by měl sahat vůbec.“
Zasmál jsem se, protože to byla obrana. Ne proto, že by to bylo vtipné.
„To je hodně specifická analýza u brambor.“
„Brambory jsou bezpečný prostor.“
Podíval jsem se na její ruce. Na černé plochy tetování, jemnější linky kolem zápěstí, prsty s krátkými nehty.
„A ty?“ zeptal jsem se.
„Já co?“
„Jak působíš ty?“
Ruby se opřela dozadu.
„To mi řekni ty.“
Bylo to vyzvání. Ne flirt. Nebo možná flirt, ale ten typ, co má zuby.
Chvíli jsem mlčel.
„Působíš, jako bys přišla na svět s měkkým úsměvem a ostnatým drátem kolem srdce.“
Její výraz se změnil jen nepatrně.
„To je poetické.“
„Omlouvám se.“
„Nedělej to.“
„Co?“
„Neomlouvej se, když trefíš pravdu.“
Odpoledne jsme si půjčili malou loď.
To už nebyla náhoda ani logistika. To byl další krok. Oba jsme to věděli. Loďka měla bílý trup, malý motor a majitele, který nám vysvětloval trasu s jistotou člověka, jenž věří, že turisté rozumějí všemu, když na mapu dostatečně dlouho ukazuje prstem.
Ruby seděla na přídi, jednu ruku přes okraj, prsty skoro ve vodě. Já řídil pomalu, protože neumřít na skútru mi přišlo jako dobrý začátek série, kterou bych nerad přerušil utopením.
Moře bylo jiné, když jsme byli na něm. Z břehu je krásné. Z lodě je obrovské. Ne hrozivé, ale staré. Jako něco, co už vidělo tolik lidských dramat, že se nenamáhá reagovat.
Zakotvili jsme u malé zátoky, kam nevedla žádná pohodlná cesta. Kameny byly světlé, voda průzračná, na hladině se lámalo slunce. Plavali jsme. Smáli jsme se. Ruby mě potopila s nečekanou efektivitou, já se vynořil s důstojností mokrého psa a ona prohlásila, že Česká republika právě ztratila námořní konflikt.
Když jsme potom seděli na kamenech, slunce už začalo klesat.
Ruby byla najednou tišší.
Poznal jsem to na ní. Nebyla to prázdná tichost. Bylo to ticho člověka, který něco drží v ruce a rozhoduje se, jestli to položí mezi vás.
„Měla bych ti něco říct,“ řekla.
Díval jsem se na moře.
„Dobře.“
„Jsem trans.“
Řekla to klidně. Bez dramatické pauzy. Bez obrany. A přesto jsem v jejím hlase slyšel napětí tak jemné, že by ho hrubší člověk přeslechl.
Otočil jsem se k ní.
„Já vím.“
Ruby ztuhla. Ne viditelně celá. Jen v ramenou, v prstech na kameni, v pohledu, který se najednou zaostřil.
„Víš?“
„Jo.“
„Odkdy?“
„Od skútru.“
Chvíli nic neřekla.
Vítr šel od vody a nesl s sebou sůl. Někde nad námi zašustila tráva mezi kameny. V dálce se ozval motor jiné lodi.
„A čekal jsi, až to řeknu já?“
„Jo.“
„Proč?“
Podíval jsem se jí do očí.
„Protože to nebylo moje říct.“
Ruby sklopila pohled. Ne jako někdo, kdo se stydí. Spíš jako někdo, komu se na okamžik ulevilo a zároveň tomu nechce věřit příliš rychle.
„Většina mužů by se začala chovat divně.“
„Já se chovám divně pořád.“
Koutek úst jí cukl.
„To je pravda.“
„Ruby.“
Podívala se na mě.
„Nechci historku.“
„Co tím myslíš?“
„Nechci, aby ses pro mě stala něčím, co si jednou budu vyprávět jako odvahu, experiment nebo důkaz, že jsem otevřený člověk. To by bylo ubohý.“
Dívala se na mě dlouho. Tak dlouho, až jsem začal mít chuť odvést pozornost nějakým hloupým vtipem. Neudělal jsem to.
„A co chceš?“ zeptala se.
