Mluv se mnou. Ale ne moc …

Při pročítání profilů jsem si všiml jedné zajímavé věci.

Mimochodem, pokud bych dostal korunu pokaždé, když narazím na větu „hledám inteligentního muže, který umí komunikovat“, už bych pravděpodobně nemusel pracovat.

Je to jeden z nejčastějších požadavků, které zde ženy uvádějí. Hned vedle obligátního „neposílej mi fotku svého přirození“ a „ahoj, jak se máš, není originální oslovení“.

A víte co?

Souhlasím.

Dokonce velmi.

Nikdy jsem úplně nepochopil muže, kteří pošlou ženě místo pozdravu anatomickou fotografii a následně očekávají intelektuální diskusi o smyslu života.

Stejně tak chápu, že žena po desáté zprávě „ahoj kočko“ pravděpodobně nezažívá intelektuální extázi.

Jenže pak přichází druhá část příběhu.

Ta zábavnější.

Protože muž si přečte profil. Dozví se, že žena hledá inteligenci, humor, nadhled, komunikaci a schopnost vést zajímavý rozhovor.

Tak si dá práci.

Napíše několik vět.

Reaguje na profil.

Položí otázku.

Pokusí se navázat konverzaci.

A odpověď?

„Ahoj.“

Nebo ještě lépe:

„Ok.“

Případně legendární:

„Jj.“

V tu chvíli si nejsem jistý, jestli jsem právě vstoupil do konverzace, nebo komunikoval s parkovacím automatem.

Aby bylo jasno.

Nejde o pravopis.

Nejde o překlepy.

Nejde ani o dokonalou češtinu.

Každý někdy napíše nesmysl. Já rozhodně také.

Jde o něco jiného.

O zvláštní rozpor mezi tím, co požadujeme, a tím, co sami nabízíme.

Protože inteligentní komunikace není jen schopnost poznat inteligenci u druhých.

Je to také schopnost ji sama vytvářet.

Je zvláštní chtít hlubokou konverzaci a současně odpovídat způsobem, který připomíná výměnu informací mezi dvěma semafory.

Stejně zvláštní jako požadovat humor a nikdy se nezasmát.

Požadovat otevřenost a nikdy nic neprozradit.

Požadovat zajímavého člověka a současně nabídnout osobnostní hloubku betonového obrubníku.

A možná právě proto mě některé profily baví.

Člověk se dozví, že žena hledá inteligentního, komunikativního, vtipného a originálního muže.

Jen už se nedozví, co nabídne ona.

Jako by inteligence byla služba, kterou má dodat druhá strana.

Podobně jako rozvoz pizzy.

Objednáno.

Doručte.

Ideálně do třiceti minut.

Přitom ty nejlepší rozhovory, které jsem kdy vedl, nikdy nezačaly dokonalou větou.

Začaly zvědavostí.

Ochotou přemýšlet.

Ochotou odpovědět víc než jedním slovem.

A hlavně zájmem o člověka na druhé straně.

Protože inteligence není schopnost napsat do profilu, že ji hledáme.

Inteligence se pozná až ve chvíli, kdy dostaneme příležitost ji ukázat.

A právě tam bývá rozdíl mezi požadavkem a realitou často mnohem větší, než si chceme připustit.