Když cesta je cíl

„V životě jsou jen dvě tragédie. Jedna je nedostat to, co chceme. A ta druhá, dostat to.“ Oscar Wilde

Když jsem dnes ráno cestou na letiště poslouchal podcast Hyde Park Civilizace s psychologem Peterem Karlem Jonasonem o psychopatech, narcistech a machiavelistech, okamžitě jsem si ten Wildeův citát vztáhl na sebe a své působení na Amatérech.

Možná je totiž největším motorem lidské zvídavosti právě nejistota. Touha něco zjistit. Ujistit se.

Chceme vědět, jestli jsme stále přitažliví. Jestli jsme pořád dobří v posteli. Jestli každá žena chutná jinak. Jestli jsou ženská prsa opravdu tak jedinečná, jak si myslíme. Jestli je vlastně každá žena jedinečná.

A často nás víc než samotný cíl pohání právě cesta za poznáním. Jenže když nakonec do cíle dojdeme, zjistíme, že uspokojení nebývá tak velké, jak jsme si po celé té dlouhé a někdy dost komplikované cestě představovali. A tak se po čase vydáme hledat něco dalšího. Novou cestu. Nové poznání. Nové vzrušení.

A bohužel to tak mám někdy i se setkáními s místními úžasnými Amatérkami (a zase jich nebylo tolik, jak by mohlo po prvním přečtení znít a už je to dlouho od posledního). Ne že bych dopředu plánoval jednorázová setkání nebo si říkal, že už se nikdy neuvidíme. Spíš to často nějak vyplyne ze situace. Tím setkáním se pro mě totiž uzavře určitá kapitola celé té cesty. A spolu s tím někdy přirozeně odezní i potřeba pokračovat dál.

Právě proto na to raději upozorňuju předem. Ne proto, že bych si chtěl jen „odškrtnout zářez“, ale protože nechci vytvářet očekávání, která třeba nakonec nedokážu naplnit. A přitom to vůbec neznamená, že ta žena udělala něco špatně. Naopak. Většinou si to opravdu užiju a věřím, že jsme si to užili oba.

Možná je zvláštní, že po několika měsících se vzpomínky na samotný „cíl“ trochu rozmažou. Stejně jako vzpomínky na cestu. A právě tehdy se ve mně znovu probudí chuť si všechno připomenout. Znovu se vydat po stejné cestě, na které můžu objevit nové zážitky.

Já vím. Jsem takový klasický Amatér „na přesdržku“ - zadaný, bez vlastního prostoru, pracovně vytížený… a ještě k tomu člověk, u kterého je dost možné, že vše zůstane jen u jednoho setkání. Ale jednu věc o sobě říct můžu: když už se na něčem domluvíme a všechno klapne, vždycky dorazím.

Má to někdo z vás podobně? Muži i ženy? Nebo jsem jen místní exot?

A zajímá mě hlavně pohled žen. Máte potom pochybnosti samy o sobě? Nebo vás takový chlap prostě jen naštve? A pokud ano - dá se to vůbec nějak odčinit?