Odpověď byla jednoduchá a právě proto nebezpečná.
„Tebe. Ale jen pokud chceš ty mě.“
Ruby vydechla. Nebyl to smích. Nebyl to povzdech. Něco mezi.
„Ty jsi fakt problém, víš to?“
„Říkali mi.“
„Kdo?“
„Život. Opakovaně.“
Tentokrát se zasmála.
A pak se ke mně naklonila.
Polibek nepřišel hned.
Tohle je jedna z věcí, které si pamatuju nejvíc. Ne ústa. Ne první dotek. Ale těch několik vteřin předtím, kdy se svět zúžil na její obličej, slaný vzduch, její ruku položenou vedle mé a vzdálenost, kterou šlo překonat jedním pohybem.
Ruby se zastavila tak blízko, že jsem cítil její dech.
„Ještě můžeš utéct,“ řekla.
„Já ráno běhám. Teď mám volno.“
„Blbče.“
Pak mě políbila.
Ne jemně. Ne opatrně. Políbila mě jako člověk, který nechce ztrácet čas předstíráním, že nejde o tělo. Její prsty se mi dostaly do vousů a zatáhly. Překvapilo mě, jak rychle mi ten pohyb poslal teplo dolů páteří. Položil jsem jí ruku na bok. Pod dlaní byla pevná, teplá, živá. Ruby se pousmála do mých úst, jako by poznala, že jsem právě prohrál nějakou bitvu.
Možná jsem ji prohrál už u první kávy.
Zpátky jsme se vraceli za soumraku. Moře tmavlo, ostrov se měnil v obrys a Ruby seděla vedle mě tiše. Nebylo to prázdné ticho. Bylo nabité. Každý pohyb ruky, každé odkašlání, každé náhodné dotknutí ramenem mělo váhu.
V přístavu jsme loď vrátili. Majitel se ptal, jestli bylo všechno v pořádku. Ruby odpověděla, že ano, a podívala se při tom na mě. Musel jsem se podívat jinam, protože jsem cítil, jak se mi na obličeji objevuje výraz puberťáka, který se snaží nepřiznat, že se mu právě rozpadl vnitřní operační systém.
Večeřeli jsme v taverně na kraji Vathy. Jídlo bylo jednoduché, víno studené a Ruby měla pod stolem bosou nohu položenou tak blízko mé, že jsem přestal vnímat půlku rozhovoru. Mluvili jsme o Londýně. O Praze. O gymu. O běhání. O tom, proč lidé cestují na ostrovy a pak tráví většinu času na telefonu.
„Protože ticho je děsí,“ řekla Ruby.
„A tebe?“
„Mě děsí lidi, kteří se ticha bojí.“
Později, když jsme šli podél vody, se mě zeptala:
„Máš pokoj sám?“
„Jo.“
„Dobře.“
Zastavil jsem se.
„Ruby.“
Otočila se. Světla přístavu jí ležela v očích.
„Co?“
„Nemusíme.“
„Já vím.“
„Chci říct…“
„Ondřeji.“ Vyslovila moje jméno pomalu. „Já vím.“
Tohle na ní bylo nejnebezpečnější. Nedovolila člověku schovat se za přebytečná slova.
Do pokoje jsme šli mlčky. Schody vrzaly. Chodba byla úzká a voněla čistým prádlem, teplou omítkou a něčím sladkým z kuchyně dole. Hledal jsem klíč a samozřejmě ho nemohl najít, protože ruce se rozhodly zradit mě přesně ve chvíli, kdy jsem potřeboval působit jako dospělý muž.
Ruby stála za mnou.
„Klid,“ řekla. „Já už vím, že umíš odemykat. Věřím ti.“
„To je dobře. Já sobě teď moc ne.“
„To je taky dobře.“
Našel jsem klíč. Otevřel.
Pokoj byl malý. Najednou mnohem menší než ráno. Postel, stůl, židle, otevřené okno, za ním zvuk cikád a vzdálené hlasy z ulice. Klimatizace tiše hučela, jako by se snažila zachránit civilizaci.
Ruby vešla první. Položila kabelku na židli a otočila se ke mně.
„Pojď sem.“
Dvě slova.
Nic víc.
