Jak jsem si dobrovolně

rozjebal easy život.

Jsou věci, o kterých píšu úplně bez problémů. Většinou se s chutí navážím do lidí, jejich debilních názorů, internetu plnýho primitivů (včetně mě samotného), nebo obecně do čehokoliv, co mi zrovna přijde dost absurdní na to, aby si to zasloužilo trochu jedovatýho humoru. Jenže tentokrát je to jiný, protože tohle je jedno z mála témat, u kterých se mi ten obvyklej nadhled hledá docela blbě. Před rokem jsem totiž po dvaceti letech odešel od manželky. Dvacet let společnýho života, rodina, děti, fungující domácnost, vlastně všechno, co člověk běžně považuje za docela slušně postavenej život. A abych to zkrátil, jo, zesral jsem to já. Zamiloval jsem se jinde, několik let jsem se snažil přesvědčovat sám sebe, že to nějak odezní nebo že se to prostě samo vyřeší, no a nevyřešilo se samozřejmě vůbec nic, jen to jednoho dne bouchlo a já udělal rozhodnutí, u kterýho si ani po roce nejsem schopnej říct, jestli bylo vlastně správný. Čím víc času uplynulo, tím častěji si říkám, že jsem možná měl radši změnit práci než manželku, vyšlo by to dost možná levněji a hlavně bych teď nemusel řešit vlastní hlavu, která se mě pravidelně snaží přesvědčit, že jsem byl a stále jsem regulérní kokot.

A právě tohle mě začíná srát asi nejvíc, ten neustálej vnitřní audit vlastních rozhodnutí. Člověk si totiž zpětně začne všímat věcí, který roky považoval za samozřejmost a vůbec jim nevěnoval pozornost. Najednou si uvědomíš, že vlastnosti, který tě u partnera občas vytáčely, byly vlastně dost boží a že ten komfort dlouhodobě fungujícího vztahu má hodnotu, kterou většinou doceníš až ve chvíli, kdy to celý vlastní rukou pošleš do prdele. Dost často mi hlavou běží otázka, jestli to celé nebyla jen obyčejná krize středního věku, taková ta klasická verze, kdy si chlap kolem čtyřicítky začne myslet, že mu něco utíká, potřebuje změnu, nový impulzy, jinou energii, a místo aby vydržel ještě pár let a nechal hormonální cirkus odeznít, tak začne bourat vlastní život jak retard s bagrem na dětským hřišti. A pak o rok později sedí doma a říká si, že možná stačilo držet hubu a nechat to přejít.

Na druhou stranu je fakt, že nová partnerka zároveň odstartovala několik věcí, který zpětně považuju za jedny z nejlepších rozhodnutí posledních let. Nakopla mě ke změně práce, díky čemuž jsem se konečně dostal pryč z něčeho, co mě už dávno vysávalo, a objektivně vzato jsem v některých oblastech života dál než kdykoliv předtím. Jenže lidskej mozek je bohužel totální debil a odmítá fungovat stylem „jedna věc se povedla, buď spokojenej“. Místo toho pořád dokola vytahuje starý vzpomínky, porovnává minulost se současností a nutí mě přemýšlet nad tím, o co jsem vlastně přišel. Přiznám se, že poprvé za hodně dlouhou dobu jsem vůbec začal uvažovat nad tím, jestli by nebylo rozumný promluvit si s někým odborným, což je docela vtipný vzhledem k tomu, že jsem celej život ten typ člověka, co si ze všeho dělá prdel, problémy moc neřeší, lidi mi pravidelně říkají, že bych se měl léčit, a já to standardně považuju za potvrzení dobře odvedený práce.

Co se týká samotnýho rozvodu, tam si vlastně nemůžu moc stěžovat, děti mám ve střídavý péči, což je asi jedna z věcí, který chlapi řeší nejvíc. S exmanželkou spolu normálně komunikujeme, fungujeme jako rodiče, neházíme si klacky pod nohy. Horší je ten praktickej provoz života po rozvodu, protože najednou zjistíš, že spontánnost jde úplně do hajzlu. Dřív sis řekl, že o víkendu někam pojedeš, dneska musíš řešit děti, termíny, předávání, plány partnerky i ex, vlastní plány, logistiku jak zasranej dispečer lezecký dopravy. Člověk si až zpětně uvědomí, jak strašně jednoduchý některý věci byly, když měl doma stabilní systém, kterej považoval za automatiku.

Kdybych dneska mohl poradit svýmu mladšímu já... No, přesně tyhle myšlenky bych rád vynechal úplně... Asi bych se měl konečně přestat utápět v porovnávání toho, co bylo a co mohlo být, přestat idealizovat minulost a místo toho se naučit vidět i to dobrý, co přinesla současnost. Každej vztah má něco, každej člověk přináší jinou energii, jiný kvality, jiný problémy a možná je největší debilita neustále hledat něco kompletního, protože to prostě neexistuje. Jediný, co teď potřebuju, je dostat hlavu do stavu, kdy přestanu neustále řešit, jestli jsem před rokem udělal životní chybu, přijmout, že některý věci už prostě nevezmu zpátky, a začít fungovat bez toho věčnýho pocitu, že jsem někde po cestě zahodil něco, co jsem měl možná držet o dost pevněji.

A vlastně by mě docela zajímalo, vy, co jste si prošli něčím podobným, rozvodem po dlouhých letech, odchodem kvůli jinému vztahu, jak dlouho vám trvalo, než vám konečně z hlavy zmizely ty věčný myšlenky typu „co kdyby". A jak se to dá vlastně vlastně vypnout? Zatím jsem skončil u klasického „...dělání, dělání je lék...“ Jo a chybí mi tam sex... tak do prdele sex s ex byl top 🤦