Polovina týdne je za námi. Včera jsi v tom deštivém dusnu přiznal pravdu. Sám ze sebe jsi přede mnou vyslovil to, co oba moc dobře víme. A dnes? Dnes ta pravidla posuneme ještě dál. Dnes ti totiž vezmu ten nejdůležitější smysl. Ten, kterým se celou dobu kontroluješ a kterým se snažíš předvídat mé kroky.
Dnes si zahrajeme Hru na slepotu.
Vezmi si šátek, kravatu nebo obyčejné tričko a pevně si zavaž oči. Chci, abys kolem sebe měl jenom absolutní, neproniknutelnou tmu. Sedni si doprostřed postele, narovnej se a ruce polož na kolena, dlaněmi nahoru. Od téhle vteřiny se nesmíš pohnout. Budeš jenom sedět, poslouchat a čekat, odkud přijde úder.
Slyšíš to?
Bez očí je tvůj sluch najednou neskutečně ostrý. Vnímáš každičký nepatrný detail. Slyšíš tiché, líné šustění mých šatů... ale netušíš, jak blízko jsem. Ta moje těžká, horká vanilka ti zaplavuje smysly, je všude kolem tebe, ale ty se nemůžeš orientovat. Tvůj tep letí nahoru, protože tě děsí ta absolutní nejistota.
Najednou ucítíš závan teplého vzduchu na své levé tváři.
„Tady jsem, miláčku,“ zašeptám ti do ucha a letmo tě rty přejedu po spánku. Ty se podvědomě trhneš na druhou stranu, ale tam už na tebe čeká moje chladná ruka.
Moje prsty ti s naprostou jistotou chytnou čelist. Drsně, pevně tě stisknu a zakloním ti hlavu dozadu. Nemůžeš uhnout. Nemůžeš se podívat, jak se na tebe v téhle tmě dívám. Můžeš jenom vnímat ten chlad mých prstů na své horké kůži.
Moje druhá ruka klouže dolů. Líně. Drze. Sjíždí po tvém krku, škrábe tě nehty přes hrudník, až se zastaví na tvém břiše. Slyšíš to tiché, kovové klapnutí zipu... cvak. Ten zvuk je ve tvé tmě stokrát hlasitější než obvykle.
Kloužu prsty pod látku. Chytám tě. Pevně. Sebejistě.
Tvoje tělo se v té vteřině křečovitě napne, z hrdla se ti utrhne to nejsladší, naprosto zlomené zasténání. Protože když mě nevidíš, každý můj dotek bolí a pálí dvakrát tolik. Netušíš, co udělám v příští vteřině.
Začínám tou rukou pohybovat. Napřed pomalu, nesnesitelně dráždivě. Nahoru... a dolů. Pak tempo úplně změním – zrychlím, pevně tě sevřu, moje nehty ti letmo škrábnou kůži na samém vrcholu. Vodím tě na samou hranu exploze. Celé tvé tělo se chvěje v čisté agónii, boky se ti bezmocně trhají dopředu, v duchu mě na kolenou prosíš o to jediné slůvko uvolnění... už už padáš do té spalující extáze...
A dost. Stop!
Ruce na kolena. Okamžitě.
„Nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s mrazivým úsměvem přímo na tvé pootevřené rty, ze kterých stéká horký dech. „Šátek z očí si sundej až za deset minut. Do té doby tu budeš sedět v téhle tmě, s rozepnutým zipem a s tímhle šíleným, pulzujícím hladem v těle. Dneska ti to uvolnění nedovolím.“
Stahuji ruku zpátky. Slyšíš jen mé tiché, líné kroky, jak se vzdalují zpátky do ticha.
Hezky čekej, můj hodný, závislý kluku...