Šel jsem.
Zastavil jsem se před ní a chvíli jsme na sebe jen hleděli. V denním světle byla krásná způsobem, který šel popsat. Vlasy, úsměv, tetování, tělo. V tomhle pokoji už to popsat nešlo. Byla blízko. Skutečná. A moje tělo reagovalo s jednoduchostí, kterou hlava nikdy neměla.
Ruby zvedla ruku a dotkla se mého vousu. Tentokrát ne škádlivě. Pomalu přejela prsty po čelisti, jako by si chtěla ověřit tvar.
„Na tobě je strašné,“ řekla tiše, „že vypadáš tvrdě, ale když se tě člověk dotkne správně, úplně ztichneš.“
„To není pravda.“
Zatáhla mě za vous jen nepatrně.
Ztichl jsem.
Usmála se.
„Vidíš?“
Políbila mě znovu. Tentokrát pomaleji. Ne méně hladově, jen přesněji. Její ruce mi přejely po ramenou a hrudi, zastavily se na látce trička. Pomohl jsem jí ho stáhnout přes hlavu. Ruby na okamžik ustoupila a podívala se na mě.
Nesnáším, když si mě někdo prohlíží.
U ní jsem to vydržel.
Její pohled nebyl hodnotící. Byl hladový, ale ne laciný. Vnímala mě jako celek: ramena, ochlupenou hruď, paže, břicho, světlou kůži, sílu, která se nedala schovat ani ve chvíli, kdy jsem si připadal nejistý.
„Co?“ zeptal jsem se, protože ticho už bylo moc.
„Nic.“
„Ruby.“
„Dívám se.“
„To vidím.“
„Tak buď hodný a nekaz mi to.“
Pousmál jsem se a ona mi položila dlaň na hruď. Cítila tlukot srdce. Bylo rychlejší, než bych si přál přiznat.
„Nebojíš se,“ řekla.
„Ne.“
„Ale jsi nervózní.“
„Jo.“
„Dobře.“
„Dobře?“
„Nervózní muži jsou upřímnější. Aspoň chvíli.“
Svlékal jsem ji pomalu. Ne proto, že bych chtěl hrát divadlo, ale protože každá další část její kůže si říkala o pozornost. Tričko šlo nahoru a odhalilo břicho s tetováním, pevné linie těla, jemnou kůži nad okrajem kraťasů. Ruby zvedla ruce, vlasy se jí rozcuchaly a já na okamžik zapomněl dýchat.
„Dýchej,“ řekla.
„Snažím se.“
„Víc.“
„Nerozkazuj.“
„Budu.“
A bylo to.
Ne příkazem. Spíš slibem.
Když zůstala přede mnou jen v prádle, položil jsem jí ruce na pas. Teplo její kůže pod dlaněmi bylo ostré. Skutečné. Žádná představa, žádná fantazie, žádný obraz z telefonu. Ruby se opřela čelem o mou hruď.
„Jestli bude něco moc,“ řekla, „řeknu.“
„Dobře.“
„A ty taky.“
„Jo.“
Zvedla oči.
„Myslím to vážně.“
„Já taky.“
To byla hranice. Ne překážka. Právě naopak. Jakmile byla vyslovená, něco se uvolnilo. Tělo přestalo hlídat, jestli smí chtít. Smělo.
Líbal jsem ji na krk. Nejdřív jemně, potom níž, pomaleji, přes klíční kost, přes rameno, po hraně tetování. Ruby se nadechla ostře, když jsem ji kousl. Ne silně. Jen tolik, aby to nebyla náhoda.
„Takže opravdu koušeš,“ zašeptala.
„Varoval jsem tě.“
„Slabě.“
Kousl jsem ji znovu. Tentokrát na místě, kde se krk mění v rameno. Ruby se prohnula proti mně a její prsty se mi zaryly do zad. Ten zvuk, který vydala, nebyl hlasitý. Právě proto mě zasáhl víc.
Postel zavrzala, když jsme na ni dopadli. Směšný zvuk. Lidský. Na okamžik jsme se oba zasmáli, čelem o sebe, těla napůl zamotaná.
„Romantika,“ řekla.
