Manžel, milenec a Jana - Nevěra 8. 💁‍♀️

Uběhlo pět týdnů, které se překvapivě rychle usadily v monotónním tempu.

Vztah mezi Janou a Tomášem byl stále chladný a vzdálený. Od oné hádky kvůli kalendáři spolu skoro nemluvili o ničem důležitém. Spali vedle sebe, ale sex mezi nimi neproběhl už více než měsíc a půl. Jana to cítila stále silněji – touhu, která v ní narůstala. Tělo ji bolelo prázdnotou. Občas v noci ležela vedle spícího Tomáše a musela se ovládat, aby se nedotkla sama sebe příliš zjevně. Chtěla být dotýkaná. Chtěla být naplněná. Ale doma to prostě nešlo. Tomáš byl uzavřený a ona se k němu nedokázala přiblížit.

Blížil se konec letních prázdnin. Jako učitelka měla Jana ještě pár týdnů volného času, než začne příprava na nový školní rok.

Marek se zotavoval pozoruhodně dobře. Už byl doma, chodil s berlemi, páteř měl stabilizovanou, ale stále musel být velmi opatrný – žádné prudké pohyby, žádné zvedání, žádné delší stání. Rehabilitace probíhala třikrát týdně a byl na ni extrémně disciplinovaný.

Klára se o něj starala obětavě celou dobu. Byla u něj skoro nonstop, vařila, pomáhala mu s mytím, vozila ho na kontroly. Ale teď už to dál nešlo.

Zavolala Janě, když ta právě dokončovala nákup.

„Jani, prosím tě… nevím, na koho jiného se obrátit. Musím se vrátit do práce, jinak mi to tam úplně shoří. Marek už je doma a zvládá většinu věcí sám, ale pořád potřebuje pomoc – občas s jídlem, s rehabilitačními cviky doma, prostě aby někdo byl nablízku, kdyby se mu udělalo špatně. Evička je přes den u babičky, ale…“

Odmlčela se.

„Mohla bys k němu chodit párkrát týdně? Aspoň na dopoledne nebo odpoledne, jak ti to bude vyhovovat. Vím, že máš prázdniny a že to není ideální, ale… ty jsi jedna z mála, které bych o to mohla požádat.“

Jana stála uprostřed parkoviště u auta a cítila, jak jí srdce buší až v krku.

„Samozřejmě" odpověděla bez zaváhání. „Pomůžu.“

„Děkuju ti. Vážně. Nevím, co bych si bez tebe počala.“

Když zavěsila, Jana se opřela o auto a zhluboka dýchala.

"Tohle je šílené." "Vím, že to není dobrý nápad. Vím to."

Přesto v ní něco temného a hladového zajásalo.

Další den dopoledne přijela k nim domů. Klára jí všechno ukázala – kde jsou léky, jaký je režim cvičení, co má Marek rád k jídlu. Pak ji objala a odešla do práce.

Když se za Klárou zavřely dveře, zůstali sami.

Marek seděl na gauči v obýváku, nohu měl nataženou na stoličce. Vypadal lépe než v nemocnici, ale pořád byl bledší a hubenější. Když ji uviděl, usmál se – tím svým starým, nebezpečným úsměvem, který v ní vždycky něco probudil.

„Takže teď jsi moje ošetřovatelka,“ řekl tiše.

Jana si stoupla do kuchyně, aby měla chvíli odstup. Ruce se jí třásly, když nalévala vodu do konvice.

„Vypadáš dobře“ řekla, aniž by se otočila. „Opravdu se zotavuješ rychle.“

„Jo. Tělo se hojí“ odpověděl Marek s lehkým úsměvem. „Ale hlava… ta je pořád stejně...“* Jana se otočila od linky.

Díval se na ni tak intenzivně, až se musela zachytit rukou. Mezi nimi viselo všechno – rudé šaty, spíž, nehoda, její poslední zpráva i slzy v nemocnici. Marek natáhl ruku směrem k ní, ale hned ji zase stáhl zpátky a tiše dodal:

„Ne. Tentokrát ne. Ještě ne...“