Manžel, milenec a Jana - Nevěra 9. 🧑‍🤝

První týden byli opravdu disciplinovaní.

Chovali se vzorně. Jana mu vařila, pomáhala s lehčími cviky, četla mu nahlas noviny, když se nudil. Mluvili o dětech, o počasí, o tom, jak se Marek zotavuje. Občas se dotkli rukama „náhodou“ – při podávání hrnku nebo při vstávání. Vždycky se oba rychle odtáhli, jako by se spálili. Napětí mezi nimi rostlo, ale drželi se.

Další týden ve středu se něco konečně zlomilo.

Napětí, které mezi nimi celou dobu narůstalo, bylo už téměř hmatatelné. Jana právě přinášela Markovi kávu a když se skláněla, aby mu ji podala, Marek se na hrnek podíval, tiše, s lehkým úsměvem prohodil:

„Když tak nad tím teď přemýšlím… vlastně za všechno může káva." "Kdybys mě tehdy v červnu nepozvala dál na kávu, možná bych tady teď neseděl a ty bys tu nestála jako anděl strážný.“

Jana se zarazila s hrnkem v ruce. Ta káva… V hlavě se jí okamžitě spustil film. Rudé šaty. Děti nahoře. Její ruce, jak si za linkou stahuje kalhotky. Všechno to šílenství, které následovalo.

Ta myšlenka, že by za celé jejich tajné dobrodružství mohla obyčejná káva, ji najednou dostala. Rozesmála se – hlasitěji, spontánněji, až musela položit hrnek, aby se nerozlila. Smích byl upřímný, trochu stydlivý, ale uvolňující.

No jasně… kávou to určitě začalo ironicky si opakovala v hlavě. Ne mými rozjetými hormony. Ne tím, že jsem si v kuchyni stáhla kalhotky jako nějaká... A rozhodně ne tím, jak jsem na něj nasedla v těch rudých šatech.... Určitě ta zatracená rozpustná káva z Tesca. To je ono. Klíčový zločinec.

„No jasně… kávou to začalo...“ vypravila ze sebe mezi záchvaty smíchu a zavrtěla hlavou. „To je jasný. Všechno zavinila káva.“

Marek se taky usmál, viditelně spokojený, že se jí podařilo rozesmát.

Po chvíli se Jana uklidnila, přisedla si k němu a položila hlavu na jeho rameno. Atmosféra mezi nimi byla najednou lehčí a volnější. Marek chvíli mlčel, jako by sbíral odvahu. Pak tiše řekl:

„Jani… můžu se ti s něčím svěřit?“

Jana zvedla hlavu z jeho ramene a podívala se na něj s něžným, povzbudivým úsměvem. „Samozřejmě“ zašeptala a lehce mu stiskla ruku. „Můžeš mi říct úplně všechno.“

Marek se lehce nadechl a pokračoval: „Poslední dobu mě trápí jedna věc." "S Klárou jsme to ještě ani nezkusili... *Co když nehoda nebo ty léky nebo prostě to všechno… udělalo své? Nevím, jestli tam dole ještě všechno… funguje. Jako dřív.“

Jana se zarazila. Slova dopadla pomalu, ale s plnou silou.

Tam dole… funguje.

Najednou jí to došlo. Nešlo o nohy. Nešlo o chůzi ani o bolest zad. Šlo o jeho... O to, jestli po nehodě, po lécích a dlouhém ležení se ještě dokáže vzrušit, milovat se.

A pak Klára… To jméno jí vždycky způsobilo malé, ostré píchnutí.. S Klárou to ještě ani nezkusili. Jeho žena, která s ním sdílí postel a život, to ještě neviděla... A ona – tajná milenka – by mohla být první, kdo to zjistí.

Pocítila prudkou vlnu něhy… a zároveň temnější, zakázanou touhu. Chudáčku… ale co kdybych byla já ta, která to zjistí jako první? Která ho znovu probudí.

Položila hrnek stranou a chvíli na něj jen mlčky koukala. Pak se tiše usmála, naklonila se a jemně ho políbila na tvář. „To se uvidí,“ zašeptala. „Ať tak, nebo tak… já u tebe budu.“