Méně je mnohdy více

Pořád se mě někdo ptá, jestli jsem horňák nebo dolňák… Ach, tyhle škatulky. Já to mám prostě jinak.

Je tu milion různých galerií, kde jsou hezké fotky, ošklivé fotky, detailní fotky. To hlavní, co mě bere, se děje úplně jinde okolo. A právě tam platí to starý okřídlený: méně je mnohdy víc.

Popsat si nebo představit si ideál krásy je vlastně nemožná činnost. Celé to na mě působí jako celek, kdy vše dává smysl. Například nos. Velký, trošku křivý nos, který dává obličeji tu správnou jiskru, která mě v mé hlavě láká přiblížit se. Velká pusa plná zubů, která kouzlí úsměvy a láká po rozesmání i ochutnání. Klíční kosti, které jen nenápadně nakukují z lemu trička, jako zabalený dárek pod stromečkem.

Bradavky, které ledabyle odpočívají pod svrchním oděvem. Ty víš, že tam jsou, já vím, že tam jsou, ale děláme, že ne. V tu chvíli se ze slušnýho chlapa v mojí hlavě stává někdo, kdo by nejradši jen zašeptal: „Proč to máš ještě na sobě?“ Ramínko podprsenky, co vykoukne tam, kde by „nemělo“. Špatně učesané vlasy po dlouhém dni, dolíčky nad zadkem, pihy rozházené po kůži jako souhvězdí, které se chce člověk učit nazpaměť.

Tohle jsou věci, které by se daly pojmout jako zbytečné detaily. Pro mě je to naopak úplně všechno. To, co je mimoděk naznačeno. To, co láká k průzkumu. To, co spouští chtíč i zvědavost. Chvilka, kdy se zasměje tak, že můžeš spočítat zuby. Moment, kdy se ohne pro hrnek a triko na zádech na vteřinu naznačí obratle. Když si stáhne vlasy do culíku. Když se začte, až se jí zkřiví obočí. Nic z toho není zamýšlené jako erotická póza – a právě proto to funguje nejlíp.

Méně odhaleného často znamená mnohem víc chtěného.

A možná máš na sobě nějaký detail nebo chybičku, kterou nemáš ráda, nebo ji ani nevnímáš. Ale někteří z nás z toho šílí. 🙂