Bez sexu nežiju

Nedávno si mi pod blogem jeden nešťastník posteskl, že by dal cokoli za pořádný hlasitý sex a vlastně v dnešní době i za sex jako takový. Odpověděla jsem mu svou klasickou mantrou: „Když už sex, tak jedině pořádný!“ Načež mi v soukromých zprávách přistála břitká metafora od kolegyně Sklerotičky: „Úplně tě vidím na poušti, jak se plahočíš vyprahlou pustinou, někdo ti nabídne doušek vody a ty řekneš: ne, já radši Colu...“

Zní to sice poeticky, ale má to jeden háček: Sex pro mě není voda.

Pojďme si to ujasnit. Kdyby šlo o život a já se fakt plahočila pouští, klidně se napiju i z kaluže pochcané od velblouda, jen abych přežila. Ale sex? Erotika? Nadrženost? To pro mě není základní biologická potřeba, bez které do týdne zkolabuji. Není to kyslík. Přežiju bez toho a svět se nezboří.

Nejsem asketa. Naopak sex opravdu miluju a dokážu být nadržená jako zvíře, ale nejsem ochotná ho degradovat na nějakou nouzovku jen proto, že „už je dlouho ticho“. Pro mě bez výjimek platí, že lepší žádný sex než špatný sex.

Nudný nebo odpracovaný sex je pro mě mnohem horší než měsíc celibátu. Žádný sex je pro mě neutrální stav, čistý stůl. Ale mizerný sex? Ten mě emocionálně vycucne. A klidně do toho počítám i sex s někým, ke komu necítím přitažlivost. Někdo by řekl „tak to zkus, třeba tě to překvapí“, já říkám: proč, když na něj nemám chuť?

Je to jako jít natěšený do špičkové restaurace a dostat na talíř oschlý blaf, to radši zůstanu o hladu a počkám si na pořádný šťavnatý steak. Ne, díky. Nepůjdu s kýmkoliv jen proto, abych si odškrtla, že "něco bylo". To si raději počkám na ten moment, kdy bude nálada, správné podmínky a hlavně ten správný protějšek.

Jenže zatímco já si tu zmlsaně vybírám, vím, že pro spoustu lidí je sex skutečně alfa a omega bytí. Jsou lidé, co se můžou skoro zbláznit, když nemají sex aspoň 5× týdně. Jsou podráždění, smutní, frustrovaní a jejich nálada klesá k nule, pokud nejsou ukojeni. Pro ně není sex jen příjemný bonus, ale zdroj radosti, blízkosti, uvolnění a jedno z hlavních měřítek spokojeného vztahu i životní spokojenosti. Mnohdy to nejzásadnější. A tady začíná ta opravdová tragédie, o které se na Amatérech dočtete v každém druhém vlákně.

Chápu to. Pro někoho je frekvence sexu jediný hmatatelný odraz kvality vztahu. Není-li sex každý den, není vztah v pořádku. Berou to jako potvrzení vlastní hodnoty, jako lék na úzkost, jako motor, co je drží nad vodou, jako to nejlepší uspokojení. Pro tyhle lidi je Sklerotiččina metafora o poušti realitou. Bez sexu umírají žízní.

Jenže co když ve vztahu jeden chce pořád a druhý méně? Kdo se má sakra přizpůsobit? Má se ten s nízkým libidem tzv. hecnout a odmakat si to jako šichtu v dole? Nebo má ten nadrženější krotit své chutě, dokud mu nezplesniví mozek?

Někdo řekne: „Tak si vyhoní, ne?“ Jenže masturbace je jen mechanická údržba. Nenahradí ti tu blízkost, ten pocit, že po tobě někdo opravdu touží, že tě chce teď a tady. Nic nebolí víc, než když někoho miluješ, ale máš pocit, že po tobě dostatečně netouží i fyzicky. Že jsi pro něj spíš jen už spolubydlící. Ležíš vedle něj, on spokojeně chrní a ty koukáš do stropu a cítíš se jako přejetá prašivka.

A na druhé straně barikády sedí ten, kdo „by měl chtít“, ale nechce. A ví, že by měl. A o to víc ho to sere. Protože sex z povinnosti je nejrychlejší cesta k tomu, jak si ho definitivně znechutit. Protože čím víc se do toho nutíš, tím víc se ti to zhnusí.

Dnes a denně čteme příběhy chlapů (i ženských), co mají rádi svůj protějšek, ale chybí jim vzrušení a intimita. A ten druhý? Ten „nemůže“. Potřebuje k tomu energii, klid, speciální konstelaci hvězd, nebo mu libido s věkem, hormony a hypotékou prostě chcíplo.

A nikdo z nich není vyloženě viník. Jen se prostě minuli. Není to podvod. Je to realita. Vyvíjejí se vztahy, lidi, hormony i chutě.

Možná je to tím, že nejsem ochotná dělat kompromisy tam, kde jde o moji vlastní kůži a můj čas. Často vidím ženy (i chlapy), jak jedou na autopilota. Sex se stane položkou na seznamu věcí, co se dělají, „aby byl klid“ nebo „aby se neřeklo“. A pak se diví, že je to vlastně vůbec nebaví. Že se prokompromisovali k naprostému nezájmu.

Takže co s tím? Outsourcing v podobě bokovek? Bolestivé kompromisy? Rozchody kvůli sexuální nekompatibilitě?

Univerzální návod nemám. Ale vím jedno: Pokud se jeden z dvojice začne v ložnici přizpůsobovat až příliš, dřív nebo později se v něm něco zlomí.

A v tu chvíli už nejde o sex. Jde o to, že přestaneš chtít toho člověka jako celek.

Buď se z něj stane ten cynik pijící vlažnou vodu z kaluže, který si sám sobě tvrdí, že „to vlastně stačí“, nebo začne hledat svou ledovou Colu jinde. A většinou už ne proto, že chce víc. Ale proto, že doma už nechce vůbec nic.