Vlčice samotářka

Říkal tu někdo, že už dlouho nebyl fňuk blog? Tak prosím. Obětovala jsem se. Tady ho máte.

Člověk se večer dokodrcá z kanclu na hotel, bez duše, bez šťávy, bez poslední kapky pozitivní energie. Zaleze rovnou do horké sprchy a snaží se ze sebe smýt makeup a hlavně to nahromaděné zhnusení z celého toho vyjebaného dne. Ze všech těch meetingů, kde se hodiny mluví, aby se neřeklo vůbec nic. Ze všech těch deadlinů, které hoří už od rána. Ze všech těch byrokratických sraček, co se tváří důležitěji než lidský život, spánek a zdravý rozum. Z ředitele, který z každého hovna dělá událost století.

Pak vylezete, sednete si na tu obří hotelovou postel a jen tupě civíte před sebe. Ticho. Jen hučení ventilátoru z koupelny a zvuk aut projíždějících pod okny. Cizí pokoj. Cizí město. Cizí večer. A najednou to na vás lehne. Ne ani tak únava, jako spíš taková zvláštní vyprahlost. Prázdno, které není fyzické, ale leze někam pod kůži.

Říkám si, jak by to asi řešil chlap. Nejspíš by si vytáhl pivko z minibaru, našel si nějaké porno, vyhonil si a pak si pustil seriál, u kterého by do půl hodiny vytuhl. Účelné. Přímočaré. Funkční. Takové chlapské pragmatické řešení.

Jenže já nemám chuť na porno. Čím jsem starší, tím je pro mě těžší najít nějaké, které by nepůsobilo uměle a opravdu mě bavilo. Nemám chuť ani na takový ten čistě účelový sex, co sice zaměstná tělo, ale duši nechá dál sedět na kraji postele a civět do zdi. Nechci jen něčí ruce. Nechci jen péro. Nechci jen vyplnit večer. Chci pozornost. Chci návaznost. Chci ten pocit, že na druhé straně je někdo, komu na mně opravdu záleží.

Takové to, když se s někým toká. Když si píšete od rána do noci. Když si posíláte každou kravinu, co vás během dne napadne. Fotku předražené bagety, debilní poznámku z porady, unavené selfie z výtahu, vtip, který by nikdo jiný nepochopil. Když spolu probíráte úplné ptákoviny, práci, rodinu i věci, které bychom normálně nikomu neřekli. Když v tom je lehkost, zvyk, blízkost, kamarádství i touha. Když se to občas přelije do flirtu, do napětí, do slov, co už nejsou úplně nevinná, ale pořád to celé stojí hlavně na tom, že vás ten druhý chce i jako člověka. Nejen jako čistě masturbační pomůcku.

A tady bývá ten vtip. Najít někoho, kdo by s vámi chtěl spát, je v zásadě jednoduché asi jako otevřít ledničku. Najít ale někoho, kdo vám chce dát čas, pozornost, soustavný zájem a kus svého večera, to už je úplně jiná disciplína. Někdo by vám to možná i chtěl dát, ale nemůže. Někdo nechce. A pro někoho jste lákavá jen do postele.

Tak tam sedíte na té hotelové posteli jak nějaká unavená vlčice samotářka. Ne proto, že by o vás nebyl zájem. Ten by se našel. Jen ne v té podobě, po které člověk zrovna touží. Protože ten typ zájmu, který opravdu chcete, je dneska nedostatkové zboží. Skoro podpultovka.

Někdy totiž nechybí sex. Někdy chybí někdo, kdo by se večer ozval jen proto, že chce. Kdo by vás chtěl slyšet. Kdo by chtěl být u toho, i když se zrovna neděje nic rajcovního, velkého ani zajímavého. Jen jeden dlouhý, debilní, náročný den a žena, která už je ze všeho tak trochu semletá a přesto by ještě ráda někam složila hlavu. Aspoň obrazně.

A to je na tom možná celé to nejvíc frustrující. Že ve světě plném rychlých nabídek, okamžitých vzrušení a erotiky všude kolem je pořád zatraceně těžké najít někoho, kdo by uměl nabídnout to nejintimnější ze všeho. Svůj čas. Svou pozornost. Někoho, kdo by vám rád vyprášil kožich, ale zároveň byl i ten každodenní parťák. Protože péro seženeš skoro vždycky. Ale člověka, co se ti chce opravdu věnovat, to už je dneska luxusní zboží.

P.S. Aktuálně bych ocenila někoho, kdo umí pohladit po duši, po zadku a poškrábat lopatku. Ideálně v tomto pořadí. Ale nejsem dogmatik. 😃