Smutný osud starého pána

V poslední době stále vzpomínám, jak se mi ex vysmíval a urážel, že jsem hloupá. Napíšu konkrétně, na co narážel - že jsem hloupá, protože jsem ho milovala. S odstupem času to chápu, jak jsem mu stále ustupovala a věřila každou nejtrapnější lež. Dokonce i když se po něm mládežnice plazila a já s parťákem jsme zrovna přišli do kanceláře, i tak jsem po jeho vřískotu nakonec uznala, že je to má vina (nezaklepali jsme na otevřené dveře), že jsem vlastně nic neviděla a nakonec jsem přistoupila i na jeho tvrzení, že se nic nestalo, že se mládežnice neplazila, že pouze spořádaně seděla vedle ;-)

Jenomže osud dokáže být někdy až zlomyslně krutý a nastaví nám zrcadlo. Jsem překvapená, co mu vše jeho milovaná mládežnice se svým přítelem dokáže nabulíkovat a z čeho všeho se vykroutit :-) Opravdu mi dal život pořádnou facku, že mi dopřál to vidět z druhé strany, ze strany nezaujatého pozorovatele...

Ale nevysmívám se mu jako on mě. Jen už vím, že zamilovaný člověk má růžové brýle, přes které nepozná ani sám sebe...

Věnováno tomu, kdo tímto dnem přestal pro mě existovat.