Manžel, milenec a Jana - Nevěra 2. 😯

Marek odjel kolem šesté. Když nastoupil s Evičkou do auta, na okamžik se jejich pohledy setkaly přes okno. Jana stála na prahu a lehce se usmála. Marek jí věnoval krátký, intenzivní pohled – plný nevyřčených slov. Pak nastartoval a odjel.

Cestou domů mlčel. Evička si vzadu povídala sama se sebou, ale on ji skoro neslyšel. Stále cítil Janino teplo, její vůni, to, jak se na něm třásla, když do ní vyvrcholil. Slova „Mám dnes ovulaci“ mu zněla v hlavě jako ozvěna.

Když dorazil domů, Klára už byla v kuchyni a připravovala večeři. Usmála se na něj stejně jako vždy. Marek ji políbil na tvář a snažil se tvářit normálně, ale uvnitř měl bouři.

Sarkra… co jsme to udělali? opakoval si v duchu. Mohla otěhotnět. A já to chtěl. Chtěl jsem to tak strašně, že jsem se nedokázal ovládnout.

Celý večer byl roztržitý. Po večeři si šel sednout na balkón s vínem. V ruce držel telefon a prsty mu tančily nad klávesnicí. Chtěl jí napsat. Tolik věcí. Ale nedokázal. Každá zpráva byla riziko. Zamkl telefon a dlouze si povzdechl.

Když šli později spát, Klára se k němu přitulila. Byla náladová. Začala ho líbat na krk, ruka jí zajela pod tričko.

„Dneska mám rizikové dny“ zašeptala mu do ucha a s úsměvem mu ukázala kondom, který měla připravený na nočním stolku. „Takže buď hodný a použijeme ho, ano?“

Marek polkl. Musel se ovládnout, aby se mu ruce netřásly. Tvářil se normálně, usmíval se, líbal ji. Ale když do ní vstoupil, nemohl nemyslet na Janu. Na to, jak byl v ní úplně nahý, bez jakékoliv zábrany.

Klára si ničeho nevšimla. Byla spokojená, když skončil. Pak se k němu přitulila a brzy usnula. Marek ležel na zádech, zíral do stropu a nemohl spát.

"Jani… co jsme to provedli?"

Jana mezitím prožila zbytek odpoledne a večer jako v mlze. Mechanicky zvládla rutinu s dětmi. Celou dobu cítila Marka mezi nohama. Neumyla se. Chtěla ho tam mít co nejdéle. Když děti usnuly, bylo už po desáté.

Jana se osprchovala jen zběžně a oblékla si tenkou tmavě rudou noční košili. Čekala na Tomáše, který přijel krátce před jedenáctou. Byl viditelně unavený a náladu měl pod psa. Sotva ji políbil na tvář, zamumlal: „Ten dnešní den byl příšerný.“

Přesto ho objala. Pevně. Hladově. „Pojď“ Zašeptala a táhla ho k posteli.

Tomáš se nebránil, ale byl chladný. Mechanický. Svlékl se, položil ji na záda a vstoupil do ní bez větší předehry. Jana zasténala. Cítila ho. Cítila i Marka – jak se v ní oba mísí.

Když Tomáš začal zrychlovat, Jana ho pevně objala nohama. „Zůstaň ve mně“ zašeptala naléhavě. „Jani… vždyť víš, jak to mám“ zafuněl podrážděně. „Prosím“ zašeptala a nohama ho držela ještě silněji. „Jen tentokrát.“ Tomáš chvíli váhal, ale pak s tichým zavrčením povolil...

Cítila jeho horké pulzy, jak se mísí s tím, co tam už bylo od Marka. Panika ji zalila jako ledová sprcha, ale zároveň ji zaplavilo temné, chorobné vzrušení.

Když z ní Tomáš sklouzl a otočil se na bok, usnul během pár minut. Jana zůstala ležet na zádech, nohy pevně stisknuté. Mezi stehny jí pomalu stékala směs obou mužů. Srdce jí bušilo. "Co jsem to udělala… Mohla jsem právě teď počít dítě. A nevím, čí to bude."

Slzy jí stékaly do vlasů. Byla vyděšená. A přesto – hluboko uvnitř – cítila zvrácené uspokojení. Byla plná. A vědomě to riskovala.

Další den ráno Tomáš odjel do práce už v půl sedmé, ještě než děti vstaly. Zamumlal jen krátké „Ahoj“ a ani se pořádně nepodíval. Vzduch v domě těžký a chladný.

Jana probudila děti, oblékla je a připravila snídani. Sama se pohybovala opatrně – mezi nohama stále cítila lepkavou, vlhkou přítomnost obou mužů. Než vyrazili ze dveří, rychle si oblékla kalhotky, aby nic neproteklo. Cítila se špinavá, ale zároveň zvláštně vzrušená tím tajemstvím.

Cesta do školky proběhla jako v mlze. U brány zahlédla Marka. Jejich pohledy se krátce setkaly, ale oba rychle odvrátili oči. Žádné úsměvy. Jen trapné ticho. Když se vrátila domů, byla konečně sama. Zavřela dveře a opřela se o ně zády. Sukni měla na stehnech lehce vlhkou. Stála tak chvíli, pak došla do koupelny.

Zlehka si sundala oblečení. Než vstoupila do sprchy, na okamžik zaváhala. Cítila teplo mezi nohama. Chuť na to, aby se dotkla, aby se uvolnila, aby si to znovu prožila.