„Řecký luxus.“
„Pět hvězd.“
„Minimálně dvě.“
Smích nám vydržel jen chvíli. Pak se její ústa vrátila k mým a svět se zmenšil na tlak, teplo a dech. Ruby se pohybovala s jistotou člověka, který svoje tělo zná. Nečekala, až ji budu dobývat. Vedla mě. Zastavila mi ruku, když chtěla zpomalit. Přitáhla si ji, když chtěla víc. Řekla moje jméno jednou tak tiše, že jsem ho spíš cítil než slyšel.
Když jsem se přesunul níž, na okamžik zmlkla.
Podíval jsem se na ni.
„Dobře?“
Ruby přikývla. V očích měla něco, co už nebyla provokace. Byla v nich důvěra. A taky hlad.
„Jo,“ řekla. „Jen nepředstírej, že jsem křehká.“
„To by mě ani nenapadlo.“
„Dobře.“
Ještě před chvílí jsme se smáli vrzající posteli a řeckému luxusu za dvě hvězdy, ale teď už se smích někam ztratil. Zůstalo horko. Její dech. Moje ruce. Sůl na kůži, kterou nesmyla ani večerní sprcha, protože některé věci se z těla nesmývají, jen se promění ve vzpomínku.
Líbal jsem ji přes břicho, přes tetování, po bocích a po stehnech. Pomalu. Ne proto, že bych nevěděl, co chci. Právě proto, že jsem to věděl až moc dobře. Chtěl jsem vidět, kde jí spadne ten londýnský úsměv. Kde přestane být ostrá, připravená, vtipná, nedotknutelná. Kde bude jen Ruby.
Našel jsem to místo.
Nejdřív v tom, jak zadržela dech. Pak v tom, jak mi prsty zajely do vousů. A nakonec v tom, jak se její boky pohnuly proti mně dřív, než si to stihla zakázat.
„Ondřeji…“
Moje jméno v jejích ústech už nebylo jméno. Byla to výzva.
Věnoval jsem se jí ústy. Ne opatrně jako někdo, kdo se bojí vlastního chtění, ale pozorně. S respektem, který neměl nic společného s odstupem. Učil jsem se její tělo podle dechu, podle napětí stehen, podle toho, jak se jí ruce svíraly ve vousech pokaždé, když jsem našel správné místo.
Ruby nejdřív jen dýchala. Potom šeptala. Pak už nehlídala ani to.
Když jsem ji vzal do úst, ztuhla jen na zlomek vteřiny. Ne strachem. Spíš tím druhem překvapení, které člověk zažije, když mu někdo nedá důvod se bránit. Pak vydechla tak pomalu, až mi to projelo celým tělem.
„Fuck,“ ujelo jí tiše.
Bylo to první skutečně anglické slovo, které jí v té chvíli uteklo. Ne flirt. Ne hra. Jen reakce.
Držel jsem ji za boky a pokračoval. Cítil jsem, jak se mění pod mými ústy, jak se její tělo nejdřív snaží zůstat disciplinované a pak to vzdá. Ruby nebyla tichá žena. Jen si dlouho hlídala hlas. A mně dělalo něco temně spokojeného vědomí, že právě teď ho hlídat přestává.
Když jsem se přesunul níž a dozadu, zatajila dech znovu.
Tentokrát jinak.
Zvedla hlavu z polštáře a podívala se na mě. Nebyla v tom otázka, jestli vím, co dělám. Byla v tom otázka, jestli vím, co tím říkám.
Věděl jsem.
Položil jsem jí dlaň na stehno a druhou na břicho, aby cítila, že nikam nespěchám. Že to není trik. Že to není póza. Že ji nechci jen tam, kde je snadné chtít. Chtěl jsem ji celou, i s místy, o kterých se v normální řeči mlčí, protože normální řeč je zbabělá.
Ruby zavřela oči.
„Don’t tease me,“ zašeptala.
Neodpověděl jsem. Ne slovy.
Jazykem jsem se jí věnoval i tam, kde se intimita láme v úplnou důvěru. Pomalu, pevně, bez posměchu, bez nejistoty, bez toho malého zaváhání, které by z ní udělalo něco cizího. Ruby se prohnula tak prudce, až jsem ji musel přidržet. Stehna se jí napjala, prsty se mi sevřely ve vousech a z hrdla jí vyšel zvuk, který v sobě neměl stud ani omluvu.
