Nervy v kýblu

Úplně pokaždé, někdy víc, někdy méně. Dřív jsem žil v představě, že na rande se má člověk těšit a být nadšený. Moje první rande(v 28 letech sic :-D) vypadalo tak, že jsem noc předtím spal dvě hodiny, pak jsem za ní jel, zíval jsem jak se mi chtělo spát a ona si myslela, že mě nudí, jako bonus nejel autobus z Liberce zpět včas, takže jsem strávil dvě hodiny poznáváním krás místního nádraží, zkrátka to bylo velmi humorné.

Naznal jsem, že za to mohl nedostatek zkušeností a začal jsem programově chodit na nějaké schůzky, pro nás introverty tedy díky bohu za dating apky. Leč nezlepšilo se to příliš, nebylo to sice tak šílené jako poprvé, taky asi díky tomu, že o tu první holku jsem tehdy opravdu hodně stál a byla to ta nejlepší žena co o mě kdy měla zájem. Nicméně i tak jsem byl stále z jakéhokoli rande nervózní.

Vlastně nejhorší nikdy není ta nervozita předtím, ale spíš ta úleva na konci, kdy vím, že už je konec a nemusím už nic řešit ani držet konverzaci, asi jsem nezažil rande, které bych nebyl rád, že skončilo. Můžete namítnout, že je to tím počtem a asi byste měli pravdu, bylo jich dohromady jen 8, což je porce, kterou někteří stihnou za měsíc, ale stále se nic moc nezměnilo.

Kde je chyba nevím a vlastně bych si přál někdy rande na které se budu těšit a spíš litovat toho, že skončilo než cítit úlevu, ale prozatím je to stres jako u zkoušek na vysoké škole, což je vlastně dost smutné. Přitom ve společnosti žen nebo s kamarádkami se uvolnit dokážu a komunikace bez problému, ale jakmile tam je stín nějakého romantického zájmu, tak je to křeč a nepohoda.