Zápisky ze života 1/2012

Během posledních pár dnů a týdnů jsem toho zažil opravdu hodně. Někdy se mi zdá, že jsem sám hlavní postavou v nějaké tragikomedii od mladého začínajícího režiséra z Turkmenistánu. No, tak do toho! Vánoční čas a samotné Vánoce přinesly mnoho nečekaných zážitků v podobě večírků, flámů a všelijakých bohapustých chlastaček, pod heslem: ,,Jsou přece ty Vánoce"! Jeden flám se perfektně vydařil. No, on to vlastně nebyl flám, ale pohřeb. Zemřel mi můj velmi drahý kamarád, kolega a neskutečný humorista, dlouholetý divadelník, herec, prostě Pábitel. A my, co jsme ho znali jsme byli jeho náhlou smrtí tak otřeseni, že jsme v záchvatu jakési sebeobrany si mysleli, že je to opět jeden z jeho kousků a mistrnných kanadských žertů, které jsme si po celý život prováděli. Naše skupina přátel, kam patřím již dvacet let si prostě dělá legraci ze všeho, ze všech a vždy. Nic nám není svaté a cizí. Žijem život po minutách, když jsme spolu. Tak tedy, vraťme se k onomu smutnému dni. To, že opradu umřel, jsme si uvědomili až v kostele. Někteří z nás jsme do něj raděj dloubli, abychom se ubezpečili, že je opravdu tuhej. Farář začal obřad a po kostele se nesla zvláštní ozvěna, takové, puk, puk.... Byly to špunty z příručních butilek, které jsem si všichni pro jistotu vzali, kdychom potřebovali anestetikum. Poslouchali jsme slova, varhany a dívali jsme se po sobě a pili slivovici a všichni jsem se začali usmívat, protože jsme v duchu vzpomínali na rošťárny, které jsme spolu vyváděli. Farář byl asi spokojenej, že mu jeho slova vycházejí, protože mohl vidět asi dvacítku lidí, jak jim tečou slzy po tvářích a nahlas lkají s obličejem v dlaních. To jsem si zrovna uvědomil ten krásný paradox, že kostel, ve kterém má pohřeb, byl před pěti lety svědkem něčeho nevídaného a zároveň neslýchaného. Zesnulý kamarád se tehdy rozhodl, že vlastně chtěl jít za mlada na kněze studovat teologii, ale kvůli divadlu a ženským nešel. Inu vzal si tehdy na sebe snad kostým kardinála z divadla, no vysoká hodnost to byla a vypravili jsem se ku kostelu. My ostatní jsme zaměstnali faráře nějakým důležitým rozhovorem a on, Svatý muž se procházel po kostele, žehnal stařenkám, dokud za ním nepřišla mladá dvojice, že mají domluvenu schůzku s farářem ohledně svatby. A nebyl by to on, kdyby netrval nejdříve na zpovědi. Samozřejmě začal s mladou slečnou. Co si oni dva ve zpovědnici řekli, nám dodnes zůstalo utajeno. Víme jen, že mladý pár má dnes krásné dítě a mladí manželé jsou spolu velmi štastni. Jakoby jim opravdu požehnal sám Svatý otec. Jen faráři bylo potom velmi podivné, když k němu chodili i z jiných farností ke zpovědi za otcem Spiritiem. To jméno si báječně vymyslel. Nomen omen. Ale vraťme se k samotnému obřadu. To už jsem byli slivovicí a veselými vzpomínkami natolik rozjařeni, že jsem se již smáli nahlas, popíjeli již zcela veřejně a spíš než pohřeb to připomínalo veselou svatbu. Naštěstí tam bylo i několik abstinentů a vyléčených alkoholiků, kteří nás srovnali a my se vidali za smutečním průvodem na hřbitov. Sychravý vzduch, mlha, smuteční průvod a vesnická kutálka nás trochu uklidnila. Ne však na dlouho. Je zvykem, že když se rakev spustí do hrobu, tak pozůstalí hodí na rakev květinu a trochu hlíny. Už přesně nevím, kdo z jeho vnuků to byl, ale hodil mu na rakev jeho oblíbenou placatku slivovice. Chtěl svému dědečkovi na poslední cestě dopřát trochu té radosti. A taky že dopřál. Ne jen, že to byla rána jak z děla, když dopadla placatka na dřevěnou rakev, takže všichni okamžitě zpozorněli, ale vystresovaná matka tomu klukovi uštědřila takový pohlavek, až mu spadla čepice. A hádejte kam... A ten nešťastník se ji rozhodl zachránit, takže druhá, naprosto větší rána se ozvala, jakmile doskočil svýma polobotkama od Bati na víko rakve. To už nevydržel nikdo a kromě faráře byli v pase zlomení všichni. Někteří si sedali na hroby okolo, protože to smíchy nevydrželi a váleli se po nápisech ,,zde odpočívá v pokoji". Vnouček se silou vůle drápal z hrobu ven, ale jak mu to klouzalo, tak pořád padal, jeho matka šílela a volala o pomoc, až mu pomohl farář, kterej tam za ním zahučel taky. V tu chvíli nebyl na pohřbu nikdo, kdo by stál normálně. Korunu tomu nasadila jedna babka, znáte je, jsou na hřbitově pořád, co byla na drhém konci, takže přesně nevěděla, co se děje, ale pohled na faráře v hrobě jak zápasí s nezletilcem a matku hysterku volající : ,,Bože pomozte jim někdo" a asi třicet lidí, jak se válí po náhrobcích okolo, tak ta babka zahodila berle a běžela tempem Zátopka v nejlepší formě a řvala na celý kolo: ,,Armagedon je tady, armagedon a sodoma je tady, uáááááááá" No, po čase se vše uklidnilo, faráře jsme vytáhli, kluka taky, kamaráda jsme zasypali hlínou a šli se všichni opít. Za týden jsem se na hřbitov vrátil, zapálil svíčku a umělou kytku v bílém sněhu zalil červeným vínem. Obrátil jsem oči k nebi a zařval: ,,Derniéry byly vždycky Tvoje, Honzoooo!"

A tož tak, to je všechno. Příště zas třeba o tom, jak jsem slavil Silvestra o den dřív.