Jako diabetik v cukrárně

Dnes jsem tady na Am zažil zvláštní gastroňadrycký zážitek, aniž bych opustil židli. Žádná marketingová akce administrátorů. Žádné tematické zadání.

Prostě se ženy rozhodly samy.

Jedna po druhé začaly přidávat fotky svých prsou. Dobrovolně. Hrdě. S lehkým úsměvem, který sice není vidět, ale cítíte ho mezi pixely.

A já najednou stál uprostřed digitální cukrárny.

Každá uživatelka přinesla svůj vlastní dezert. Bez filtru korporátní estetiky, bez profesionálního světla, bez stylisty. Jen telefon, foťák, odvaha a kus sebe.

Ta rozmanitost je omamná. Velká, ještě větší, překvapivě přirozená. Kulatá jako kopečky zmrzliny, měkká jako čerstvé pečivo, hrdě nesená i lehce podepřená. Bradavky jako podpisy, drobné, výrazné, tmavší, světlejší. Dvorce jako rámečky obrazu, hladké i příjemně hrubé s různě velkými výstupky.

A já scrolluju a cítím se jako diabetik v cukrárně.

Měl bych být rozumný. Měl bych si říct: „Podívej, Snílku, klid. Jeden věneček stačí.“ Jenže tady žádný limit není. Každé další potáhnutí prstem přinese nový zákusek.

Nejde jen o velikost. I když přiznávám, velké porce mě vždycky fascinovaly. Jde o tu odvahu. O to, že si ženy samy řeknou: „Takhle vypadám. Tohle jsou moje prsa. Tohle je moje tělo.“

A já, jemný konzervativec s duší tulivého medvídka, tam sedím a obdivuju to s téměř nábožnou úctou.

Moje sexualita je vlastně směšně jednoduchá. Nepotřebuju cirkus, nepotřebuju akrobatické sestavy. Mně stačí blízkost. Teplo. Měkkost pod dlaní. Hlava položená na polštáři, který dýchá.

Když to tak po sobě čtu, zním jako muž, který by měl místo testosteronu produkovat kakao.

Občas si říkám, jestli nejsem tak trochu „žena v mužském těle“, protože mě víc než výkon zajímá něha. Víc než dobytí mě zajímá dotek. Víc než trofej mě zajímá spojení.

A prsa… ta jsou pro mě symbolem toho všeho.

Nejsou agresivní. Nepředstírají. Prostě existují. Jsou měkká, přirozená, někdy trochu neposlušná, někdy dokonale sebevědomá. Každá žena, která tu fotku přidala, vlastně říká: „Podívej se. Ale dívej se hezky.“

A já se dívám hezky.

S úsměvem. S lehkým vzrušením. A s vědomím, že i když mám chuť na všechno, nejvíc mě stejně těší ta možnost obdivovat.

Možná jsem diabetik v cukrárně. Ale jsem šťastný diabetik.