Taťka vs. playboy amatér

Přemýšleli jste nad tím, jak propastný rozdíl bývá mezi realitou a zdejší "realitou"?

Málokdo z nás si zveřejní profilovku s obličejem. Jedem v anonymním režimu. Je lepší, aby nás nikdo nepoznal. A když si pak s někým zabředneme do hovoru, přemýšlíme nad tím, zda poslat foto jako první, nebo na ni počkat, abychom případně mohli alibisticky utnout konverzaci stylem "Tyjo, čau Tondo, hele, my se známe, raději ti neřeknu, kdo jsem já, ať se necítíme trapně, až se potkáme." A co třeba "Ahoj Maruš, ty znáš teda sice mou ženu, ale to nevadí, ne?"

A proč? Stydíme se za to, jak se tu prezentujeme? Otevíráme tu třináctou komnatu, kterou bychom v realitě nepřiznali? Chováme se tu tak, že bychom se za sebe styděli "tam venku"?

A co teprve naše životní lásky. Naši partneři. Co kdyby se přihlásili, začali se s námi bavit. Nejprve nenápadně, pak ale hodně otevřeně. Popisujeme tu své touhy a sny a tvrdíme, že "doma to prostě nedostanu". Řekli jsme si ale o to?

Tak si teď představte - kdyby na vás narazila vaše polovička, anonymně jste si psali ... než na to přijdete ... zkuste si popřemýšlet - styděli byste se za sebe? Nebo by vaše drahá řekla jen něco ve smyslu "Ano, drahý, já vím, že jsme se bavili o tom, že ti to nemohu dát ... daří se ti najít?"