Hodnota člověka

Co si pamatuju, tak mě vždy bavilo hledat paralely mezi vším... třeba i mezi tím, jak funguje práce a jak fungují vztahy, příroda, cokoliv. Ne proto, že bych si myslel, že je to totéž, ale spíš protože ten mechanismus je až nepříjemně podobnej, jen se u jednoho tváříme jako že jsme dospělí a u druhýho jako že jsme citlivý bytosti, co se nesmí moc konfrontovat s realitou, protože emoce, láska a tak...

V práci je to celkem jednoduchý. Nějak se narodíš, vyrosteš, naučíš se něco, pak jdeš na trh a ten ti v klidu bez emocí řekne, kolik reálně stojíš. Kolik za tebe někdo zaplatí, jak rychle tě můžou nahradit a jestli jsi „něco", o co se firmy perou, nebo spíš „něco", co se řeší větou „kdyby něco, tak se ozveme“. Není to hezký, není to romantický, ale aspoň je to upřímný. A v zásadě je to dost podobný přírodě, kde taky neexistuje žádná spravedlnost, jen to, kdo přežije a kdo má smůlu. Nikdo se neptá červa, jestli ho baví být červ, prostě je červ a je to vyřešený.

A teď přijde ta zábavnější část, což jsou vztahy. Tam se totiž děje úplně stejná selekce, jen se u toho všichni tváří, že to je nějaká hluboká emoční poezie a ne v podstatě další trh, kde taky existuje nabídka, poptávka a tvrdá realita. Jen je tam víc emocí, víc iluzí a víc keců o tom, že jsme dokonalí takoví, jací jsme, nejsme.

Bylo by zajímavé, kdyby na to člověk měl nějaký brutálně upřímný AI systém, kterej by tě prostě „oskenoval“ a bez emocí ti vyplivnul realitu. Něco jako: tady máš svoje schopnosti, tady máš tvoje silný a slabý stránky, tady jsou pozice, který jsou pro tebe reálně dosažitelný, a tady je rozmezí peněz, který za to můžeš čekat, žádný iluze. A aby to bylo kompletní, tak by tě to klidně zařadilo někam na pomyslný percentilový žebříček populace, aby bylo jasný, kde zhruba stojíš, ne podle pocitu, ale podle dat. A stejně tak by ti to spočítalo i druhou osu, vztahovou, kolik procent lidí o tebe reálně může mít zájem, jak moc jsi „na trhu žádanej“. Bez keců, bez ega, bez pohádek.

A jo, je to nespravedlivý. Úplně stejně jako práce. Stejně jako příroda. Všude je pár lidí, co si v klidu vybírají, mají možnost volby a pak je tam zbytek, co řeší hlavně to, jestli vůbec někdo zareaguje. A to neříkám stylem „já jsem chytrej a ostatní ne“, spíš stylem „tak to prostě je a je to docela komický."

Mně na tom přijde vtipný, jak lidi úplně jinak reagujou na stejnej princip. V práci většina lidí docela rychle pochopí, že když něco nefunguje, tak je potřeba něco změnit. Naučit se nový věci, přizpůsobit se, zkusit jinou cestu. Ve vztazích ale často nastupuje úplně opačnej režim, kde je hlavní strategie obvinit zbytek světa, že je to rozbitý, povrchní, zkažený a že „dřív to bejvalo lepší“, což je mimochodem věta, která nikdy nic nevyřešila, ale říká se strašně ráda... a přitom je vše čím dál tím víc... stejný :)

„Svět" prostě nehraje na pocity... což je vlastně fér. To, že jsem se narodil hnusnej, blbej, línej a chudej už míň :)