Když víte, že vše byla jen lež

Snad každý někdy zažil onen pocit štěstí, když se zadíval do očí, které se v tu chvíli pro něho staly těmi jedinými na světě. Miloval každý střet s jejich pohledem a když k němu přibyl ještě úsměv, byly to nezapomenutelné chvíle naplněné štěstím. Je krásné v takových chvílích stoupat na pomyslný životní vrchol a cítit se neskutečně šťastně a připadat si jako bůh na Olympu. I já takové pocity zažil. Zažil jsem je díky oné dívce, o které byly moje předchozí povídky o Kotěti a ďáblu. Ano, díky Kotěti jsem vystoupal na onen pomyslný Olymp života a to i přes to, jak absurdní to bylo nejen díky věkovému rozdílu, který mezi námi byl. Pokud by bylo pravda možná jen z poloviny vše to hezké, co jsem si o oné dívce z počátku myslel, měl bych neskutečné štěstí, že na pouti svým životem, jsem potkal právě ji, že by mne, byť jen na chvíli milovala a věřila, že naše životní cesty mohou být spojeny a naše životy mohou být bok po boku šťastné. Krásná představa, která kdysi hřála, dnes je jen pouhou sci-fi vzpomínkou na nenaplněné touhy a připomínkou bolesti, kterou vyvolala, když mne z onoho pomyslného Olympu srazil ďábel, jehož zbraní se stala lež. Lež, která zasadila hlubokou ránu do mé mysli a především navždy mému srdci. Šlo by zcela jistě napsat o tom všem mnoho řádků, neb myšlenek je spousty a snad nikdy neutichnou. Občas se zdá, že odchází a s jejich odchodem utichá ona bolest srdce, ale vše se pak zase vrací. Tak strašně moc bych si přál vidět jen to dobré, uchovat krásné vzpomínky na ty krásné chvíle. Ale byly vůbec a existovaly, jde o nich říci, že byly krásné, když byly od začátku komplet postaveny na lži? Jak má člověk věřit v dobro, krásy okamžiku a podobné příjemné věci, když skutečnost mu ukázala přesný opak. Jak věřit slovům opakujícím se týdny, že žena nemá někoho ráda a vyhýbá se mu, když nakonec vidíte, jak po pohádání se s vámi s oním dotyčným zpívá, paří a je veselá a to i přes skutečnost, že s vámi se jen pohádala a onen dotyčný ji měl opakovaně ublížit i fyzicky a proto se mu prý pokaždé vyhne a nikdy s ním nekomunikuje. Jak věřit slovům, že někdo další pro ni již nic neznamená, když každý útěk od vás končí návštěvou onoho nezajímavého člověka. Jak může ona žena chtít po vás důvěru, pochopení a podobné cnosti, když váš společný vztah, je jedno zda kamarádský, partnerský či jiný, začne stavět na lži ? Jak snadné bylo pro ni nabídnout druhému štěstí, na oné nabídce si pozvednout vlastní ego, polechtat to ego dotazy, zda je skutečně tou osobou, co pro dotyčného udělala v jeho životě to top. Vyslechnout všechnu tu chválu a obdiv za její nabídku štěstí, vše to přijmout s úsměvem a bez jakékoliv pochybnosti i přes vědomí, že to vše je lež, že žádná taková nabídka neexistuje, že to je jen hra na to si dokázat, že ona pro někoho tolik znamená. Vzápětí to pro tu samou dívku znamená tak málo, že je ochotna to vše okamžitě spláchnout do kanálu, že by to u spadaného listí nedokázala lépe ani ta největší průtrž mračen, ani ta největší bouře všech dob. Jak pak věřit dotyčnému člověku, že jste pro něj někdy něco znamenaly, že vás má rád, či dokonce, že byla byť malinkatá chvíle, kdy vás miloval ? Kde vzíti sílu a chuť na pozvednutí oněch krásných chvil, když cítíte, že ony chvíle byly jen obrovský klam, postavený na ničem a od počátku na lži? Za dobu, co jsme se znali, dnes již ani nedokáži a vlastně ani nechci napsat, za dobu, co jsme byli spolu, se stalo spousty skutečností, které nás životem provázely. Některé byl veselé, jiné méně a některé pravým opakem veselosti. Stejně tak jako tomu bývá i v jiných životech jiných lidí. Dále mne provází spousty vzpomínek na ony prožité chvíle, na spoustě míst cítím přítomnost oné dívky a vidím její úsměv. Sám nedokáži říci, zda to pro mne něco znamená, nebo to pro mne neznamená již vůbec nic. Jen vím, že při všech těch pocitech a vzpomínkách cítím neskutečné prázdno …