Modrý ráj 🕺🏻💃🏻

Za desatero řekami a za desatero horami vysoko v oblacích byl jeden krásný modrý sexy svět. 

Žily tady nádherné víly, které při válení v mechu a v kapradí, ukazovaly své kulaté prdelky a tvrdé orosené bradavky. Dávaly si záležet, aby je nikdo nepřehlédnul a občas dovolily nakouknout i pod jejich krátké sukýnky utkané z průhledné měsíční látky.

Ovšem v tomhle zvrhlém světě nebyly samy. Žily tu i čarodějnice, které kašlaly na sukýnky, chodily rovnou nahé a nabízely pohled do svých útrob za pár zlaťáků, aby mohly na dálku začarovat kolemjdoucí poutníky. 

A jako že těch poutníků tady bylo! Když se z širokého okolí dozvěděli, že zde jsou víly, stařeny, čarodějnice i panny k mání, seběhli se všichni přesvědčit na vlastní oči. Jedni byli v trenkách chudí, jiní bohatí, ale nemohli odolat té rozmanitosti a kráse. 

A protože je Bůh spravedlivý, tak každého oslnilo něco jiného. Jediný problém v tomto ráji byl, že na jednu vílu vycházela celá družina nadržených poutníků a tak bylo velmi těžké tu svou vyvolenou zaujmout, a získat. O čarodějnice byl stejný zájem jako o panny a tak měly všechny pocit, že jsou výjimečné. 

Což bylo na jednu stranu krásné, ale poutníci i víly mnohokrát přecenili své síly a možnosti. To, co vždy fungovalo ve spodním světě, že muž a žena se potkali, a okamžitě věděli, tak zde tyto zákony nefungovaly. Všichni ukazovali jenom ten kousíček svého já, který se jim nejlépe hodil a proto se nikdy nemohli spatřit kompletní.

A i když poutníci nosili čerstvé květiny, nabízeli své dokonale vyřezané kouzelné hůlky, hbité kočáry a dukáty, tak častokrát nedokázali ohromit. A tak se stalo, že všechny ty nádherné, červené královny vylézaly v noci ze svých hradů a rozmazleně si diktovaly, co jim má který poutník přinést, nebo udělat. Občas se některému poštěstilo, aby se smilovala a dala mu ochutnat svůj nektar lásky. Pokud byla spokojená, tak si ho nechala, pokud ne, další noc už musel dlouho putovat a hledat dál.

Ale jednou za světelný rok se stala úžasná událost! Že se víla zamilovala a nechala si ho navždy. To se vždy velmi oslavovalo a dodávalo to ostatním poutníkům naději.

Nebyli ale zde sami, žili tady i zvláštní bytosti, kteří nebyli ani poutníci, ani víly, byli to skřeti. Přes den si leštili své precizní hůlky a v noci se měnili na víly. A to už v tom začal být celkem bordel. Nikdo nevěděl, kdo je kdo a to dost značně ovlivnilo náladu celého modrého ráje. 

A tak se stalo, že si někteří poutníci začali chválit omylem své hůlky navzájem, oddávat se slastem mezi sebou a čekat na to, než přijde opět jejich šance zahlédnout skutečnou vílu. 

A jestli neumřeli, tak tam čekají dodnes...