Jen úlevu.
Syrovou, krásnou, neuhlazenou úlevu.
„Ty jsi…“ vydechla.
Nedokončila to.
Možná dobře. Některé věty by takhle v noci na řeckém ostrově stejně zněly směšně malé.
Když mě vytáhla zpátky k sobě, měla oči tmavší a tváře rozpálené.
„Ty,“ řekla udýchaně, „jsi mnohem nebezpečnější, než vypadáš.“
„Já myslel, že vypadám nebezpečně dost.“
„Ne.“ Přitáhla si mě za vous a políbila mě tak, že jsem na okamžik ztratil orientaci. „Vypadáš jako někdo, kdo by rozbil dveře. Ale ty radši najdeš klíč.“
Pak mě přetočila.
Ne hrubě. Ne teatrálně. S jistotou. Posadila se nade mě obkročmo a chvíli se jen dívala. Vlasy měla rozcuchané, tetování na kůži v polostínu pokoje vypadalo jako tajné písmo. Položila mi ruce na ochlupenou hruď, přejela po ní dolů a zastavila se přesně tam, kde už jsem nedokázal předstírat klid.
„Teď já,“ řekla.
Byly chvíle, kdy jsem měl odpověď na všechno.
Tohle nebyla jedna z nich.
Ruby se o mě starala s kombinací něhy a kruté přesnosti. Nebyla pasivní. Nebyla opatrná jen proto, aby byla líbivá. Vzala si mě do ruky, potom do úst, a dívala se na mě tak, že mi došlo, že tohle není služba ani představení. Byla to její hra. Její způsob, jak mi ukázat, že i silný chlap se může v pár vteřinách změnit v někoho, kdo zapomene mluvit.
A já zapomněl.
Sledovala každou změnu mého dechu, každé napětí v břiše, každý pokus udržet si poslední zbytky sebeovládání. A když poznala, že se blížím k hraně, zastavila se.
Samozřejmě že se zastavila.
Zvedla ke mně oči a usmála se.
„Podívej se na mě.“
Nechtěl jsem.
Udělal jsem to.
„Hodný,“ řekla.
„Ruby…“
„Ano?“
To jedno slovo bylo drzé, klidné a nesnesitelné. Věděla přesně, co se mnou dělá. A bavilo ji to. Ne krutě. Spíš s radostí ženy, která si poprvé za dlouhou dobu nemusí nic obhajovat, nic vysvětlovat, nic zjemňovat. Jen chtít. A být chtěná zpátky.
Když se vrátila nahoru, políbil jsem ji tvrději než předtím. Chytila mi obličej do dlaní a zastavila mě.
„Pomalu.“
Znehybněl jsem.
„Dobře.“
„Ne proto, že nechci.“
„Já vím.“
„Protože chci všechno cítit.“
Ta věta se mi dostala do hlavy jako oheň.
Našli jsme kondom v mé peněžence. Ruby se zasmála, když jsem ho vytahoval.
„Takže český běžec je připravený.“
„Jsem optimista.“
„Ne. Ty jsi muž, který balí běžecké ponožky podle dnů v týdnu.“
„To taky.“
Pak už se nesmála.
Naváděla mě k sobě sama. Jednou rukou mě držela, druhou měla položenou na mém rameni. V tu chvíli se celý pokoj stáhl do jediného bodu: její oči, moje ruce na jejích bocích, tlukot srdce, první tlak, první zaváhání, první společný nádech.
Vnikal jsem do ní pomalu.
Ruby zavřela oči, ústa se jí pootevřela a záda se prohnula tak prudce, až jsem ji instinktivně pevněji chytil. Ne proto, aby neutekla. Aby věděla, že ji držím. Že jsem tam. Že v tom není sama.
„Dobrý?“ zeptal jsem se.
Otevřela oči.
„Nepřestávej.“
Dvě slova, která umí zničit civilizaci.
