Moje 3 schůzky s amatéry

Ahoj, hodně z vás se ptá jak pokračuje moje randění. Tak jsem si řekla že prostě o tom krátce něco napíšu, ať jsou všichni v obraze.

První schůzka. Foto z doby kamenné

Když mi napsal, zdál se docela fajn. Vtipný, sebevědomý, fotky… no, na těch fotkách vypadal jako dost sexy. Tmavé vlasy, sportovní postava, sympatický úsměv. Psal, že rád cestuje a vaří. Já pitomec jsem si řekla: „Proč ne, aspoň to zkusím.“

Domluvili jsme si kafe v centru. Když jsem přišla, rozhlížela jsem se. Nikdo. Pak se ke mně blížil nějaký chlap a mával. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to on.

„Ahoj, já jsem Honza,“ řekl a usmál se.

Byl to on. A zároveň vůbec ne on.

Ta fotka byla minimálně pět let stará. Možná sedm. Z hubeného kluka se sportovní postavou… kulatější pán s pupkem a vlasy, které už se spíš loučily s hlavou, než aby na ní zůstávaly. Měl na sobě mikinu, která mu byla o dvě čísla větší, a voněl takovou tou typickou už jsem se dnes nesprchoval vůní.

Sedli jsme si. Prvních deset minut jsem jen přikyvovala a snažila se skrýt šok. On mluvil hlavně o tom, jak dřív byl fakt aktivní, ale pak přišel lock down a… no víš jak to je. Jo, věděla jsem.

Nechápu kde lidi berou takovou odvahu posílat staré fotky a hrdě přijít jakože se nic neděje.

Druhá schůzka s jiným amatérem.

No první schůzka mě dost vyděsila. Co si budeme povídat. Ale tak nějak zase chápu, že to asi na poprvé nevyjde. Takové štěstí nemám. Takže jsem šla na další schůzku. A jak to dopadlo?

Už od začátku to bylo takové napjaté a křečovité.

Já se snažila najít nějaké společné téma. Ptala jsem se na práci, na záliby, na to, co rád dělá ve volnu. Odpovědi byly jednoslovné nebo takové ty „no jo, normálně“. Konverzaci jsem táhla jako v podstatě sama.

On se mezitím pořád víc přibližoval, dotýkal se mé ruky, kolena, zad. Usmíval se a tvářil takovým tím „víš, proč jsme tady“ obličejem. Když jsem začala mluvit o mých zálibách, pak mě přerušil mě slovy: „Ty máš ale hezký dekolt.“

V tu chvíli mi bylo všechno jasné.

Byl zaměřený jen na jedno.Chtěl to prostě dostat. Ideálně co nejdřív. Sakra, tak proč odepisuje na můj inzerát? 

Cestou domů jsem si říkala že to je skvělé se dnes v roce 2026 seznamovat. To je snad čím dál těžší každým rokem. Dala jsem si záležet na tom, abych vyfiltrovala kvalitní kontakty. No a takhle to dopadlo.

Příště budu radši sama doma s vínem a seriálem, než abych zase investovala čas do mužů, kteří hledají jen rychlou schůzku. 

Do třetice všeho dobrého.

Po dvou totálních failích jsem už skoro ztratila chuť. Ale pak mi napsal ON. Žádné přehnané komplimenty, žádné vtipy. Byl něčím zajímavý. Fotky měl aktuální a vypadal na nich i ve skutečnosti dost podobně. Měl zvláštní energii, která mě k němu přitahovala. 

Domluvili jsme si večerní procházku po městě.  A…  najednou to šlo samo.

Nemusela jsem konverzaci uměle táhnout. Mluvili jsme o všem možném. O filmech, o tom, co nás štve v práci, o tom, kam bychom chtěli cestovat, o hudbě i o blbostech. Smáli jsme se u toho. Doteky byly jemné, nevtíravé. Necítila jsem se jako kus masa na talíři, ale jako holka, která se někomu opravdu líbí.

Měl dominantní energii. Byl sám sebou. Nepotřeboval na mě dělat dojem. Prostě jen byl. A dokázal si perfektně hrát s chemii mezi námi.

Když mě večer doprovodil na zastávku, objal mě a řekl: „Bylo to moc příjemný. Rád bych tě viděl znovu, jestli chceš.“ 

A víte co? Chtěla jsem. Vůbec na mě ničím netlačil. Dal všemu prostor.

U něj se mi líbí že když něco řekne, tak to opravdu dodrží. Je přirozeně dominantní. Dokázal zorganizovat schůzku a ženu přirozeně vést.

Teď si píšeme každý den. Nevím, kam to zajde, ale poprvé po dlouhé době to nevypadá jako další nepovedený pokus, ale jako něco, co by mohlo vyjít.

Do třetice všeho dobrého, říká se. Možná to tak bude. Ale kdo ví.

A o tom, jak to pokračuje dál… třeba zase někdy příště. 😉 Doufám, že se aspoň u toho trochu zasmějete.