Tvl jsem se nas*la

Si tady teď vyleju kousek frustrace. A jsou vítány všechny komentáře poplácávající po ramínku ve smyslu "jo, je to debil".

Sedla jsem si do jedné hospůdky. S cílem udělat nějakou práci, a ano, trošku prokrastinovat, tak nějak všechno dohromady.

Najednou za mnou přijde polekaný chlápek, že má obavu, že má něco v oku, jestli se mu na to nemůžu podívat, no jako jsme bližní, má drobný problém, prozkoumala jsem mu oko, že tam nic nevidím. On mi poděkoval, a představil se jako Karel. Přišlo mi to divné. Na můj podezřívavý pohled se přiznal, že to byla finta, že se mnou chtěl navázat kontakt.

Já jsem jednak nechtěla navazovat žádný kontakt, prostě obecně. A taky mi není dvakrát příjemná situace, kdy mě někdo nachytá na obyčejnou lidskou slušnost. Takže jsem řekla jen hm, hodila nezúčastněný úsměv, a vrátila se ke své práci. Ovšem teď nastupuje úporné opilecké omlouvání. Nestojím o opilecké omlouvání, a dále jsem onomu muži nevěnovala pozornost. Stále se omlouval a kecy o tom, jak se mu líbím, a opět omlouvání. Nevěnuju pozornost. Už jsem se s tím párkrát setkala, nemá smysl to řešit. Opilci prostě jedou mantru omlouvání.

Ok, dal mi pokoj. Hurá.

Za chvíli mi na stole přistál drink. Od číšníka, že mi to posílá Karel. Říkám číšníkovi, že o tohle nestojím, že tohle neberu, ať si to odnese. Číšník pokrčil rameny, ať to klidně nechám. Dobrý, tohle už mi teda trochu vadí, ale opět neřeším, není potřeba. Občas se to prostě děje. Drinku si nevšímám.

Zvedám se k odchodu, jdu zaplatit svou útratu. Číšník říká, že moje útrata je zaplacena. Že to platil Karel. Že to myslel jako omluvu.

Tak ... to už mi teda přijde moc. Říkám číšníkovi, že je mi jedno, co platil nějaký Karel, že já si jdu zaplatit svůj účet. Říkám to dost rázně. Číšník krčí rameny, on má účet uzavřený. Dám mu tam pětistovku, ať si s ní dělá, co chce. Nevím, jaká je moje útrata, tipuju kolem 250 Kč. Ale už jsem vytočená, nějaké peníze jsou mi jedno.

Doháje, jako vážně? Číšník vidí, že sedím sama. Že se s nikým nebavím. Tohle se fakt jako smí?

Podotýkám, že jsem tradiční žena, a považuju tak nějak za bonton, že když se jdu setkat s nějakým mužem, že útratu za kafe, čaj, nebo třeba pivo, platí on. Jsem sice připravena zaplatit si "svoje", ovšem kdyby mi to muž na prvním setkání dovolil, tak u mě končí. Nemám na to nějaké zdůvodnění, je to pouhý pocit. Ale to není pointa.

Pointa je - jak si může dovolit nějaký muž za mě platit moji útratu, když s ním nemám nic společného? Jak si může dovolit číšník přijmout platbu za můj účet od někoho, kdo tam prokazatelně není se mnou???