Rok hada 🐍

Poslušně hlásím, že je Silvestr. Ten zvláštní přechodový prostor mezi tím, co už mělo dávno skončit, a tím, co ještě nemá jméno. Skleničky cinkají, v pozadí hraje This Is the End a my děláme, že bilance nejsou nutné, i když nám v hlavě běží dlouhý střihový film. Ne trailer. Celovečerák. Bez titulků, zato s občasnou scénou, kterou bychom nejradši vystřihli. A já si letos říkám jedno prosté, skoro banální přání: chci pohodu. Ne výhru, ne uznání, ne korunu z Hry o trůny. Pohodu. Tu Nesnesitelnou lehkost bytí. Klid v hlavě, chuť v těle, ticho, které nedusí, ale drží. Vím, co chci. A to je, přiznejme si to, zatraceně dospělé zjištění. Pohoda není rezignace. Pohoda je luxus.

Tenhle rok měl fáze. Kapitoly jak z románu, co se tváří nenápadně, ale pak tě kousne až do krve. Byly chvíle, kdy svět zněl jako Příliš hlučná samota. Všude lidí plno, ale uvnitř ticho, co duní jako hodně špatná technopárty. Dny, kdy jsem si připadala jako postava z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Bez hlavní role, zato s přehnaným smyslem pro ironii a podezřením, že něco je špatně, jen nikdo neví přesně co.

A pak přišly momenty lehkosti. Chvíle, kdy se všechno uvolnilo a svět měl chuť Elixíru života. Smích byl snadný, tělo mluvilo dřív než hlava a já si připadala skoro normální. Což je podezřelé, ale zatraceně příjemné. Ztracení kamarádi se možná vrátili. A možná se to celé stalo Jednoho prosincového večera, kdy si člověk uvědomí, že některá přátelství nejsou mrtvá.

Amatéři jsou pro mě pořád trochu obývák, trochu nádražní hala a trochu literární bar po zavíračce. Do nového roku si tam přeju míň reakčních blogů. Fakt míň. Méně hašteření, více psaní. Méně štěkání, více vyprávění. Chci číst o prcání a o lásce, o vášni i o samotě, ale tak, aby z toho bylo cítit tělo i duše. Chci číst smutné historky, co nejsou jen Requiem za sen, a veselé texty, co nejsou jen póza. Víc Zápisků starého prasáka, co si dokáže udělat legraci sám ze sebe, a víc nadržených děv, co se nestydí za chuť, pot, fantazii a své mokre kundy. Chci číst o reálném životě, o šukání, o lidské existence, ať už je v maringotce nebo paláci. Míň poměřování pindíků, víc empatie. Míň literárního Jarmarku marnosti, víc obyčejné pravdy.

A přiznám se vám, mám jedno skromné přání. Trochu doufám, že Výlet pana Broučka skončí. Bez něj tomu tady chybí mi ona lehkost, šarm a humor. Nechci dál čekat jako v Čekání na Godota. Chci vidět návrat nadhledu, který býval samozřejmý jako Pelíšky na Vánoce. Protože bez humoru a sebereflexe se i erotika snadno změní v trapnou parodii Nebezpečných známostí. A to je škoda. Inteligence a humor jsou totiž ta nejúčinnější zbraň, kterou máme. Proti trapnosti, pýše i vlastní malosti.

A já? Já chci, aby příští rok byl víc o sexu. Ano, je to přízemní přání. A právě proto je pravdivé. O dotecích, o touze, o chuti se svlíkat nejen fyzicky, ale i z rolí, nároků a očekávání. Zároveň chci, aby se to s manželem zlepšilo. Ne zázrakem, ne scénářem z romantického filmu, ale obyčejnou prací, smíchem, sdíleným časem a ochotou být spolu, ne vedle sebe. A hlavně zdraví. To je alfa a omega všeho. Bez něj se rozpadne i vášeň, i láska, i sny. Vážte si ho, přátelé. Opravdu. Neberte ho jako samozřejmost.

A co bych ještě ráda? Milence a kamaráda. Ne spasitele, ne drama, ne další Requiem za sen. Živou bytost z masa a kostí, co umí být Mužem číslo jedna aspoň v té jedné místnosti a jedné noci. Chci být Lady of a Certain Age, která ví, že vášeň není hřích, a cítí, že Žal se odkládá, alespoň během společných chvil. Nečekám, že Až jednou potkám svého Pána, všechno se zázračně srovná. Spíš toužím po Miláčkovi s přirozenou autoritou, klidem a nadhledem. Bez teatrálnosti. Bez pózy. S tichou silou.

Přeju si epesní výlety ve stylu Drahých tet a já. Cesty bez plánů, smích, hotelové pokoje a ano, klidně i vášnivou trojku, i když se pořád traduje, že blogerky neprcají a jen sedí nad sklenkou vína a přemítají o Bytí a nicotě. Chci večery, které nebudou vonět po osamělosti Samotářů, ale po živém lidském kontaktu. Chci noci, které skončí pocitem, že jsme aspoň na chvíli Heroes, i když ráno pak v zrcadle potkáváme spíš znavené existence z Pokání.

Něco starého zahazuju. Něco si nechávám. Čeká mě pohyb, změna, pár měsíců jinde. Šuby duby, život jde dál. Trochu Na cestě, trochu Marťanská kronika. Trochu útěk, trochu návrat k sobě. A třeba se mi podaří přehodit výhybku. Třeba se brzy vrátím do rodné hroudy. Budu si zase u Malše vychutnávat smažák, koukat na vodu, která nikam nespěchá, a datlit své prasácké texty u Datla. Po tom mé srdce touží.

Sobě přeju odvahu být i dál pravdivá. I směšná. I nedokonalá. Vám přeju víc psaní než pózování, víc doteků než soudů, víc chutí než strachu. Serte na Pýchu i předsudky. Ať nejsme jen postavy v Hledání ztraceného času, ale ať ten život fakt žijeme, ochutnáváme ho, občas se v něm umažeme a nelitujeme. Náš čas není neomezený.

Ať je ten nový rok lidský. Ať má koule, špínu za nehty i smích v koutcích. Ať stojí za to. Kašlete na image. Žijte, milujte, prožívejte. A neberte lásku, zdraví ani blízkost jako samozřejmost. 🖤

Pour la paix. Pour le plaisir. 2026.