Dopisy Volze vol. 2

Pamatuješ, jaks mi tehdy říkal, že tohle jsou asi poslední rumový pralinky, který mi neseš, protože se už nebudou vyrábět? Já si to pamatuju. Dodnes. Nejdřív trochu rozpouštěné napodobeniny čokolády na jazyku, pak špičkou jazyka křupnout krustu, chuť tekuté náplně v puse a na špičce jazyka drsný povrch cukrových krystalů uvnitř pralinky. Myslím, že to bylo někdy na konci jara, kdy jsou občas taková ta předletní horka, ale to už se to mezi námi sralo. I když tahle doba byla celkem dlouhá a drsná, přesto se mi v souvislosti s Tebou vždycky vybaví to dobré, co jsme spolu zažili.

To byla totiž jediná doba v mém životě, kdy „jsem byla v pořádku“, byla jsem přijímaná, taková, jaká jsem, a opravdu jsem makala ze všech sil na tom, abych dělala všechno správně, abych byla nejlepší verzí sebe sama. Měla jsem pro koho. Od té doby, co nejsme spolu, to jde se mnou do háje. Subjektivně i objektivně. Pořád se snažím ten sešup zastavit a oprostit se od toho, že je můj život čím dál větší průser. I když se pořád rvu ze všech sil, chci obrátit kormidlo a poslat se do lepšího směru. Být verzí sebe sama, jakou teď potřebuju. Být v pořádku, cítit se v pořádku. Zamotals mi hlavu tehdy, cítila jsem se jako královna všech moří, holka, který konečně dal život to, co si zaslouží.

Ty pralinky nakonec přežily náš vztah o půl roku, ale já už jsem si je od té doby, kdys mi je přinesl naposled, nikdy nedala. A už si je ani nedám, odešly z mého života spolu se Tebou. Může mě těšit jenom to, že už ani Ty je jiné nedoneseš, přestože s ní určitě děláš věci, které jsi dělal i se mnou a nepochybuju o tom, že i když už jsi s jinou a jinde, stejně mě tady čteš. Denně chodíš po zahradě okolo stromů a keřů, které jsem sázela a obstarávala, možná už při tom ani nevnímáš, že tam po mně zbyly, stejně jako spousta jiných věcí, kterými jsem se do Tvého života otiskla. Nevyhnutelně. Tak jako kus z Tebe zůstal ve mně a u mě.

A najednou mi to došlo. Celá ta absurdita té situace, moje snění o Sally a Bleskovi, jak jedou blatník na blatník serpentinami, že vlastně žiju tak, jako bych si měla zítra ráno zabalit kufr, odpoledne jet za Tebou a v sobotu bok po boku s Tebou objevovat Prahu, tak jak jsme to spolu dělali. No, rozum ví, že nepojedu, ale duše se chová jinak. Ta ještě nepochopila. A tak jsem to na sebe pustila, vydala jsem se do světa, ve kterém jsme se nerozešli. A všechno se to na mě vyvalilo. Ty nekonečný scény. Scéna kvůli tomu, že nechci ve dvě v noci na pondělí hodinový sex, protože za tři hodiny vstávat a po dvou hodinách za volantem mě čeká fucking monday v práci, kde jsem dva týdny i s cestou. Třeba. Pak miliony jinejch. A pak scény kvůli tomu, co jsem posrala já. Noc, kterou jsem prospala na zemi u topení, kde jsem usnula pláčem po jedné z našich hádek. Hodiny na silnici, díky kterým mám pokaždý lehkou nevolnost u sjezdu na Ševětín. Ale taky Praha podepsaná vzpomínkami na každém rohu. Výhled na Karlov přes Nuselák. Gröbovka. Beatles. Filmy, na který by mě nenapadlo se podívat a geniální Jo Nesbø. Nedělní svíčková a dort s ovocem a želé nahoře, který jsem od té doby nepekla. Nekonečnej sex, kterej to pravděpodobně celý lepil tak dlouho dohromady, protože jsme oba závisláci. Moment na nádraží, kdy jsem se do Tebe znovu zamilovávala po tom, cos mi ublížil, a Tys tam spřádal fantazie o tom, jak bys ojel ani ne dvacetiletou holčinu, kterou jsme tam potkali, a mně šel pláč nahoru krkem. Nevyplakaný slzy v krku, na který už jsem byla zvyklá. Nekonečný noční litanie o bývalce, které Tě nepřešly ani po pár letech vztahu. Můj život jako doplněk toho Tvého. Můj život, kterej se teď dusí jako studenej diesel. Život, kterej ze mě těch pár let s Tebou úplně vysálo.

Ne, nebrečím nad tím, Tys mi to neudělal. To já jsem si to udělala, nechala jsem si to udělat, protože tohle byla přesně cena, kterou jsem byla ochotná zaplatit za to, jak jsem se s Tebou cítila. Naštěstí mi pak došla měna a další devizy nebyly, takže teď už platí za Tvou spokojenost jiná. Možná i Tebe život obrousil a je z Tebe chápavý láskyplný partner a milenec snů, protože oblbovat holky sexem je Tvoje královská disciplína. Pravděpodobně jí říkáš ty samý historky a kecy, cos říkal mně. Za ni tiše doufám, že aspoň ty kecy o bývalce Tě přešly. A třeba je to ještě úplně jinak, že i Tebe ten život semlel a přetavil do někoho jinýho, než jsi byl se mnou. Ale dole v břiše tak nějak cítím, že ty základní věci se nemění. A taky, že už je fakt nejvyšší čas poslat Tě s vodou po Vltavě. Vím, že už jsem něco takovýho psala. A ne jednou. Ale neztrácím naději, že jednou to bude naposledy, že nechám spát to, co je mrtvý. Tiše doufám, že to naposledy, je teď.