Muž pro svou dceru?

A chtěla bych takového muže pro svou dceru?

Nedávno mě napadla zvláštní otázka.

Taková, kterou jsem si položila před rozvodem...

Kdyby moje dcera jednou přivedla domů muže, který by se k ní choval úplně stejně jako ten můj ke mně...

Měla bych radost?

Řekla bych jí: "Zlatíčko, toho si nech. Vedle něj budeš šťastná."

Nebo bych v duchu doufala, že jednou najde někoho lepšího?

Najednou mi došlo něco bolestivého.

Druhým umíme radit.

Kamarádce řekneme: "Tohle si nenech líbit. Měj hranice."

Dceři bychom řekly: "Takového chlapa si nikdy neber, pokud s ním nejsi šťastná, ..."

Ale samy?

Samy zůstáváme.

Omlouváme.

Čekáme.

Doufáme, že se změní.

Že jednou pochopí.

Že dospěje.

A možná právě tady vzniká ten největší paradox.
Žena často dospěje ve chvíli, kdy se stane mámou.

Najednou už není zodpovědná jen sama za sebe.

Nese na zádech dítě.

Rodinu.

Domov.

Muž takový okamžik nemá.

Jeho dospělost nepřijde automaticky.

Přijde až tehdy, když se sám rozhodne převzít odpovědnost.

A někteří to zvládnou.

Jiní později.

A někteří před ní utíkají celý život.

Jenže...

Ani to není ten hlavní problém.

Největší problém je, že si někdy přestaneme klást otázku, jak se vedle toho člověka vlastně cítíme.

Cítím se vedle něj klidná?

Mohu být sama sebou?

Směju se víc než pláču?

Cítím se bezpečně?

Váží si mě?

Vidí mě?

Nebo jen čekám na další drobek pozornosti, který mi hodí jako odměnu?

A přesto od něj neumím odejít.

Proč?

Protože odejít znamená udělat krok do neznáma.

A neznámo děsí.

Co když už nikoho nepotkám?

Co když zůstanu sama?

Co když už nikdo další nepřijde?

Jenže časem jsem pochopila jednu věc.

Samota není nejhorší.

Nejhorší je být vedle člověka a cítit se sama.

Ležet vedle něj.

Sdílet jednu adresu.

Jednu postel.

Jeden život.

A přesto mít pocit, že vás nikdo nevidí.

To bolí mnohem víc než tiché ráno v prázdném bytě.

Možná proto tolik žen zůstává.

Ne proto, že by byly šťastné.

Ale protože se bojí.

Jenže odvaha není odejít za jiným mužem.

Odvaha je odejít sama za sebou.

Za ženou, která si jednou řekne:

"Nechci vedle sebe dokonalého muže."

"Chci vedle sebe člověka, se kterým budu sama sebou."

A pak si položím tu úplně poslední otázku.

Kdyby moje dcera jednou milovala přesně takového muže, jjakého jsem milovala já...

Přála bych jí ho?

Pokud je odpověď ne...

Pak není dost dobrý ani pro mě.

Protože i já jsem něčí dcera.

A i já si zasloužím být milovaná s úctou.

Ne jednou.

Ale každý den.

A možná je to celé ještě jinak...

Celý život hledáme člověka, který nás bude milovat tak, jak si přejeme.

Jenže možná bychom měli nejdřív začít milovat sami sebe natolik, abychom už nepřijímali méně.

Ne z pýchy.

Ne z ega.

Ale z úcty k sobě.

Protože když si začnu vážit sama sebe, přestanu prosit o drobky lásky.

Přestanu čekat, až mě někdo uvidí.

Přestanu omlouvat chování, které bolí.

A najednou zjistím, že už nehledám někoho, kdo zaplní prázdné místo.

Hledám člověka, se kterým budu chtít svůj už krásný život sdílet.

A pokud takový nepřijde...

Pak jsem se konečně naučila, že být sama není prohra.

Prohra je ztratit sama sebe jen proto, abych nebyla sama.

A ještě jedna otázka...

Tentokrát pro muže.

Kdyby se jednou někdo choval k vaší dceři tak, jak se dnes chováte ke své ženě, přítelkyni...

Byli byste klidní?

Přáli byste jí takového partnera?

Nebo byste ji vzali za ruku a řekli:

"Princezno... odejdi. Zasloužíš si víc."

Pak si zkuste položit ještě jednu otázku.

Proč by si vaše žena/ přítelkyně zasloužila méně než vaše dcera?

Možná jsme totiž všichni zapomněli na jednu jednoduchou věc.

Každá žena byla jednou něčí princeznou.

A každý muž byl jednou něčí chlapeček.

Možná bychom si měli začít chovat jeden k druhému tak, jak bychom si přáli, aby se jednou někdo choval k našim dětem.

Protože právě tam začíná úcta.

A tam také začíná láska.

❤️‍🔥 Kim_Red.writes