Osobní masturbační pomůcka

Nedávno na mě na Facebooku vyskočil jeden sarkastický inzerát. Autor v něm po svých zkušenostech se seznamováním dospěl k závěru, že klasické randění už není pro něj. Místo toho se rozhodl hledat online lásku. Takovou tu, kde si ráno pošlete "Dobrý ránko" a srdíčko, večer meme s depresivní kočkou, jednou týdně společně usnete u videohovoru a hlavně bydlíte dostatečně daleko od sebe, aby nikoho ani nenapadlo navrhovat osobní setkání. Ideálně teda minimálně 400 kilometrů. Prostě dost daleko na to, aby vztah zůstal přesně tam, kde vznikl... na displeji. Jakmile by druhá strana naznačila schůzku, doporučoval smazat účet a předstírat vlastní smrt. 

Vždycky existovali lidi, kterým o reálné setkání nebo sex vlastně nikdy nešlo. Chodí si na seznamky jen pro potvrzení, že jsou stále schopni někoho ulovit, nebo že sami ještě stojí za to být loveni. Potřebují jen ten jeden konkrétní moment – ujistit se, že by ten druhý chtěl, že jsou pořád žádaní. Ve chvíli, kdy tohle potvrzení získají, mají pro sebe splněno. Ego je nasycené a o nic víc už nestojí.

Lidi si už odnepaměti honili (ego) na pozornosti druhých. Akorát se tenhle starý zvyk podařilo nově monetizovat. Z odvěké lidské potřeby se tak vybudoval neskutečně výnosný byznys.

Přitom dost lidí stále dokola pokládá tu stejnou otázku: Proč jsou za to vlastně lidi ochotní platit, když je porna zdarma plný internet?

Protože porna zdarma je sice plný internet, ale je mu úplně jedno, jestli se na něj díváte. Je mu putna, kdo jste. Neosloví vás jménem. Neodpoví na zprávu. A už vůbec nevytvoří obsah podle vašich aktuálních představ.

Zato ta dívka v klubíku si za správnou částku zapamatuje vaše jméno, vaše oblíbené fantazie a možná vám ještě napíše, jak moc se na vás těšila. A právě za ten pocit výjimečnosti se platí...

Proč se podle vás v posledních letech tak rozmohly placené klubíky, OF a podobné služby?
Co za tím stojí? Osamělost, pohodlnost, nebo snad strach z odmítnutí?