Pohybovali jsme se nejdřív opatrně. Hledali jsme rytmus, který nebyl můj ani její, ale náš. Ruby se pode mnou prohýbala, pak mě stáhla k sobě, pak mě nechala, abych ji držel za boky a vnímal, jak se její tělo otevírá každému dalšímu pohybu. Pokoj byl plný dechu, tichých zvuků, vrzání postele, vzdáleného života z ulice a našeho vlastního malého světa, který neměl žádný jazyk slušný dost na to, aby ho popsal.
Někdy jsem ji líbal na ústa. Někdy na krk. Někdy jsem jen opřel čelo o její rameno a poslouchal ji dýchat. Ruby mi jednou zaťala zuby do ramene. Ne moc. Dost.
„To bylo za co?“ vydechl jsem.
„Za to, že jsem chtěla.“
„Fér.“
„Máš rád férovost?“
„Občas.“
„Tak přidej.“
Přidal jsem.
A ona se rozpadla první.
Ne teatrálně. Ne jako v hloupých filmech. Ruby se nejdřív ztišila. Celé její tělo se napjalo, jako by se snažilo udržet v sobě vlnu, která už byla moc silná. Pak mi sevřela ramena, hlavu zaklonila dozadu, záda se prohnula a z hrdla jí vyšel zvuk tak syrový, že jsem na okamžik zapomněl na všechno kromě ní.
Držel jsem ji.
To bylo jediné, co dávalo smysl.
Když přišel můj konec, nebylo v něm žádné vítězství. Jen ztráta kontroly, horko, její ruce na mně, její hlas u mého ucha a pocit, že moje tělo konečně řeklo pravdu, kterou hlava několik dní obcházela v kruzích.
Leželi jsme potom dlouho vedle sebe.
Okno bylo otevřené. Noc voněla solí, prachem a něčím květinovým. Ruby měla hlavu na mém rameni, jednu nohu přehozenou přes moji. Prsty mi líně kreslila po hrudi malé nesmyslné obrazce.
„Víš, co je nejhorší?“ řekla.
„Co?“
„Že jsi byl fakt něžný.“
„To je nejhorší?“
„Jo.“
„Proč?“
„Protože s něžnými muži je víc práce.“
„Mám se polepšit?“
Zvedla hlavu a podívala se na mě.
„Neopovažuj se.“
Usnuli jsme někdy k ránu.
Další den jsem šel běhat později.
To byla chyba.
V sedm už slunce dělalo z Ithaky pánev a ze mě potící se důkaz, že touha zhoršuje úsudek. Běžel jsem pomaleji. Každý krok mi připomínal noc. Ne bolestí. Spíš pamětí. Tělo má vlastní archiv a ukládá věci jinak než hlava. Když jsem míjel kavárnu, kde jsme se potkali poprvé, musel jsem se usmát.
Starý muž zametal před tavernou.
Kočka spala na židli.
Svět pokračoval, jakoby nic.
Drzost.
Ruby mi napsala kolem deváté.
Alive?
Odepsal jsem:
Physically.
Přišla odpověď:
Good. Was worried about the bed.
Další dny byly zvláštní.
Ne proto, že bychom si hráli na pár. Nehráli. Nebyl na to čas a možná ani odvaha. Ale ostrov se kolem nás přeskupil. Místa, která předtím byla jen místa, dostala význam. Kavárna prvního rána. Silnice, kde se smála na skútru. Kameny v zátoce. Taverna s bramborami a pravdou. Můj pokoj, který najednou nebyl jen pokoj, ale místo, kde jsem slyšel svoje jméno jinak.
Ruby u mě nepřespávala každou noc. Někdy chtěla být sama. Řekla to přímo a já to respektoval, i když se mi to ne vždycky líbilo.
„Nejsem tvoje dovolenková náplast,“ řekla jednou.
„Já tě tak neberu.“
„Vím. Připomínám to hlavně sobě.“
To byla Ruby. Tvrdá k sobě způsobem, který jsem nechtěl obdivovat, protože obdiv k cizí bolesti je někdy jen hezčí forma sobectví.
Večer před mým odjezdem jsme seděli na zídce nad přístavem. Voda pod námi černala. Světla lodí se v ní třásla. Ruby měla hlavu opřenou o moje rameno. Já držel její ruku. Nebylo to dramatické. Jen tiché. A proto horší.
