Příběh ze šuplíku

Dnes jsem si vzpomněl na jednu historku, která se mi stala před spoustou let. Tenkrát jsem byl voják základní služby v Klecanech. Byla to kasárna kousek od Prahy. Měl jsem štěstí, že mě přidělili na telefonní ústřednu. Pravidelně jsem spojoval hovory dovnitř i ven.

Jednou tam volala z vojenské nemocnice nějaká sestřička — nebo to bylo možná naopak a někdo chtěl spojit s konkrétním oddělením ve vojenské nemocnici. Jak to přesně bylo, už si nepamatuju; bohužel už ani její jméno. Ale nějak jsme se zapovídali, a pak jsme si začali volat a povídat. Byly to hodinové rozhovory, které se každým hovorem prodlužovaly, a my jsme si pořád měli co říct. Pamatuju si, že jsme si takhle povídali nejednou celou noc.

Jednoho hezkého dne se rozhodla za mnou přijet — měli jsme se poprvé vidět. Nebudu lhát, byl jsem jak na trní a ještě pěkně nervózní. Přijela vážně nádherná holka. Jenže jak jsme si toho napovídali tolik, já už jsem měl v hlavě vysněnou její podobu. A pochopitelně úplně jiný typ, než byla ona.

Nemohl jsem to tenkrát překousnout. A poslal jsem ji domů. Když to kluci viděli, nedokázali to pochopit. Ale i když to byla vážně krásná holka, bral jsem jako zradu osudu, že vypadá jinak. Byl jsem tenkrát strašně zklamaný. 🫣🤣 Už jsem jí pak nikdy nezavolal.

Dnes je to historka, která mi připomněla, jaký jsem byl tenkrát tele. Pokud to čirou náhodou čteš, tak se ti s obrovským zpožděním omlouvám.