Další dítě jsem nechtěla… prolétlo jí hlavou, když pustila horkou vodu. Vždycky jsem říkala, že dva stačí. Že už nechci další těhotenství, porod, noční vstávání… A teď? Teď jsem to schválně riskovala. S oběma...

Postavila se pod sprchu. Horká voda jí stékala po ramenou, prsou a břiše...zavřela oči.

Ruka jí pomalu sjela dolů mezi nohy. Byla stále citlivá, lehce oteklá a mokrá – nejen od vody. Prsty se jí okamžitě pokryly lepkavou směsí. Cítila to velmi jasně – hustší, krémovější texturu Markova semene smíchanou s řidším, slanějším Tomášovým. Všechno to bylo stále v ní, částečně vytékalo, částečně zůstávalo hluboko. Pomalu začala kroužit prsty kolem klitorisu. Byla tak citlivá, že sebou hned trhla. Každý pohyb jí připomínal, co se stalo. Jak ji Marek držel pod tou rudou sukní, jak do ní prudce ejakuloval. Jak pak vlastně donutila Tomáše, aby udělal totéž.

„Bože…“ zašeptala tiše pod proudem vody. Prsty se pohybovaly rychleji. Na špičkách cítila tu lepkavou směs dvou mužů – teplou, zakázanou, intimní. Ta představa ji dohnala na pokraj. Představovala si, jak v sobě nosí jejich semeno. Jak se to mísí. Jak se z toho možná právě teď vyvíjí něco nového.

Tělo se jí napjalo. Orgasmus přišel prudce, téměř bolestivě. Kolena se jí podlomila, opřela se čelem o studené obklady a tiše, roztřeseně zasténala. Prsty zůstaly ještě chvíli mezi nohama, mačkaly poslední záchvěvy rozkoše a roztíraly tu lepkavou směs po svých stydkých pyscích.

Když vlna odezněla, zůstala stát pod vodou a plakala. Co když jsem těhotná? Co když to není Tomášovo? Jak to sakra zjistím? A co budu dělat, když to bude Markovo...?

Následující dny byly peklo.

Jana i Marek si přísahali, že si nenapíšou. A přesto oba každou chvíli sahali po telefonu. Marek napsal a smazal desítky zpráv. Jana totéž. Nakonec žádná nepřišla. Báli se. Jedna neopatrná věta, jeden screenshot, jedna náhodná notifikace – a všechno by bylo pryč.

Když se potkali u školky, bylo to nejhorší. Na konci týdne se znovu potkali u brány školky. Stáli vedle sebe, Jana v lehkých šatech, Marek v košili s vyhrnutými rukávy. Oba se snažili tvářit přirozeně. Mluvili o počasí, o dětech, o tom, jak Klára plánuje společnou grilovačku. Ale pohledy se jim vyhýbaly. Když se náhodou dotkli rukama při předávání batůžků, oba sebou trhli jako opaření.

„Ahoj“ řekl Marek tiše. „Ahoj“ odpověděla Jana a rychle odvrátila pohled. Oba cítili to stejné – strašnou touhu i strašný stud.

Klára mezitím nadšeně domluvila společnou večeři u nich doma už na pátek. „Bude to super, dlouho jsme se neviděli všichni čtyři!“ Jana i Marek věděli, že to bude noční můra.

Ještě ten večer, ale přišel zlom.

Tomáš si šel do kuchyně pro pivo a cestou zahlédl Janin kalendář na lednici. Byla tam malá červená značka přesně na ten den, kdy se to stalo s Markem. A další značky z předchozích měsíců.

Když se vrátil do obýváku, byl bledý jako stěna. Ruce se mu třásly, když položil pivo na stůl. „Ty sis mě fakt použila?“ řekl najednou ledovým, ale roztřeseným hlasem a podíval se na ní. Jana ztuhla na gauči. „Cože?“ „Viděl jsem to v kalendáři,“ pokračoval a hlas se mu začal zvedat. „Ten den jsi měla to nebylo bezpečné...a najednou jsi mě tak hrozně chtěla v sobě?! … Ty jsi mě sakra využila, Jani. Jako nějakýho dárce spermatu!“

Jeho obličej zrudl vztekem. Položil ruce na opěradlo gauče a naklonil se k ní. „Celou dobu mi říkáš, jak ‚to nechceš, jak ‚máme dvě a stačí to… a pak najednou tohle?

• Věděla jsi přesně, co děláš? Věděla jsi to?!“*

Jana se pokusila něco říct, ale Tomáš ji přerušil ostrým gestem ruky. „Už mě to sere. Ty a ty tvoje plodné dny, ty tvoje "jen tentokrát", ty tvoje divadla. Já další dítě nechci. A ty to víš! A stejně jsi to udělala.“

Zhluboka se nadechl, jako by se snažil ovládnout, ale nepodařilo se mu to úplně. Hlas měl najednou tišší, ale o to tvrdší:

„A víš co? Teď už s tebou ani spát nechci. Aspoň nějakou dobu. Možná ani nebudu. Nevím, jestli ti vůbec ještě dokážu věřit.“ Otočil se a odešel do pracovny. Dveře za ním zapadly s hlasitým, definitivním cvaknutím.

Jana zůstala sedět na gauči. Ruce se jí třásly. V hlavě měla prázdno a zároveň příliš mnoho myšlenek najednou.

A někde hluboko uvnitř – malý, temný hlas – se ptal: Co když už to není jen riziko…?