„Zůstávám ještě dva dny,“ řekla.
„Vím.“
„Pak Londýn.“
„Vím.“
„Ty Praha.“
„Jo.“
„To je mizerná logistika.“
„Dost.“
„Máš rád Prahu?“
„Jo.“
„Já mám ráda Londýn.“
„Jo.“
„A teď co?“
Díval jsem se na vodu.
„Teď nic nevymyslíme.“
„To je nezvykle rozumné.“
„Stává se mi to, když jsem vyčerpaný.“
Ruby se zasmála, ale nebylo v tom moc veselí.
„Nechci ti slibovat věci jen proto, že je večer a moře vypadá romanticky.“
„Já taky ne.“
„Ale nechci dělat, že tohle bylo nic.“
Podíval jsem se na ni.
„To neudělám.“
Přikývla.
„Dobře.“
Ráno 28. června jsem vstal dřív než ona.
Spala na boku, jednu ruku pod tváří, vlasy rozhozené po polštáři, tetování napůl schovaná pod prostěradlem. Ve spánku vypadala mladší. Ne slabší. Jen bez té neustálé pohotovosti, kterou nosila přes den jako druhou kůži.
Chvíli jsem stál u postele a díval se na ni.
Pak jsem si potichu oblékl běžecké věci.
Poslední běh na Ithace byl nejhorší.
Ne fyzicky. Fyzicky jsem šel pomalu, rozumně, po známé trase. Přístav, stoupání, olivovníky, první výhled na vodu, stejná místa. Jenže všechno už mělo její stopu. Tady by se smála. Tady by mi řekla, že funím jako starý traktor. Tady by položila prst na moje předloktí a zeptala se něco, na co bych neměl připravenou odpověď.
Běhání má být jednoduché.
Levá, pravá, dech.
Ten den nebylo.
Když jsem se vrátil do Vathy, koupil jsem dvě kávy, vodu, pečivo, jogurt, med a ovoce. Číšník mi popřál hezký den. Málem jsem se zasmál.
Hezký den.
Jistě.
Ruby ještě spala, když jsem se vrátil na pokoj. Položil jsem snídani na stůl a šel do sprchy. Voda byla vlažná a tlak slabý, ale po běhu to stačilo. Opřel jsem čelo o dlaždice a nechal ze sebe stékat pot, sůl a zbytečnou snahu tvářit se, že odjezdy jsou normální věci.
Dveře sprchy se otevřely.
Ruby vešla dovnitř nahá, rozespalá a naprosto samozřejmá.
„Dobré ráno,“ řekla.
„Dobré.“
„Přinesl jsi kávu?“
„Jo.“
„A snídani?“
„Jo.“
„Možná si tě nechám.“
„Už odjíždím.“
„Detaily.“
Stála pode mnou voda, ruce mi položila na ramena. Nebyl v tom hlad předchozích nocí. Ne stejný. Tohle bylo pomalejší. Ranní. Měkčí. Přesto intimnější způsobem, který mě zaskočil víc než sex. Sex umí být maska. Sprcha ne. Tam není kam schovat ruce, ticho ani oči.
Ruby mi přejela prsty po hrudi.
„Budeš mi chybět, český běžče.“
Polkl jsem.
„Ty mně taky.“
„To znělo, jako by tě to bolelo.“
„Protože bolí.“
Přikývla. Bez vítězství. Bez ironie.
„Dobře.“
„Dobře?“
„Někdy je fér, aby věci bolely. Aspoň víš, že nebyly levné.“
Objal jsem ji. Voda nám tekla po zádech, po jejích vlasech, po mém vousu, kapala na dlaždice v rytmu, který byl směšně obyčejný na to, jak moc jsem si ho chtěl pamatovat. Políbila mě na hrudník. Já ji do vlasů.
„Nezačni být poetický,“ zamumlala.
„Pozdě.“
„Sakra.“
Snídali jsme v ručnících. Káva vychladla rychleji, než měla. Ruby mi mazala med na pečivo a kritizovala moje balení.
