Nejmíň rozbitej kus

Když jsem byla mladá, rozhodně jsem nepatřila mezi holky, za kterýma se každej otáčel. Malá, hubená, prsa žádný a nohy do O. K tomu brejle a vlasy v barvě myší šedi. Prostě celkově taková nenápadná šedá myš. A přesto jsem nikdy neměla pocit, že by seznamování bylo složité.

Ve dvaceti byly všude samý nový možnosti. Nechceš? Nevadí, přijde jinej. V baru jsem za sebe skoro nikdy neplatila a ráno občas vyhazovala z kapes telefonní čísla, u kterých jsem už ani nevěděla, komu patří.

Odmítnutí tehdy skoro nic neznamenalo. Byli jsme mladí, plní iluzí a dost naivní na to věřit, že to nejlepší máme teprve před sebou. A upřímně? V tom věku člověk často řešil hlavně to, jestli přeskočí jiskra a skončí se ráno v jedný posteli.

Po třicítce si už člověk připadal strašně zkušenej. Začal si víc vybírat, protože to je přesně ten věk, kdy už velmi dobře víš, co nechceš. A hlavně začneš chápat, že kompatibilita není samozřejmost.

Že nestačí, aby byl někdo hezkej a měl funkční libido. Najednou člověk řeší i to, jestli si s tím druhým bude mít co říct i po sexu. A případný odmítnutí už začne bolet trochu víc, protože už to není jen ztracený večer. Je to ztracená možnost.

Ale po čtyřicítce?
To už je někdy jak chodit po skládce a vybírat tu nejmíň rozbitou věc. Každej má něco. Ex, děti, traumata, podivný návyky. A člověk už nehledá jen někoho, s kým přeskočí jiskra. Spíš někoho, kdo po sexu nezmizí a zvládne normálně existovat i druhej den ráno.

A člověk si při tom uvědomuje ještě jednu nepříjemnou věc. Že ani on sám už není bez prasklin. Taky má svoje šrámy, svoje obranný mechanismy a důvody, proč se mu nechce začínat znovu od nuly.

Člověk by si řekl, že po těch letech už bude odmítnutí snášet líp. Že po všech těch karambolech získá hroší kůži. Jenže ono je to možná přesně naopak.

Dneska už víme, že tyhle hry mají omezený počet kol. A každé další kolo stojí víc energie než to předchozí.

A jak to máte vy?

Snášíte odmítnutí s věkem líp… nebo hůř?