„Kolik běžeckých ponožek jeden muž potřebuje?“
„To je osobní otázka.“
„Máš tady víc triček než emocí.“
„Emoce se hůř perou.“
„To vysvětluje hodně.“
Pomáhala mi házet věci do batohu s takovou rozhodností, že jsem začal mít podezření, že v Londýně balí lidi profesionálně proti jejich vůli. V jednu chvíli našla moje obyčejné světlé tričko. To, ve kterém jsem přijel. Vzala ho do ruky.
„Tohle si bereš na cestu?“
„Asi jo.“
„Otoč se.“
„Proč?“
„Protože jsi podezřívavý a já nemám čas s tebou vést seminář.“
Otočil jsem se. Slyšel jsem, jak hledá něco v kabelce. Fix. To jsem pochopil až později.
„Hotovo,“ řekla.
„Co hotovo?“
„Nic.“
„Ruby.“
„Bal.“
Samozřejmě jsem poslechl, protože muži v literatuře často dělají chytré věci až příliš pozdě.
Doprovodila mě k přístavu. Trajekt čekal s neosobní trpělivostí stroje, který neví, že lidem někdy odváží víc než zavazadla. Ruby měla sluneční brýle na hlavě, ruce v kapsách šortek a tvářila se statečně tak okázale, že jsem ji kvůli tomu chtěl políbit i seřvat.
„Takže,“ řekla.
„Takže.“
„Instagram máme.“
„Jo.“
„Číslo ti pošlu.“
„Dobře.“
„A kdybys byl v Londýně…“
„Ozvu se.“
„To říkají všichni.“
„Já neběhám tak daleko, abych utekl až před Londýnem.“
Usmála se.
„Blbče.“
Přitáhla si mě za vous a políbila mě. Ne dlouze. Ne filmově. Přesně. Tak, aby to bolelo akorát.
Pak ustoupila.
„Jdi.“
„Ruby.“
„Jdi, než začnu být trapná.“
„Ty?“
„Mám vrstvy.“
Nastoupil jsem.
Na palubě jsem stál u zábradlí a díval se, jak se přístav pomalu vzdaluje. Ruby stála na molu. Zvedla ruku. Já taky. Vypadalo to banálně. Lidé mávají z trajektů pořád. Jenže uvnitř to banální nebylo.
Vathy se zmenšovalo. Ithaka se měnila zpátky v ostrov. Věc na mapě. Místo, kam se dá přijet a odjet, jako by se tím všechno vyřešilo.
Sedl jsem si až po chvíli.
Batoh jsem měl u nohou. Vytáhl jsem tričko, protože jsem se chtěl převléct. Teprve tehdy jsem uviděl text na vnitřní straně.
Ruby psala černým fixem velkými, trochu nakloněnými písmeny:
For the bald Czech wolf
who runs every morning
but somehow never from trouble.
Bite marks fade. Good stories don’t.
Ruby
+44…
London, N16…
Pod tím byl ještě jeden řádek, menší:
P.S. Don’t make me chase you. I’m better on a scooter than you are.
Zasmál jsem se.
Ne moc. Jen tolik, abych nevypadal jako muž, kterému se právě něco sevřelo v hrudi.
Pak jsem tričko složil opatrněji, než si obyčejné tričko zasloužilo, a položil ho zpátky do batohu.
Ruby zůstala na Ithace ještě dva dny.
To mi na tom připadalo nejhorší a nejkrásnější zároveň. Já už byl na cestě pryč, ale ona tam pořád chodila po stejných ulicích, pila stejnou kávu, možná se dívala na stejnou zátoku a možná se smála na stejnou kočku v přístavu, která se tvářila, že všechno věděla dávno před námi.
Večer mi přišla zpráva.
Fotka.
Ruby seděla u stolku v kavárně, kde mě poprvé oslovila. Před sebou měla kávu. Na sobě moje světlé tričko.
Nevěděl jsem, kdy mi ho stihla ukrást.
Pod fotkou stálo:
You forgot something.
Odepsal jsem:
That was theft.
Ona:
Not theft. Literature.
Díval jsem se na tu zprávu dlouho.
Venku za oknem trajektu tmavlo moře.
A já pochopil, že některé ostrovy člověk neopustí, ani když z nich odjede.
